Prezident, kterého jsem nenáviděl, dnes vypadá skoro starosvětsky

11. 9. 2026 / Fabiano Golgo

V roce 2001 jsem George W. Bushe nesnášel. Nešlo o běžnou novinářskou antipatii k politikovi, jehož program člověku nevoní. Bush mě rozčiloval téměř fyzicky. Jeho způsob mluvy, jeho náboženská jistota, texaská stylizace, jednoduché dělení světa na dobro a zlo, lidé kolem něj, kteří působili, jako by Pentagon byl nejen ministerstvem obrany, ale také velmi účinným nástrojem zahraniční pedagogiky. Po 11. září se k tomu přidal strach. Ne strach z Bushe jako nějakého fašisty, jak se tehdy rádo přehánělo, ale strach z člověka, který má ohromnou vojenskou moc a zároveň vypadá naprosto přesvědčeně, že ví, na které straně stojí Bůh.

 
Byla to zvláštní doba. Dnes se bavíme nad tím, jak primitivní byla část politického internetu před sociálními sítěmi, ale ani my jsme nebyli zrovna mistři nuance. Bush byl pro značnou část evropské kulturní a novinářské vrstvy prostě idiot. Sbírali jsme jeho přeřeknutí jako děti kartičky fotbalistů. „Is our children learning?" se stalo téměř politologickou analýzou. Pokud prezident neuměl správně složit větu, bylo příjemně snadné dojít k závěru, že neumí správně složit ani svět.

Jenže svět je nepříjemný právě tím, že odmítá zůstat tak jednoduchý, jak jsme si ho kdysi popsali.

Pětadvacet let po 11. září mám s Bushem problém opačný. Když se na něj dívám dnes, nevypadá chytřejší. Nezmizel Irák, nezmizelo Guantánamo, nezmizely tajné věznice CIA, waterboarding ani absurdní sebejistota, s níž se administrativa pustila do přestavby Blízkého východu. Nedošlo k žádnému zázračnému přepisu dějin jen proto, že Bush zestárl, začal malovat portréty veteránů a místo Dicka Cheneyho vedle něj dnes na fotografiích stojí Laura.

Změnilo se něco jiného. Přišel Donald Trump.

A najednou jsem zjistil, že George W. Bush patří k typu politika, který jsem svého času vůbec nepovažoval za ohrožený druh.

Bush měl přesvědčení. Tohle dnes píšu téměř s údivem, protože před dvaceti pěti lety mě právě jeho přesvědčení děsilo. Jeho víra nebyla politická dekorace, kterou mu poradce připevnil k saku před návštěvou Iowy. Byla součástí jeho způsobu, jakým si vysvětloval svět. Věřil v Boha, v americkou výjimečnost, v osobní odpovědnost, ve svobodný obchod, v rodinu, ve spojence, ve schopnost demokracie měnit společnosti a v téměř misionářskou představu, že svoboda je univerzální hodnota, kterou Amerika nemá jen doma chránit, ale také ve světě podporovat. Jeho poslední prezidentský projev v lednu 2009 byl tímto jazykem doslova prosáklý: odmítal izolacionismus i protekcionismus a tvrdil, že americká bezpečnost závisí na šíření svobody.

Dnes můžeme velmi dobře vidět, jak nebezpečná taková jistota může být. Irák je v tomto směru monument. Když prezident věří, že svržení diktátora otevře dveře demokracii, a má k dispozici nejmocnější armádu světa, může se z přesvědčení velmi rychle stát zahraniční politika a ze zahraniční politiky několik set tisíc mrtvých, rozvrácený stát a problém, který zdědí ještě prezidenti, kteří při invazi ani nebyli v Senátu.

Ale přesně to je dnes moje potíž: Bush věřil i tehdy, když se mýlil.

Ironie roku 2026 je v tom, že Trump, který se politicky vymezoval proti „forever wars", už šest měsíců vede vlastní vojenskou kampaň proti Íránu a čelí stejným otázkám, jaké kdysi pronásledovaly administrativy po 11. září: co je konečným cílem, jak dlouho operace potrvá, zda protivník skutečně reaguje podle amerických předpokladů a jak se z konfliktu jednoho dne vystupuje. Reuters právě při pětadvacátém výročí 11. září upozornil na tuto nepříjemnou podobnost.

Přesto mi nejde hlavně o Írán. Prezident může udělat špatné vojenské rozhodnutí z ideologie, z kalkulu, z chybných informací nebo prostě proto, že měl kolem stolu špatné poradce. Mnohem víc mě zajímá rozdíl v politickém charakteru obou mužů. Bush potřeboval svůj čin začlenit do nějakého systému hodnot. Trump potřebuje především prokázat, že čin funguje pro něj.

To samozřejmě není vědecká diagnóza obou prezidentů, ale moje dnešní čtení dvou republikánských epoch, které jsou od sebe politicky mnohem vzdálenější, než naznačuje stejné R za jejich jmény.

Šest dní po 11. září navštívil George W. Bush Islamic Center ve Washingtonu. Záchranáři ještě hledali lidi v troskách World Trade Center a po Spojených státech už docházelo k útokům na muslimy a na lidi, které útočníci za muslimy pouze považovali. Bush tam řekl něco, co by u republikánského prezidenta mělo být naprosto normální a co mi dnes zní skoro archeologicky: teroristé nereprezentují islám, američtí muslimové jsou lékaři, právníci, vojáci, podnikatelé, matky a otcové a mají být respektováni. Výslovně mluvil i o ženách s pokrývkou hlavy, které se nesmějí bát vyjít na ulici.

