Oxfordské dějiny francouzské revoluce od Williama Doyla, devátá, poslední část

26. 8. 2026 / Boris Cvek

Ačkoli se, pokud je o průběh revoluce, vše vyvíjelo a dopadlo tak, jak to nikdo nečekal, přece jen některé počáteční ambice na reformu Francie dopadly úspěšně a měly trvalý pozitivní dopad. Zejména jde o racionalizaci administrativy, jednotný systém měr a vah, zákonodárství. Revoluce se stala násilnou proto, že narazila na opozici. Násilí revolucionářů vzešlo nikoli ze sociálních či politických důvodů, nýbrž z důvodů intelektuálních. Tvůrci revoluce byli vzdělaní lidé z vyšších vrstev společnosti, kteří toužili po novém, osvíceném řádu společnosti. Ani je nenapadlo, že ve svých vznešených záměrech narazí na tvrdý odpor, ačkoli v osvícenství byla už před revolucí přítomná značná agresivita. Jakmile osvícenští vůdci revoluce narazili na odpor, chovali se násilně.

První nepřítel, kterého si revoluce udělala, byla šlechta. V roce 1789 byli šlechtici v zásadě ochotni k na tehdejší dobu velkorysým ústupkům. Nicméně malá část intelektuální elity hned od začátku postavila kampaň za uznání třetího stavu jako jediného reprezentanta národa na sociálně podbarveném útoku na šlechtická privilegia. Kromě toho osvícenský názor už dávno předtím privilegia a feudalismus považoval za něco, co nelze trpět dále. Do lidového povědomí jako politická zbraň se to dostalo až propagandou několika intelektuálů.

Šlechta se pak spádem událostí revoluci nejen odcizila, ale stala se úhlavním podezřelým i nepřítelem. Na druhou stranu během revoluce téměř po celou dobu byli mezi vůdci revoluce lidé šlechtického původu. Ostatně i Napoleon pocházel z byť zchudlého a nevýznamného, přece ale šlechtického rodu, a jeho režim nakonec šlechtu opět zavedl na základě zásluh a majetku. Nikdy neopomněl zdůrazňovat revoluční hesla o rovnosti a to, že za svůj vzestup vděčí tomu, co umožnila revoluce talentovaným lidem.

“By the mid-eighteenth century an educated, critical public opinion was emerging, an expanding market for ideas with which writers of all shades of opinion sought to engage, and which government itself was increasingly to court. Loss of public confidence underlay the financial and political crisis which precipitated the downfall of a system of government too little changed in its habits and priorities since the days of Louis XIV. Surprise was universal at the rapid collapse of a state whose ambitions had outstripped its means. Nobody had expected it, or prepared for it, for all their disillusionment with existing ways and institutions.” Str. 395

“It was resistance that made the Revolution violent. It was naive of the men of 1789 to think that they could regenerate the nation without opposition, and imagine that the honesty and benevolence of their intentions would be as obvious to others as to themselves. But the Enlightenment had never been afraid to impute ignorance, superstition, and selfishness to its opponents, and its disciples entirely shared this cast of mind.” Str. 396

“Although only 1,200 or so nobles were executed in the Terror, many more were imprisoned for months on end as suspects, and in 1797, just when circumstances seemed to be easing, they were deprived of civil rights merely for being nobles, and almost found themselves deported en masse for the same reason. Such tribulations bred a bitter hatred and contempt for the Revolution and all it stood for in noble circles. Although former nobles were to be found active in public life of France during every phase of the revolutionary years, it was a far cry from the monopoly they had enjoyed before 1789, and nothing like those days would ever return. Many nobles now ostentatiously turned their backs on public life, as beneath their dignity. The psychological impact, in other words, was far more serious than the material one, for nobles and non-nobles alike.” Str. 398

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Revoluce představovala katastrofu, a to až daleko do 19. století, ve sférách vzdělávání, sociální péče a ekonomiky. První dvě oblasti souvisí především s tím, co se stalo církvi. Značná část duchovenstva jako prvního z generálních stavů byla přitom velkým reformám nakloněna a věřila, že obnova země podle nového řádu přinese i obnovu víry. Pro francouzskou církev ale revoluce představovala fakticky od samého počátku, od srpna 1789, pohromu. Na druhou stranu papežství, které bylo v 80. letech 18. století považováno fakticky za mrtvou instituci, ustupující moci osvícených panovníků, získalo revolucí nový étos mučednictví a nový obraz nepřítele. Během 19. století se pak nepřátelství mezi papežstvím a různými dědici osvícenství vyostřovalo.

