Ceuta aneb den, kdy Evropa potkala vlastní dějiny

31. 7. 2026 / Fabiano Golgo

Evropa má pozoruhodnou schopnost změnit význam slov podle toho, kdo právě připlouvá ke břehu. Když evropské flotily přistávaly v Africe, Asii nebo Americe s vojáky, děly, kněžími, obchodníky a mapami, na nichž už byla cizí země rozdělena mezi evropské koruny, říkalo se tomu objevování, expanze, otevření obchodních cest nebo šíření civilizace. Když se nyní desetitisíce Maročanů během několika hodin dostaly do Ceuty, mnozí z nich plaváním, bez armády, bez lodí a většinou i bez suchého oblečení, evropská pravice okamžitě sáhla po slovu „invaze". Španělské úřady odhadly, že během jediného dne vstoupilo do města přibližně 49 tisíc lidí, z nichž se naprostá většina krátce nato vrátila do Maroka. Přesto jsme opět sledovali známé evropské divadlo, v němž se kontinent, který několik století vstupoval kamkoli bez pozvání, náhle představuje jako panenská pevnost překvapená existencí okolního světa.

Největší ironie samozřejmě spočívá v samotné Ceutě, protože toto údajně napadené evropské město neleží v Evropě, nýbrž v Africe.

Portugalci je dobyli v roce 1415 během řádně připraveného vojenského tažení, které historici pokládají za jeden z počátků portugalské zámořské expanze. Později, když se portugalská a španělská koruna rozešly, si oba evropské státy Lisabonskou smlouvou z roku 1668 mezi sebou potvrdily, že africké město zůstane Španělsku. Byla to tehdejší mezinárodní slušnost: nejprve něco zabrat a potom se s jiným evropským státem dohodnout, komu to bude patřit, jako kdyby obyvatelé dotčeného území byli druhem nábytku, který při dědickém řízení nemusí být přítomen.

Není tedy třeba hledat historickou invazi do Ceuty v roce 2026. Skutečná invaze proběhla roku 1415, kdy se k městu nepřiblížili vyčerpaní mladíci doufající v příležitostnou práci, ale vojenská flotila, která měla město dobýt, obsadit a udržet. Dnešní migranti nepřicházejí převzít správu Ceuty, vybírat tam daně, vnucovat obyvatelům svůj jazyk ani odvážet místní bohatství. Přicházejí proto, že za plotem vidí životní úroveň, jejíž historické základy byly zčásti vytvořeny právě tím druhem násilného pohybu přes hranice, jejž Evropa dnes odsuzuje. To neznamená, že Španělsko musí otevřít hranici každému, kdo k ní dorazí, ani že Ceuta může během jednoho dne přijmout příliv odpovídající více než polovině své populace. Znamená to pouze, že mezi právem státu kontrolovat hranici a právem kontinentu falšovat vlastní dějiny existuje zásadní rozdíl.

Evropa totiž nechrání jen území. Chrání také výsledek několika století mimořádně úspěšné mezinárodní loupeže, která byla postupně přepsána do vznešenějšího jazyka obchodu, rozvoje a civilizačního poslání. Tvrzení, že evropské bohatství vzniklo také z koloniálního vykořisťování, se přitom stále prezentuje jako přehnané obvinění, jako by kolonie byly pouze exotickým vedlejším podnikem jinak čistě domácího evropského úspěchu. V běžném vyprávění se nejprve objeví evropská věda, disciplína, právní stát, banky, podnikatelé a parní stroje, načež tato již hotová Evropa vyrazí do světa, protože je silnější a technologicky vyspělejší. Problém je, že tento příběh obrací příčinu a následek tak elegantně, že téměř zmizí otázka, z čeho byly financovány lodě, kdo dodával suroviny, odkud přicházely drahé kovy, komu byly vnuceny evropské výrobky a jak evropské obchodní vrstvy získaly politickou sílu, s níž poté přetvářely domácí instituce.