Já si na tu dobu pamatuji jinak. Pamatuji si Bushe jako člověka, který svět rozděloval na „s námi" a „proti nám". A nebyla to falešná vzpomínka; přesně takový jazyk používal. Ale zároveň dokázal ve chvíli největšího amerického vzteku říct, že muslimský soused není nepřítel. Ta dvě fakta patří ke stejnému prezidentovi. Člověk je nemusí uhlazovat do jednoho portrétu. Právě jejich rozpor je zajímavý.

Bush totiž mohl být strašlivě manichejský v mezinárodní politice a současně velmi konvenční ve své představě americké společnosti. Náboženství pro něj nebylo etnickou legitimací k rozdělování občanů. Naopak, jeho vlastní náboženský jazyk ho často vedl k představě, že člověk může být dobrým Američanem právě jako muslim, žid nebo křesťan.

Neříkám, že Bushův svět byl tolerantní ráj. Stačí si vzpomenout na politiku jeho administrativy vůči homosexuálním sňatkům a mnoho dalších kulturních sporů. Mluvím o něčem jiném: existovala struktura. Člověk mohl Bushe poslouchat deset minut a přibližně pochopit, jaké hodnoty jeho rozhodnutí organizují. Často jsem s nimi nesouhlasil. Někdy jsem je považoval za infantilní. Ale byly tam.

Trumpova síla je naopak právě v tom, že podobnou konzistenci příliš nepotřebuje. Může být izolacionistou v pondělí a velmi aktivním zahraničněpolitickým prezidentem ve středu, protože jeho publikum nesleduje katechismus. Sleduje výsledek, konflikt, protivníka a představu vítězství. „America First" není propracovaná filozofie státu. Je to mimořádně účinný politický kompas, protože sever lze poměrně snadno přesunout podle toho, kde právě stojí Trump.

A to má jednu obrovskou výhodu proti Bushovi: Trump není vězněm teorie o demokratizaci světa. Když realita řekne, že nějaký režim nechce být přestavěn na americkou představu demokracie, Trump nemá ideologický problém tuto ambici zahodit. Bushovi lidé ho měli. V jejich světě mohla být skutečnost, že projekt nefunguje, důvodem k většímu úsilí, nikoli ke změně projektu.

Jenže absence ideologie není totéž jako pragmatismus. Pragmatismus potřebuje nějakou představu dlouhodobého zájmu. Jinak se z něj snadno stane jednoduchá politika síly: co mohu získat, kdo mě respektuje, kdo se mi postaví, kdo vyhrál dnešní kolo. Trump není prvním prezidentem, který takto uvažuje; politika by bez této složky patrně nikdy neexistovala. Je však možná prvním moderním americkým prezidentem, který necítí velkou potřebu tuto logiku překrývat něčím ušlechtilejším.

A právě tady mě přepadá téměř perverzní nostalgie po Bushovi.

Ne po Iráku. Ne po Cheneym. Ne po tom, že američtí právníci dokázali několik desítek stran debatovat o tom, kolikrát lze člověka topit, než tomu budeme říkat mučení. Po něčem mnohem banálnějším: po pokrytectví.

Pokrytectví má špatnou pověst, ale společensky je docela užitečné. Pokrytec alespoň uznává existenci pravidla, které porušuje. Pokud politik cítí potřebu své jednání složitě vysvětlit jako obranu demokracie, lidských práv nebo ústavy, připouští tím, že demokracie, lidská práva a ústava jsou hodnoty, před nimiž musí skládat účty. Cynik tento problém nemá. Řekne, že vyhrál.

Bushova administrativa udělala v tomto směru něco téměř absurdního. Když chtěla používat metody, které zvenčí vypadaly jako mučení, nezrušila právníky. Zaměstnala jich ještě víc. Vznikla memoranda vysvětlující, co přesně je bolest, kdy je ještě přípustná a jaký právní status má člověk, na něhož se má vztahovat jiný soubor pravidel. Byla to strašlivá právnická gymnastika, ale zároveň dokazovala, že i člověk velmi ochotný ohnout normu stále cítil potřebu vysvětlit, že ji neporušuje.

Kdyby mi někdo v září 2001, když jsem sledoval Bushe mluvit o boji dobra se zlem, řekl, že o pětadvacet let později budu na jeho religiózní moralismus vzpomínat téměř se sentimentem, považoval bych ho za blázna. Já přece znal republikánskou pravici. Viděl jsem její nejhorší možnou podobu.

Aspoň jsem si to myslel.

Dnes už Bushe nepotřebuji rehabilitovat. Stačí mi vzpomenout si, jak strašlivě mě tehdy rozčiloval, a uvědomit si, co přesně mi na něm vadilo: byl příliš přesvědčený, příliš moralistní, příliš náboženský, příliš americky mesiášský a příliš ochotný použít sílu ve jménu principů, které považoval za univerzální.

Po pětadvaceti letech mi připadá skoro neuvěřitelné, že můj hlavní problém s republikánským prezidentem byl kdysi v tom, že měl až příliš mnoho principů.