Trumpova dohoda s Íránem by mohla svěřit jeho odkaz do rukou Teheránu

19. 6. 2026

 

V říjnu 1980 se patová situace, která začala o rok dříve, rozrostla v národní trauma, přičemž rukojmí byli stále v zajetí a tehdejší prezident Jimmy Carter se bezradně potýkal s íránskou neústupností. Trump se ostře vyjádřil v rozhovoru pro NBC s Ronou Barrettovou, jednou z nejznámějších amerických bulvárních novinářek té doby.

„To, že drží naše rukojmí, je prostě naprosto a zcela absurdní,“ řekl Barrettové a tvrdil, že krize měla být vyřešena vojenskou invazí. „To, že tato země nečinně přihlíží a dovoluje zemi, jako je Írán, držet naše rukojmí, je podle mého názoru hrůza, a nemyslím si, že by to dělali s jinými zeměmi.“

Během měsíce byl Carter – z něhož se stal symbol bezmocnosti USA, zatímco íránští revolucionáři skandovali „Amerika nemůže udělat vůbec nic“ – drtivě poražen svým republikánským soupeřem, Ronaldem Reaganem.

O čtyřicet sedm let později měl Trump možná na mysli především psychický dominový efekt toho palčivého mezinárodního dramatu, když učinil osudové rozhodnutí zahájit válku proti Íránu, o které předpovídal, že bude rychle ukončena, ale která se brzy vymkla kontrole.

Na krizi s rukojmími poukázal hned v první den války, když se snažil ospravedlnit kampaň, na kterou americkou veřejnost předem téměř vůbec nepřipravil.

Trump také opakovaně uváděl Cartera jako vzor prezidenta, kterým by se nikdy nestal: muže, který dopustil, aby jeho prezidentství bylo definováno a nakonec zničeno druhořadou mocností, která by neměla být pro USA žádným soupeřem.

Přesto se Trump tři a půl měsíce po zahájení války, která měla jednou provždy vyřešit problém Washingtonu s Íránem, nyní ocitá v situaci, která podivuhodně připomíná situaci jeho opovrhovaného předchůdce.

Řada nepříjemných možností – především nepřijatelně vysoké politické náklady na nasazení pozemních jednotek – učinila americkou vojenskou sílu bezpředmětnou, stejně jako tomu bylo za Carterových časů, kdy pokus o záchranu rukojmích katastrofálně ztroskotal v poušti.

Ještě ponižující je, že Trump plní stejnou roli protivníka, jakou dříve přisoudil nešťastnému Carterovi ideologický islámský režim, nejistý svou domácí pozicí, ale odhodlaný udržet se u moci.

Obléhání velvyslanectví v letech 1979–1981, které zpočátku zorganizovali militantní studenti jednající bez souhlasu shora, přijal íránský duchovní vůdce ajatolláh Ruholláh Chomejní jako prostředek k ochraně rodící se Islámské republiky před jejími vnitřními odpůrci.

Stejně tak Trumpova neuvážená válka, která si vyžádala odhadem 1 700 civilních obětí a přinesla ničivé údery na civilní infrastrukturu, slouží jako zdroj obnovené legitimity pro režim, který čelil existenční krizi poté, co loni v lednu při masových protestech zabil mnohem více svých vlastních občanů.

Po prvních vojenských úderech, které 28. února zabily nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, Trump v televizním projevu vyzval Íránce, aby povstali a „převzali vládu nad svou vlastní zemí“.

Ať už šokem z útoku na jejich zemi, nebo strachem z nemilosrdného režimu, íránské obyvatelstvo tuto výzvu nevyslyšelo. Trump, který původně oslavoval Chameneího smrt, změnil taktiku a prohlásil, že by mu „udělalo radost“ setkat se s jeho synem a údajně nekompromisnějším nástupcem Mojtabou.

Z potenciálního svrhávače režimu, který demonstrantům sliboval, že „pomoc je na cestě“, se Trump – stejně jako před ním Carter – stal nechtěným potvrzovatelem nároků teokracie na vládu.

Tuto roli jasně dokládá memorandum o porozumění (MOU) podepsané ve středu. „Spojené státy americké a Islámská republika Írán se zavazují respektovat vzájemnou suverenitu a územní celistvost a zdržet se zasahování do vnitřních záležitostí druhé strany,“ uvádí článek 2 textu podle výkladu poskytnutého americkými úředníky, a to jazykem, který se zdá být navržen tak, aby uspokojil touhu režimu po bezpečnostních zárukách.