Ekonomové Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson ve své známé studii ukázali, že mimořádný vzestup západní Evropy po roce 1500 byl z velké části vzestupem zemí zapojených do atlantického obchodu a kolonialismu, tedy především Británie, Nizozemska, Francie, Španělska a Portugalska. Rozdílný růst západní Evropy oproti východní byl podle jejich analýzy téměř celý soustředěn právě do atlantických zemí a přístavů. Zámořský obchod přitom nepřinesl pouze okamžitý zisk; obohatil obchodní skupiny, posílil jejich politický vliv a přispěl ke změnám institucí, které následně podporovaly další obchod a akumulaci kapitálu. To znamená, že ani slavné evropské instituce nevznikaly v nějaké morálně sterilní laboratoři oddělené od kolonií. Kolonialismus nepřijel k hotovému evropskému kapitalismu jako pozdější host. Podílel se na jeho vytváření.

Případ amerického zlata a stříbra je ještě méně vhodný pro evropskou legendu o bohatství vytvořeném výhradně vlastní pílí. Po dobytí Ameriky začaly do Evropy proudit objemy drahých kovů, které neměly ve starém světě obdoby. Nevznikly jako výsledek rovnocenného obchodu mezi dvěma svobodnými hospodářstvími, ale jako produkt vojenského ovládnutí území, přivlastnění dolů a nucené práce původních obyvatel. Nová ekonometrická studie odhaduje, že dlouhodobý příliv amerických drahých kovů zvýšil do konce osmnáctého století západoevropský produkt přibližně o čtyřicet procent a mohl vysvětlit zhruba polovinu skutečného hospodářského růstu západní Evropy mezi lety 1530 a 1780. Autoři zároveň popisují mechanismus, jímž americké peníze uvolňovaly úvěrová omezení, podporovaly obchod, stavbu lodí, dopravu, zemědělské investice a vzdělání. Takže ano, Evropané potom investovali, organizovali, vzdělávali se a vyráběli, ale činili to také díky penězům získaným na kontinentu, jehož obyvatelé neměli možnost rozhodnout, zda chtějí evropský hospodářský zázrak financovat.

Obvyklá obrana zní, že samotné stříbro by přece žádnou průmyslovou revoluci nevytvořilo, což je pravda podobně užitečná jako tvrzení, že ukradená mouka sama neupeče chléb. Samozřejmě že bylo nutné kapitál investovat, vybudovat instituce, zdokonalit účetnictví, zkonstruovat stroje a zorganizovat výrobu. Nikdo netvrdí, že Evropané pouze seděli u moře a čekali, až jim kolonie pošlou hotové lokomotivy. Jenže schopnost zpracovat uloupené zdroje nijak nemění původ těchto zdrojů. Naopak právě tím se ukazuje skutečný rozsah koloniálního vlivu: kořist nezůstala v královské pokladnici jako hromada mincí, nýbrž se přeměnila v úvěr, obchodní společnost, přístav, loďstvo, univerzitní nadaci, továrnu, státní dluhopis a rodinné dědictví. Dnes už proto není možné ukázat na jednu truhlu a říci, že právě v ní leží koloniální bohatství. Leží rozpuštěné v celém evropském hospodářském organismu, podobně jako krev nelze oddělit od těla jen proto, že už dávno opustila srdce.

Ještě zřetelnější je to u otroctví, protože tam evropský kapitál nevznikal pouze z přivlastněné suroviny, ale přímo z přivlastněného člověka. Miliony Afričanů byly odvlečeny přes Atlantik a jejich neplacená práce vytvořila plantážní hospodářství cukru, bavlny, kávy, tabáku a dalších komodit, na nichž vydělávali nejen majitelé plantáží, ale také evropští rejdaři, pojišťovny, bankéři, výrobci nástrojů, obchodníci, rafinerie a přístavy. Když se význam otroctví pro britskou industrializaci kdysi zmenšoval výpočtem přímého zisku z otrokářských plaveb, bylo to, jako bychom dnes měřili význam automobilového průmyslu pouze podle zisku prodejce pneumatik. Celý hospodářský řetězec byl propojen a britská průmyslová revoluce, jejímž symbolem se stal bavlnářský průmysl, zpracovávala surovinu vypěstovanou zotročenými lidmi na půdě, která byla původním obyvatelům zabrána.

