Teheránský deník: hrůza života pod americko-izraelským bombardováním

13. 3. 2026

Zvedám telefon, vyčerpaná. Je to moje mladší sestra. Pláče a nemůže mluvit. Srdce se mi rozpadá na tisíc kousků. Neviděla jsem ji už mnoho dní. Když mě propustili z vězení, odjela do jiného města, aby se postarala o naši matku.

Vrátila se na své narozeniny. Ale pak začala válka a my jsme zůstaly oddělené ve dvou různých domech v Teheránu.

Je mnohem mladší než já, přesto na sebe vzala odpovědnost chránit mého syna, abych mohla zůstat někde v bezpečí a vyhnout se dalšímu zatčení. Připomínám jí, jak jsem jí vděčná. Srdce se mi svírá: myslela jsem si, že se doma stalo něco strašného a ona to nedokáže vyslovit.

Říkám jí, že teď je jediné, na čem záleží, zůstat naživu, i když už nemáme domov.

Mezi vzlyky říká: „Náš soused byl zachycen tlakovou vlnou… a je pryč.“

Na chvíli si představuji našeho souseda. Stejně jako já kouřil cigarety. Musel být na balkóně, aby si zakouřil. Nebo možná, jako mnoho jiných, vyšel ven, aby sledoval drony a zjistil, kterým směrem letí.

Možná tam šel, aby plakal nad zemí a lidmi, kteří jsou ničení. Možná přemýšlel, kde sehnat benzín, aby mohl odvézt své dvě děti do bezpečnějšího města.

Kéž bych byla v poušti, kde bych mohla křičet. Kde bych mohla plakat tak hlasitě, jak bych chtěla. Naposledy jsem plakala po masakru demonstrantů v lednu. Proč je to tak, že tady, na rozdíl od všech ostatních míst na světě, nemůžeme plakat jako normální lidé? Proč jsme tolik trpěli, že nás ani nová bolest už nerozhodí?

Už nemůžu spát. Jdu na místo, kde jsem si postavila malý plynový vařič – tomu říkám moje kuchyně. Chci kávu, ale káva je teď velmi drahá a musím šetřit. Cigarety jsou také drahé, ale stejně kouřím: jednu, dvě, pět…

Od té doby, co byly o víkendu bombardovány sklady paliva, mě pálí na hrudi a sotva dýchám. Koupila jsem si inhalátor, který mi teď visí na krku.

V 6:30 ráno otřásá vzduchem další hlasitá exploze. Dívám se z okna. Někteří příznivci vlády vyjeli do ulic ve svých autech, skandují smuteční písně a říkají: „Lidi, jsme všichni spolu, spoluobčané.“

Spoluobčané? Vaše pošetilost zničila tuto vlast. Snažili jsme se. Bojovali jsme, aby tyto dny nikdy nenastaly. Byli jsme uvězněni, mučeni, popraveni.

Myslím na Donalda Trumpa. Kdyby jednal o 50 dní dříve, 35 000 lidí by možná ještě žilo. Teď se bojím, že Írán bude zničen – a přesto islámská republika zůstane.

Připravuji se poslat pár balíčků čočky a malou částku peněz ženě, jejíž manžel je ve vězení a která má malé dítě. Je to poslední bankovka, kterou máme. Nikde není hotovost. Nevím, jestli někdy budeme mít dost peněz na to, abychom tuto spoušť znovu napravili.

Je teď 8 hodin ráno. Ulice jsou zase plné lidí. Lidé si jdou po svém. Vidím několik unavených a beznadějných mužů, nádeníků, kteří sem stále každý den chodí. Ale práce není.

Život v Teheránu pokračuje. Je však temný a hořký.

Zdroj v angličtině ZDE