Íránská diaspora, z níž mnozí ostře kritizovali Baracka Obamu za podpis jaderné dohody s Teheránem z roku 2015 a kteří v Trumpovi viděli poslední a nejlepší naději na změnu režimu, je nyní v naprostém zmatení. Reza Pahlaví, syn bývalého monarchy svrženého během revoluce v roce 1979, nedávno ve Washingtonu výstižně shrnul jejich náladu a kritizoval Bílý dům za „smíšené signály“, které, jak řekl, „všechny strašně matou“.

Odezva nespokojených Íránců však bledne ve srovnání s rozkoly v samotné Trumpově voličské základně. Hlasití stoupenci hnutí „America First“ v rámci prezidentova hnutí MAGA byli proti válce od samého začátku a považovali ji za zradu jeho slibu skoncovat s „nekonečnými válkami“ na Blízkém východě, za které opakovaně odsuzoval předchozí prezidenty.

Tradiční republikánští jestřábi vůči Íránu, kteří válku hlasitě podporovali, v Trumpově jednání vidí něco, co je v jeho očích ještě horší: slabost. Podle nich se silný prezident vzdal páky nad íránským jaderným programem pouze proto, aby zajistil znovuotevření Hormuzského průlivu, který byl otevřený již před začátkem války.

K této potupě se nyní přidává i urážka ze strany některých z nejprestižnějších amerických médií, která prohlašují porážku, včetně úvodníku New York Times s titulkem „Prezident Trump tuto válku prohrál“.

Poté, co Carter opustil úřad za hořkého dozvuku krize s rukojmími, se jeho reputace pomalu zotavovala, podpořena jeho činností po skončení prezidentského mandátu jako bojovníka za lidská práva. Írán, který se za jeho vlády proměnil ze spojence v neúprosného nepřítele, však jeho odkaz poškozuje dodnes.

Vzhledem k geostrategickému významu této země nyní Trump čelí podobné kritice, ať už jsou krátkodobé politické výhody plynoucí z poklesu cen pohonných hmot v důsledku znovuotevření Hormuzského průlivu jakékoli.

Pokora by ho jistě nasměrovala na opatrnější cestu. Kromě Cartera málem Írán zmařil i Reaganovo prezidentství poté, co vyšlo najevo, že obchodoval se zbraněmi s islámským režimem výměnou za jeho pomoc při zajištění propuštění amerických rukojmí zadržovaných jeho šíitským zástupcem, hnutím Hizballáh, v Bejrútu – čímž mu poskytl podnět k zajetí dalších rukojmí.

Dokonce i George W. Bush, považovaný za hlavního zastánce „nekonečných válek“ poté, co zahájil časově neomezené kampaně v Afghánistánu a Iráku, vzal v úvahu historické zkušenosti a vyhýbal se přímé konfrontaci s Íránem.

To se však nedá říci o Trumpovi, který se chlubil tím, že udělal to, na co žádný prezident před ním neměl odvahu.

Nyní se tím dostal na nejistou půdu a vystavil se riziku, že bude vypadat jako to, čím nejvíce pohrdá: jako poražený, zatímco íránští vůdci prohlašují vítězství.

Je tu ale háček. Udržitelnost dohody o memorandu o porozumění závisí na konečném urovnání otázky íránských aktivit v oblasti obohacování uranu ve lhůtě 60 dnů. Problémy jsou složité a vzájemná nedůvěra je všudypřítomná. Íránské obavy – vyslovované zastánci tvrdé linie, ale sdílené i pragmatičtějšími vyjednavači, jako jsou předseda parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf a ministr zahraničí Abbas Araghchi – spočívají v tom, že zdánlivě velkorysé podmínky USA jsou lstí, jejímž cílem je ukolébat Írán do falešného pocitu bezpečí před obnovením vojenských útoků.

Stejně jako v roce 1979 zůstávají íránští vůdci ve stavu nejvyšší pohotovosti. Tentokrát však mají k dispozici nástroj nesrovnatelně mocnější než již dlouho uzavřenou americkou ambasádu: kontrolu nad Hormuzským průlivem a schopnost ovlivnit osud světové ekonomiky.

Dvě generace po geopolitickém psychodramatu, které ho poprvé vtáhlo do politiky, čelí Trump dalšímu dramatu s rukojmími. Tentokrát je však ústřední postavou on sám a jeho vlastní politický osud, který se zdá být v rukou Íránu. Carterovi by to připadalo povědomé.

Zdroj v angličtině ZDE