Pavel připomněl Masaryka. Česká politika ale na jeho hlavní lekci zapomíná

14. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Hodnoty určují, kam chceme jako společnost směřovat. Pragmatismus potom říká, jak se tam v reálném světě dostaneme. Politik, který má pouze hodnoty, ale neumí je proměnit ve skutečná rozhodnutí, může mít krásné ideály, ale jeho politika zůstane jen u slov. Politik, který má pouze pragmatismus, může být naopak velmi schopným mocenským hráčem, ale bez hodnot se jeho pragmatismus snadno promění v obyčejný kalkul.

 

A právě proto je Masaryk jako příklad tak zajímavý. Ne proto, že by byl bezchybným světcem. Ani Masaryk nebyl člověkem bez omylů a rozporů. Ve svých dřívějších názorech měl také antisemitské postoje a není žádný důvod tuto část jeho minulosti při připomínání jeho odkazu zamlčovat.

Výmluvným příkladem je Hilsnerova aféra. Masaryk se postavil proti antisemitismu a proti pověře o rituální vraždě v době, kdy mu tento postoj nepřinesl politické body, ale naopak ostrou veřejnou kritiku. Právě v takových okamžicích se ukazuje, zda jsou hodnoty skutečně hodnotami, nebo pouze politickou rétorikou.

Masaryk tedy nebyl důležitý proto, že by nikdy neudělal chybu. Důležitá byla také jeho schopnost své postoje promýšlet, vyvíjet se a v rozhodujících chvílích podle svých hodnot skutečně jednat.

A stejným metrem bychom měli posuzovat i dnešní politiky.

Ani Petr Pavel není člověkem bez minulosti. Před rokem 1989 byl členem Komunistické strany Československa. Je správné tuto skutečnost připomínat a není důvod ji omlouvat. Zároveň ale Pavel svou tehdejší chybu sám přiznává a jeho další životní cesta se odehrála v demokratickém systému, k jehož hodnotám se dnes jednoznačně hlásí.

Ani zde proto není podstatné vytvářet z člověka buď bezchybného hrdinu, nebo člověka navždy odsouzeného jeho minulostí. Podstatné je, zda dokáže svou chybu přiznat, poučit se z ní a zda jeho dnešní jednání odpovídá hodnotám, které deklaruje.

A právě podle tohoto měřítka bychom měli posuzovat celou současnou českou politiku.

Je velkou ostudou, že u současné vládní koalice potvrzuje tak silný dojem, že politická moc se příliš snadno, a lze říct že dokonce  primárně,  propojuje s jinými zájmy než se zájmem veřejným.

U Andreje Babiše se tento problém dlouhodobě vrací v souvislosti s jeho vztahem k Agrofertu a otázkou střetu politické a ekonomické moci. U Motoristů existují legitimní otázky týkající se jejich financování, jejich politického prostředí a vazeb na ekonomické zájmy některých podporovatelů. SPD Tomia Okamury zase představuje výrazně personalizovaný a především  ekonomicky motivovaný  politický projekt, jehož fungování   je dlouhodobě spojeno především s jeho zakladatelem a předsedou.

Neznamená to, že jsou tyto tři subjekty stejné. Nejsou. Znamená to ale, že u každého z nich musíme klást stejnou základní otázku: kde končí legitimní politický zájem a kde začíná využívání politické moci pro vlastní, stranický nebo ekonomický prospěch?

A stejně kriticky bychom se měli dívat i na současnou opozici.

Dnešní opozice se velmi hlasitě dovolává hodnot, demokracie, spravedlnosti a zájmů občanů. Jenže současná opozice byla ještě nedávno vládou. A proto je nutné připomenout, že ani její působení ve vládě nebylo prosté politického kalkulu a rozhodnutí, která občané mohli oprávněně vnímat jako vzdálená svým skutečným potřebám.

Současně je ale třeba být spravedlivý i zde. Minulá vláda po sobě zanechala řadu sociálních opatření, která současná vláda převzala a v některých případech na nich pokračuje. Typickým, a velmi problematickým příkladem je reforma systému sociálních dávek, takzvaná superdávka. Místo aby stát hledal způsob, jak těmto lidem pomoci překonat jejich obtížnou situaci, vytváří systém, který může jejich existenční nejistotu ještě prohlubovat. Proto považuji superdávku za zcela asociální počin, který nejvíce dopadá právě na nejchudší část společnosti.  To, co bylo, v opozici předmětem kritiky, se po převzetí vlády může stát něčím, co je najednou použitelné a co není potřeba zásadně měnit.

I zde se tak ukazuje, jak velký rozdíl může existovat mezi politickou rétorikou a skutečným výkonem moci.

Když jsou politici v opozici, mohou velmi přesvědčivě říkat, co všechno je špatně a co po volbách změní. Když však moc skutečně získají, zjistí, že některá rozhodnutí předchozí vlády jsou pro ně vlastně výhodná, některá použitelná a některá příliš obtížná na to, aby je skutečně změnili.

Proto nestačí poslouchat, co politici říkají. Musíme si pamatovat, co skutečně dělali, když měli moc.

Získat politickou moc přitom není nic špatného. V demokracii je zcela legitimní o ni usilovat. Politická strana přece potřebuje moc, pokud chce uskutečňovat svůj program.

Problém nastává ve chvíli, kdy se získání a udržení moci stane důležitějším než veřejný zájem. Kdy se politická moc začne využívat pro osobní, materiální, ekonomický nebo stranický prospěch.

Politická moc totiž není soukromým majetkem vítězné strany. Je občanem dočasně svěřenou pravomocí.

A právě zde se vracíme k tomu, co řekl Petr Pavel o Masarykovi.

Hodnotová politika není jen o tom, co politik říká. Poznáme ji podle toho, co udělá ve chvíli, kdy je pro něj určitá hodnota nepohodlná. Pragmatická politika zase není omluvou pro to, aby člověk rezignoval na své zásady. Pragmatismus má být nástrojem k prosazování hodnot, nikoliv jejich náhradou.

A možná právě proto je současná situace tak smutná.

Občan dnes často slyší mnoho slov o hodnotách, demokracii, odpovědnosti a zájmech lidí. Zároveň však stále častěji vidí politiku, v níž se deklarované hodnoty střetávají s mocenskými, stranickými, osobními nebo ekonomickými zájmy.

Výsledkem je ztráta důvěry a  také vítězství nabídek jednoduchých řešení

 

Dnes  stále častěji vzniká pocit, že při volbách nevybíráme mezi různými představami o dobré správě země, ale mezi různými politickými projekty usilujícími o získání nebo udržení moci.

A občan zůstává bezradný.

Chce někoho, kdo má hodnoty, ale není naivní. Kdo je pragmatický, ale není cynický. Kdo dokáže získat politickou moc, ale chápe ji jako odpovědnost, nikoli jako vlastní majetek.

Možná právě takový člověk české politice dnes chybí nejvíce.

Ne další politik, který nám bude vysvětlovat, zda má být politika hodnotová, nebo pragmatická.

Ale politik, který pochopí, že dobrá politika musí být hodnotová i pragmatická zároveň – a že politická moc není odměnou pro vítěze, ale odpovědností vůči těm, kteří mu ji svěřili.