Novější výzkum Stephana Heblicha, Stephena Reddinga a Hanse-Joachima Votha našel kauzální vztah mezi majetkem vytvořeným otroctvím a britskou industrializací. Oblasti Británie více napojené na otrokářské bohatství později vykazovaly větší průmyslovou aktivitu, více bavlnářských továren, více parních strojů a vyšší majetek. Autoři neříkají, že otroctví bylo jedinou příčinou průmyslové revoluce, protože dějiny nemají jedinou příčinu stejně jako lidské tělo nemá jediný orgán. Ukazují však, že bohatství z otroctví růst prokazatelně urychlilo a pomohlo Británii uniknout hospodářským omezením, v nichž předtím po staletí žila. Evropa tedy nemusí být redukována na zloděje, aby bylo možné říci, že bez krádeže by nebyla tím, čím se stala.

Británie navíc nezískávala z otroctví jen kapitál, ale i trhy a průmyslové vazby. Manchester nemusel pěstovat bavlnu, protože ji pěstovali jiní, často pod bičem. Liverpool mohl růst jako přístav, protože byl zapojen do atlantického systému. Londýn mohl rozvíjet pojišťovnictví a finance, protože bylo co přepravovat, financovat a pojistit. Britské loďstvo chránilo obchodní cesty, britský stát chránil zájmy obchodníků a britské právo doma zaručovalo majetková práva lidem, kteří současně vlastnili jiné lidské bytosti v Karibiku. To není vedlejší rozpor evropského liberalismu. Je to jeho historická konstrukce: svoboda byla doma rozšiřována společností, která mimo své území organizovala nesvobodu v průmyslovém měřítku.

V Indii se celý mechanismus stal ještě rafinovanějším, protože kořist už nebylo nutné odvážet pouze na lodích. Po získání kontroly nad Bengálskem mohla Východoindická společnost vybírat indické daně, z těchto daní financovat armádu a touto armádou dobývat další indická území. Kolonizovaná společnost tak platila za vlastní podrobení, což je možná nejdokonalejší obchodní model, jaký kdy britský kapitalismus vytvořil. Analýza rozpočtů společnosti ukazuje, že téměř tři čtvrtiny jejích výdajů pohlcovala armáda, zatímco produktivní investice zůstávaly nepatrné. Výběr daní tedy nesloužil především rozvoji Indie, ale udržování systému, který z Indie vybíral daně.

K tomu se přidal mechanismus takzvaných nezaplacených exportů. Východoindická společnost využívala indické daňové přebytky k placení indického zboží vyváženého do Británie, zatímco vzniklý obchodní dluh byl postupně převeden na indický veřejný dluh. Jinými slovy, Británie získala zboží, k jeho zaplacení použila peníze vybrané od Indů a následný dluh nechala opět splácet indickou společností. Podle výpočtů ekonomické historičky Pilar Nogues-Marco představovala hodnota těchto nezaplacených exportů v roce 1858 třináct procent indického HDP a téměř devět procent britského HDP. Představa, že britský hospodářský vzestup probíhal nezávisle na Indii, je při těchto číslech stejně přesvědčivá jako tvrzení člověka, který si postavil dům z cizích cihel, že rozhodující byl přece jeho architektonický vkus.