Faktické zabavení církevního majetku a zničení celého systému církevního školství a charity mělo v revoluční Francii dalekosáhlé následky pro školství a pro péči o chudé. Gramotnost byla v roce 1789 37 procent, v roce 1815 jenom 30 procent. Je to veliký a výmluvný paradox, když uvážíme, že revoluce byla vedena ve jménu vzdělanosti a osvěty. Jednou z hlavních příčin revoluce byla všudypřítomná a děsivá chudoba, kterou nebylo možné v době vlády Ludvíka XVI. přehlédnout. Ti, kdo se později stali sansculoty, si od revoluce slibovali hlavně a možná jen levné potraviny. Revoluce ovšem jejich situaci drasticky zhoršila, zvýšila počet chudých a omezila možnosti, jak jim pomáhat. Tradiční role církve byla rozbita a nebyla ničím nahrazena. Velikou pohromou bylo znárodňování nemocnic. Mělo to tak děsivé následky, že dokonce ještě v roce 1847 bylo ve Francii – o cca sedm milionů lidí lidnatější – o 40 procent nemocničních kapacit méně než v roce 1789.

Pokud jde o francouzskou ekonomiku, i zde se revoluce ukázala jako katastrofa. Nevedla k žádným inovacím nebo zlepšením, dokonce ani v oblasti obdělávání půdy, kterému mimo jiné jako celé ekonomice s výjimkou zbrojního průmyslu nepřála válka. Samozřejmě revoluce výrazně omezila zámořský obchod, před rokem 1789 nejvíce prosperující část ekonomiky, a veškerou ekonomiku navázanou na šlechtu a církev (což vedlo k drastickému ekonomickému poklesu dělníků v Lyonu, kteří se živili výrobou hedvábného zboží). Obrovské potíže způsobila papírová měna a s ní spojená vysoká inflace. Francie se stala rájem dlužníků. Tato situace nepřála investicím a podnikání. Když stát ve finanční tísni pustil na trh obrovské množství konfiskované církevní a šlechtické půdy, vedlo to k tomu, že se prodávala hluboce pod cenou. Zkázu dokonala hyperinflace papírových asignátů. Přestože měla ničivé následky, pro revoluční vlády, kterým zkolaboval výběr daní a které musely financovat obrovskou válečnou mašinerii, byl masivní tisk těchto peněz jedinou možností, jak finančně přežít.

Reakce na neúrodu v roce 1788 vyvolala revoluční boj proti feudalismu (jeho zbytkům), který vedl k likvidaci fungujících struktur. Samozřejmě revoluce vedla k obrovskému nepořádku a násilí, což opět nepřálo rozvoji ekonomiky. Revolucionáři nedokázali zničené instituce, ať v oblasti bezpečnosti, školství, sociální péče, ničím nahradit. Na druhou stranu pomohli ekonomice zničením nepřehledného systému cel a cechů. Další výhodou revoluce, zejména pro bavlnářský průmysl, který později za Napoleona začal prosperovat, bylo ovládnutí kontinentálního obchodu a vytlačení britské konkurence, což ale nakonec prohloubilo zaostalost francouzské ekonomiky.  

“Throughout the nineteenth century the Roman Catholic Church would anathematize the French Revolution and all its works as an outburst of atheistical excess fomented by malignant philosophers and scheming freemasons, lending its full authority to the unhistorical ravings of Barruel. Republicans in turn, whose convictions were rooted in the Revolution, would see the Church as their most formidable foe, and join masonic lodges to express their antagonism. Nothing but the complete separation of Church and State, as between 1794 and 1802, would allay their suspicions. In 1905 it was eventually brought about, after decades of mounting extremism on both sides, all traceable back ultimately to 1790.” str. 400

“Bedevilled at every level by a shortage of trained teachers (clerics being too dangerous to entrust with the education of republican youth), the Revolution, itself the fruit of unprecedented educational advance, created chaos in education, and a marked drop in numbers undergoing it. Whereas 50,000 pupils were attending colleges in 1789, only 12,000 or 14,000 were in the central schools a decade later. Basic literacy fell from 37 per cent in 1789 to more like 30 per cent in 1815.” str. 401

“The Revolution broke out at a moment of rare economic crisis, and this circumstance was to affect its whole subsequent character. Much of the boundless, unrealistic hope invested in the Estates-General by all classes in the spring of 1789, which did so much to ensure the success of the third estate, sprang from anxieties aroused by the harvest failure of 1788, a harsh winter, rising prices, and the slump in demand for manufactures. Popular support for the patriotic cause in Paris in July was based on the assumption that under the new regime there would be guaranteed supplies of cheap bread. In the eyes of those who would become the sansculottes, failure to achieve this would mean betrayal of the Revolution. Their determination to maintain it would constrain the economic policies of successive revolutionary assemblies down to 1795. Even when their power was broken, no government was unpragmatic enough to leave the provisioning of Paris to the free market forces in which almost all men of education believed in principle. Finally, the concessions made on 4 August 1789 to appease a peasantry paranoid with fear for the safety of the harvest would become … central to Revolution's anti-feudal ideology. Left to itself, once good harvest of 1789 was in, the economy might have been expected to improve. But almost at once its development began to be affected by revolutionary legislation.” Str. 403

