Instituce jako simulace, aneb Jeřábova tragédie v anatomii močálu

19. 6. 2026 / Jiří David

 

Jeřáb přijal funkci z přesvědčení, že instituce musí být chráněny i tehdy, když moc upadá do vulgarity. Domníval se, že autonomie kultury může alespoň částečně přežít uvnitř systému, který jí ve skutečnosti nerozumí. Věřil, že galerie je důležitější než moc, která ji právě ovládá, podobně jako starý chrám přežije několik generací primitivních kněží. Proto si stále namlouval, že slušní lidé nesmějí opustit veřejný prostor jen proto, že je plný cyniků. Přesvědčoval sám sebe, že i špatný režim potřebuje dobré instituce.

Neuvědomil si však, že moderní moc už instituce nepotřebuje budovat. Stačí jí simulovat jejich existenci.

Nebyl naivní. Jen patřil k poslední generaci tvorů, kteří ještě věřili, že profesionalita má sama o sobě morální hodnotu. Takových zvířat už v lese mnoho nezbývalo. Většina schopných Sov odešla učit do cizích lesů a Lišky se raději věnovaly soukromým galeriím.

Média psala o návratu odbornosti. Papoušci opakovali slovo „kvalita“ s dojemnou mechanickou přesností a Hyeny pořádaly diskuse o kulturní budoucnosti lesa, přestože za celý život neotevřely jediný katalog.

Úhoř však vládl zvláštním způsobem. Nikdy neútočil přímo. Vždy proklouzl mezi slovy, mezi názory, mezi lidmi. Každému dokázal přitakat a zároveň se ničeho pevně nedotknout. Když mluvil o kultuře, znělo to téměř citlivě — asi jako když obchodník s masem hovoří o osudu telat. Nikdo si přesně nepamatoval, co vlastně říká, ale po každé schůzce měli všichni pocit lehké vlhkosti a neurčitého znečištění.

Právě proto působilo Jeřábovo jmenování překvapivě a první měsíce skutečně vypadaly nadějně. Galerie ožila. Výstavy získaly úroveň. Do sálů se vraceli návštěvníci.

Úhoř byl nadšený.

Na vernisážích stával vedle Jeřába s měkkým úsměvem tvora, který nerozumí téměř ničemu, ale dokonale rozumí prestiži a přesně ví, co se mu právě vyplácí. Papoušci začali opakovat slova jako „odbornost“, „dialog“ a „evropská kultura“. Hyeny se během tiskových konferencí alespoň naučily neukazovat zuby.

Právě tehdy však začal skutečný problém.

Nejlepší umělci odmítali přijít.

„Chápeme vaše úmysly,“ psaly Sovy. „Ale vaše přítomnost umožňuje Úhořovi tvářit se jako ochránce kultury.“

Neútočily na Jeřába. Naopak — mnohé si ho vážily. Jen nechtěly dodat své jméno instituci financované Úhořovým ministerstvem, které mezitím systematicky proměňovalo veřejný prostor v cosi měkkého, beztvarého a morálně kluzkého.

A tak zatímco nejlepší umělci zůstávali stranou, začali přicházet jiní.

Průměrné Opice, vděčné za jakýkoliv prostor, které dokázaly zaměnit každou kurátorskou bezradnost za „kritickou práci s identitou“.
Pružné, vychytralé kuny, schopné měnit názor stejně rychle jako ministerské priority a během jediné sezóny přejít od dekonstrukce kapitalismu k workshopům o péči a udržitelné empatii.
A konjunkturální Pávi, kteří celý život instinktivně cítili, odkud právě přitékají peníze, jak správně vyplňovat granty a jak každou průměrnou instalaci doprovodit vyprázdněným slovníkem genderové fluidity, environmentální úzkosti a komunitní resilience, aby nikdo nemusel příliš řešit samotné umění. Byli to tvorové, kteří dokázali zaměnit uznání za viditelnost a hodnotu za správně načasovanou loajalitu.

Úhoř totiž nepotřeboval schopného ředitele proto, aby galerie fungovala. Galerie sama ho téměř nezajímala. Potřeboval Jeřába proto, aby vedle jeho důstojnosti působila vlastní prázdnota méně odpudivě. Aby se veřejnosti zdálo, že stát ještě rozlišuje mezi kulturou a reklamou, mezi hodnotou a marketingem, mezi odborností a poslušností.

Úhoř nepotřeboval galerii jako prostor umění, nýbrž jako estetickou kulisu vlastní legitimity. Moc, která už nedokáže vytvářet hodnoty, má přesto instinktivní potřebu obklopovat se jejich znaky. A protože sama žádné nevytváří, musí si je vypůjčit od těch, kteří ještě neztratili důvěryhodnost.

Jeřáb se tak stal ideálním řešením — a bohužel si stále nedokázal připustit, že systém nepotřebuje jeho poslušnost. Potřebuje jeho integritu.

Přesto pracoval stále více, jako by skutečně uvěřil vlastní představě, že galerii ještě zachraňuje.

Nakonec však pochopil, že tragédie moderní moci nespočívá v brutalitě. Brutalita je alespoň čitelná. Skutečně nebezpečná moc je měkká, vlhká a přizpůsobivá. Nezničí hodnoty silou — pouze je postupně obalí slizem kompromisů, až se jich nakonec nikdo nechce dotknout.

Teprve tehdy Jeřáb pochopil, že jeho tragédie nespočívá v osobním selhání. Tragédie byla strukturální. Pokusil se zachránit instituci prostřednictvím odbornosti, ale právě odbornost se v rukou systému proměnila v další formu legitimace.

A tehdy Jeřáb poprvé pocítil únavu, která už nebyla pracovní, ale existenciální.

Protože zjistil, že celá léta nebojoval proti systému.

Pouze mu dodával důvěryhodnou tvář.