A ani zde nešlo jen o peníze, které odešly, ale o to, co kvůli jejich odchodu nemohlo vzniknout. Kapitál přesunutý do Londýna nebyl v Indii investován do zavlažování, vzdělání, zdravotnictví nebo místního průmyslu. Daně použité na koloniální armádu nemohly být použity na infrastrukturu sloužící obyvatelstvu. Textilní výrobci, kteří dříve zásobovali velkou část světa, byli vystaveni systému, v němž Británie nejprve chránila vlastní trh před indickým textilem a později, když získala politickou a technologickou převahu, otevřela indický trh britskému zboží. Tento postup se dodnes popisuje slovníkem volného obchodu, přestože jedna strana disponovala parlamentem, armádou, námořnictvem, celní politikou i mocí měnit zákony druhé strany. Nebyla to soutěž mezi dvěma ekonomikami. Jedna z nich zároveň vlastnila rozhodčího.

Podobně fungovala evropská přítomnost v arabském světě. Britská okupace Egypta nebyla dobrodružnou turistickou návštěvou motivovanou obavou o pořádek, ale souvisela s rostoucími britskými finančními a strategickými zájmy, zejména se Suezským průplavem a cestou do Indie. V Persii britský stát získal roku 1914 kontrolní podíl v Anglo-Persian Oil Company, aby zajistil ropu pro královské námořnictvo. Evropa tehdy nepoužívala výraz ekonomická migrace, když její kapitál a vojska vstupovaly do Egypta nebo Persie. Nazývala to ochranou investic, stabilitou, bezpečností námořních cest a národním zájmem. Teprve když se lidé z ovládaných oblastí vydali opačným směrem, zjistilo se, že pohyb přes hranice může být morálně problematický.

Kolonialismus tedy nebyl jen odvážením věcí, nýbrž organizací světa tak, aby nejvýnosnější činnosti, finanční služby, zpracování surovin, obchodní rozhodování a akumulace kapitálu zůstávaly v Evropě, zatímco kolonie dodávaly půdu, práci, minerály, zemědělské produkty a odbytiště. Evropa získávala nejen cukr, ale i zisk z jeho rafinace; nejen bavlnu, ale i průmysl, který ji měnil v látku; nejen ropu, ale i společnosti, které ji těžily, dopravovaly a prodávaly. Kolonie nebyly chudé proto, že by v nich nic nebylo. Často byly chudé právě proto, že v nich něco bylo a někdo jiný rozhodoval, kam to bude odvezeno a kde se na tom bude vydělávat.

Proto nestačí říci, že Evropa pracovala, vynalézala a investovala. To všechno je pravda, ale otázka zní, v jakém systému a s jakými prostředky. Parní stroj byl evropským vynálezem, ale jeho ekonomická síla se rozvinula v hospodářství zásobovaném koloniálními surovinami a otevřenými imperiálními trhy. Banka byla evropskou institucí, ale spravovala také majetek vytvořený plantážemi a koloniálním obchodem. Univerzita byla evropská, ale její mecenáši a daňové prostředí nemuseli být od impéria odděleny. Dokonce i evropský sociální stát vznikal později ve společnostech, které už po generace nahromadily kapitál, infrastrukturu a geopolitickou výhodu vytvořenou během období koloniální moci. Západoevropská prosperita po druhé světové válce samozřejmě nebyla pouhým pokračováním plantáže, ale nevznikala na prázdném pozemku. Dědila přístavy, finanční centra, průmyslové aglomerace, obchodní vazby a státy, které měly po několik století možnost přenášet část svých nákladů na jiné části světa.

Stejně jako se v Evropě úročil kapitál, v koloniích se úročila jeho nepřítomnost. Peníze, které odešly z Indie, nepředstavovaly jen okamžitou ztrátu, ale také továrnu, která nebyla postavena, školu, která nevznikla, úvěr, který nebyl poskytnut, a generaci pracovníků, kteří nezískali nové schopnosti. Člověk odvlečený z Afriky nebyl pouze ztracenou pracovní silou; byl také chybějícím rodičem, zemědělcem, řemeslníkem a členem společnosti, jejíž struktury rozvrátil obchod s lidmi. Půda zabraná původním obyvatelům Ameriky nebyla jen plochou na mapě, ale prostředkem obživy a základem budoucího rozvoje, který byl převeden na kolonizátory. Evropa akumulovala možnosti, zatímco kolonizované společnosti akumulovaly jejich ztrátu.