 

Revoluce změnila dějiny Evropy a světa, stala se archetypální revolucí, jevem plným paradoxů. Do té doby žádní revolucionáři nebyli, od té doby byli téměř všude. Do té doby nebylo nic jako levice, ale ani pravice. Levice se chopila revolučního příběhu zejména proto, že jí ho pravice nechala. Konzervatismus jako politický postoj se zrodil v reakci na revoluci a měl zpočátku zcela neudržitelnou agendu: návrat ke starému světu monarchie, aristokracie a církve. Později se vymezoval vůči revoluci umírněněji a hlásáním reformy jako alternativy k revoluci. Návrat ke starému světu nebyl možný.

Revoluční ideál vlády lidu a univerzálních práv člověka převálcoval moderní svět, ačkoli podobně jako za revoluce šlo často jen o potřebu se ohánět něčím, co reálně neexistovalo. Falšování a násilné potlačování výsledků voleb bylo také běžné. Revoluce, která vycházela původně z univerzálních ideálů, se stala ztělesněním nacionalismu a národní nenávistí. Revoluce, jejíž hlavní hodnotou byla svoboda (pak ještě rovnost, naopak bratrství přišlo až pozdě a jenom na krátkou chvíli pod vlivem sansculotů), se stala dějištěm toho, jak ve jménu svobody popřít, často brutálně, svobodu samu. Svoboda, jakou hlásala revoluce, byla pro jiné národy prostě jen francouzské panství. A přesto se francouzská revoluce stala mocným symbolem boje o svobodu.

Pokud jde o rovnost, v revoluci se všeobecné volební právo pro muže bez ohledu na majetek prosadilo jen krátkodobě a v krizových letech teroru, přičemž brutální chování sansculotů udělalo revoluci medvědí službu a zřejmě spíše zpomalilo šíření základních ideálů po světě. Nikdy během revoluce nedošlo ani k pokusu o rovnost v postavení žen a mužů. Revolucionáři dokonce považovali pod vlivem zkušeností se starým světem ženy za nebezpečné intrikánky, které se nemají v politice angažovat. Navzdory tomu ženy jako revolucionářky, intelektuálky, řádové sestry hrály v revoluci zásadní roli, často spojenou s radikalizací.

Rovnost jako možnost uplatnění talentů proti dědičným privilegiím se stala mocnou silou, k níž se postupně museli hlásit politici jako k povinnému ideálu. Stejně tak revoluce zrodila do té doby nejradikálnější představu o majetkové rovnosti (v podobě Babeufových idejí) a také musela ze své vlastní logiky hájit právo na vzpouru a revoluci proti vládě, která pošlapává principy svobody a rovnosti. Stejně tak se mocnou silou stala svoboda slova, svoboda vyznání apod., ačkoli tyhle principy byly přítomny do jisté míry už v praktické politice osvícenského absolutismu. Bez revoluce by se zřejmě prosadily stejně tak jako nějaká forma zastupitelské vlády, racionalizace veřejné správy atd. Francie by i bez revoluce ztratila dominantní ekonomické a politické postavení ve prospěch Británie atd. Co by ovšem bez revoluce jako nahodilého spletence špatných odhadů ústícího v obrovskou tragédii nejspíše nebylo, to Doyle vypočítává zde (a jde o pro mě nejsilnější pasáž celé knihy, kterou dávám v českém překladu od DeepL pod původním zněním):

“Against all this, it is equally hard to believe that the specifically anti-aristocratic, anti-feudal revolutionary ideology of the Rights of Man would have emerged as it did without the jumble of accident, miscalculation, and misunderstanding which coalesced into a revolution in specifically French circumstances. It is equally hard to believe that anything as extraordinary as dechristianization would have occurred without the monumental misjudgement which produced the Revolution's quarrel with the Catholic Church. Without that quarrel, the dramatic revival in the authority of papacy also seems inconceivable. Representative government may well have been on the horizon, but how long would the ideal of popular democracy have taken to establish itself without the example of the sansculotte movement? It certainly transformed and widened out of all recognition the cause of parliamentary reform in England – although the blood-stained figure of the sansculotte probably galvanized conservative resistance on the other side. Above all, the revolutionaries' decision to go to war, which all historians agree revolutionized the Revolution, destroyed an established pattern of warfare in a way no old regime government would otherwise have promoted. Arming the people was the last thing they would have dreamed of. The emergencies of that war in turn produced the scenes which have indelibly marked out memory of the Revolution: Terror. Massacres were nothing new, and the worst ones of the 1790s occurred outside France. But there was something horribly new and unimaginable in the prospect of a government systematically executing its opponents by the cartload for months on end, and by a device which, however humane in concept, made the streets run with blood. And this occurred in what had passed for the most civilized country in Europe, whose writers had taught the eighteenth century to pride itself on its increasing mildness, good sense, and humanity. This great drama transformed the whole meaning of political change, and the contemporary world would be inconceivable if it had not happened.