Není samozřejmě pravda, že za každý dnešní neúspěch bývalé kolonie odpovídá evropská mocnost. Postkoloniální vlády kradly, ničily instituce, vedly války a často dokonale napodobily své někdejší pány v přesvědčení, že stát existuje především proto, aby ho někdo soukromě využíval. Jenže zločin spáchaný pozdějším vládcem nemaže zločin předchozího. Korupce afrického prezidenta nevrací zlato, půdu ani ztracené příležitosti. Neschopnost indické, marocké nebo karibské elity nevytváří zpětně nevinnost evropského impéria. Dějiny nejsou soud, kde příchod dalšího pachatele automaticky osvobozuje všechny, kteří stáli před ním.

A právě zde se vracíme k Ceutě. Lidé, kteří dnes překračují evropské hranice, nejdou náhodně do jakékoli části světa. Migrační trasy často sledují staré imperiální vazby, společné jazyky, obchodní cesty a rodinné sítě vytvořené kolonialismem. Alžířané míří do Francie, obyvatelé bývalých britských kolonií do Británie, lidé z portugalsky mluvící Afriky do Portugalska a obyvatelé Latinské Ameriky do Španělska. Impérium kdysi vybudovalo spojení mezi periferií a metropolí, aby mohly jedním směrem proudit suroviny, daně a zisky. Evropa nyní předstírá úžas nad tím, že stejné spojení umožňuje opačným směrem pohyb lidí.

Nikdo rozumný nemusí tvrdit, že historická vina ruší hranice nebo že španělská vláda nemá právo zabránit zhroucení pořádku v Ceutě. Evropa však nemá právo stavět se do role nevinné oběti napadené chudobou, s níž nemá nic společného. Bohatství na jedné straně plotu a chudoba na druhé nevznikaly ve dvou oddělených dějinách. Vznikaly ve společném systému, v němž jedna strana po staletí určovala pravidla, vlastnila lodě, vybírala daně, kontrolovala ceny, přivlastňovala půdu a rozhodovala, kde se bude hromadit zisk.

Kdyby evropské státy po staletí neměly přístup k americkým drahým kovům, zotročené africké práci, indickým daním, koloniálním surovinám, nuceně otevřeným trhům a strategickým územím, nedosáhly by stejného bohatství stejnou rychlostí ani stejné globální převahy. Možná by se industrializovaly později, jinak a pomaleji; možná by některé technologie vznikly stejně, protože lidská vynalézavost není evropským monopolem. Ale představa, že by Evropa bez impéria jednoduše prošla totožnou cestou a pouze by jí chybělo několik exotických muzeálních exponátů, není historií. Je to národní reklama.

Dnešní Evropan samozřejmě není osobně odpovědný za Potosí, otrokářskou loď ani Východoindickou společnost. Jenže dědictví neobsahuje pouze vinu. Obsahuje také majetek, infrastrukturu, instituce, pas, měnu, geopolitické postavení a kapitál, který se po generace rozmnožoval. Evropané nezdědili hřích jako biologickou skvrnu, ale zdědili dům, jehož část byla postavena z materiálu odvezeného odjinud. A když se potomci lidí, kteří přišli o půdu, práci nebo budoucnost, objeví před dveřmi tohoto domu, je poněkud nestoudné volat policii a zároveň tvrdit, že jsme se nikdy neviděli.

Ceuta je proto víc než migrační krize. Je to dějinná karikatura, kterou už není nutné přikrášlovat. Portugalci připluli do afrického města roku 1415 s flotilou a zbraněmi, dobyli je a Evropa tento okamžik dodnes nazývá počátkem zámořské expanze. Maročané tam roku 2026 doplavali vlastní silou, většina z nich se během několika hodin nebo dnů vrátila, a Evropa jejich příchod nazvala invazí.

Dějiny mají pomalý smysl pro ironii. Trvalo jim šest set let, než přivedly Evropu zpět na místo činu.