In other words it was a profound cultural transformation. The writers of the Enlightenment, so revered by the intelligentsia who made the Revolution, had always believed it could be done if men dared to seize control of their destiny. The men of 1789 did so, in a rare moment of courage, altruism, and idealism which took away the breath of educated Europe. What they failed to see, as their inspirers had not foreseen, was that reason and good intentions were not enough by themselves to transform the lot of humanity. Mistakes would be made, as Burke warned, when the accumulated experience of generations was pushed aside as so much routine, prejudice, fanaticism, and superstition. The generation forced to live through the upheavals of the next twenty-six years paid the price. Already by 1802 a million French citizens lay dead; a million more would perish under Napoleon, and untold more abroad. How many millions still had their lives ruined? Inspiring and ennobling, the prospect of the French Revolution is also moving and appalling: in every sense a tragedy.“

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018, str. 426-427.

 

Překlad od DeepL:

„Na druhou stranu je stejně těžké uvěřit, že by se specificky antiaristokratická a antifeudální revoluční ideologie „práv člověka“ vyvinula tak, jak se vyvinula, bez té směsice náhod, chybných odhadů a nedorozumění, která se za specificky francouzských okolností spojila v revoluci. Stejně tak je těžké uvěřit, že by k něčemu tak mimořádnému, jako je dechristianizace, došlo bez toho monumentálního omylu, který vedl ke sporu revoluce s katolickou církví. Bez tohoto sporu se zdá nepředstavitelné i dramatické oživení autority papežství. Reprezentativní vláda se sice možná rýsovala na obzoru, ale jak dlouho by trvalo, než by se ideál lidové demokracie prosadil bez příkladu hnutí sansculottů? To rozhodně proměnilo a rozšířilo až k nepoznání hnutí za parlamentní reformu v Anglii – i když krvavá postava sansculottů pravděpodobně podnítila konzervativní odpor na druhé straně. Především rozhodnutí revolucionářů vstoupit do války, o kterém se všichni historici shodují, že zásadně změnilo podobu revoluce, zničilo zavedený model vedení války způsobem, který by žádná vláda starého režimu jinak nepodporovala. Vyzbrojení lidu bylo to poslední, o čem by se jim kdy snilo. Nouzové situace této války pak vedly k událostem, které nesmazatelně poznamenaly naši paměť o revoluci: Teror. Masakry nebyly ničím novým a ty nejhorší z 90. let 18. století se odehrály mimo Francii. Bylo však něco strašlivě nového a nepředstavitelného v představě, že vláda po celé měsíce systematicky popravuje své odpůrce po celých vozech a to za pomoci zařízení, které, jakkoli humánní v koncepci, zaplavovalo ulice krví. A k tomu došlo v zemi, která byla považována za nejcivilizovanější v Evropě a jejíž spisovatelé v osmnáctém století učili společnost, aby se pyšnila svou rostoucí mírností, rozvahou a lidskostí. Toto velké drama změnilo celý význam politické proměny a současný svět by byl nepředstavitelný, kdyby k němu nedošlo.

Jinými slovy šlo o hlubokou kulturní proměnu. Spisovatelé osvícenství, jimž se tak obdivovala intelektuální elita, která revoluci uskutečnila, vždy věřili, že je to možné, pokud se lidé odváží vzít svůj osud do vlastních rukou. Muži roku 1789 tak učinili v ojedinělém okamžiku odvahy, altruismu a idealismu, který vyrazil dech vzdělané Evropě. Co však přehlédli – stejně jako to nepředvídali ani jejich inspirátoři – bylo, že rozum a dobré úmysly samy o sobě nestačí k proměně osudu lidstva. Jak varoval Burke, k chybám nutně dojde, když se nahromaděné zkušenosti generací odsunou stranou jako pouhá rutina, předsudky, fanatismus a pověry. Cenu za to zaplatila generace, která byla nucena prožít otřesy následujících dvaceti šesti let. Již v roce 1802 leželo na zemi milion mrtvých francouzských občanů; další milion zahynul za Napoleona a nespočet dalších v zahraničí. Kolik milionů lidí mělo navíc zničený život? Perspektiva Francouzské revoluce, inspirující a zušlechťující, je zároveň dojemná i děsivá: v každém smyslu tragédie.“