Události, které následovaly po Madurovém zadržení, zaskočily pravicové vlády v regionu. Trumpova administrativa, místo aby k moci dosadila Gonzáleze a jeho politickou spojenkyni Maríu Corinu Machado, se rozhodla spolupracovat s Delcy Rodríguezovou, jednou z předních osobností Madurova režimu. Rodríguezová s podporou Washingtonu nadále ve Venezuele vládne.

Toto rozhodnutí postavilo pravicové vlády v regionu do obtížné situace. Po léta tvrdily, že režimu ve Venezuele chybí demokratická legitimita. Když se však Washington rozhodl nahradit jeho hlavu, aniž by rozložil celý režim, tyto vlády z velké části mlčely. Trumpova vláda prohlubovala své vztahy s Rodríguezovou a většina regionu ji následovala.

Nyní vedoucí představitelé, kteří kladli demokratickou legitimitu do centra své zahraniční politiky, spolupracují s jinou tváří téhož politického systému.

Paraguay je jedním z nejjasnějších příkladů. Peña přišel o diplomatické vztahy s Caracasem poté, co uznal Gonzáleze za vítěze voleb v roce 2024. Přesto se 19. září stal druhou zahraniční hlavou státu, která od Madurova zajetí navštívila Venezuelu. Jak argumentovala paraguayská analytička zahraniční politiky Julieta Heduvanová, toto gesto vůči Venezuele „je třeba vnímat ve světle posunu Asunciónu ve prospěch Washingtonu“. Výsledkem je podle ní je „zahraniční politika, která obětuje doktrinální soudržnost, aniž by na oplátku získala buď bilaterální pokrok, nebo demokratické záruky“.

Podobnou cestou se vydal i chilský prezident José Antonio Kast. V prosinci 2025, jako nově zvolený prezident, vyzval k ukončení venezuelské diktatury. Kast dokonce uvítal americkou vojenskou operaci proti Madurovi. Přesto se 23. září, den poté, co se Trump potkal s Rodríguezovou, Kast setkal s ní v OSN, aby projednali obnovení bilaterálních vztahů.

Dominikánská republika představuje další příklad tohoto nově se objevujícího trendu. V roce 2024 Caracas vyhostil dominikánské diplomaty a pozastavil lety mezi oběma zeměmi poté, co se prezident Luis Abinader připojil k vládám zpochybňujícím Madurovo znovuzvolení. Tento měsíc se Abinader setkal s Rodríguezovou v rámci Světového potravinového fóra v Římě, kde diskutovali o dominikánských nákupech venezuelského paliva a plynu.

Není náhodou, že Paraguay, Chile a Dominikánská republika patří do „Štítu Ameriky“ (Shield of the Americas), bezpečnostní koalice, kterou Trump založil v březnu a kterou Christopher Sabatini z Chatham House označil za alianci „výhradně pro trumpisty“. Frank Mora, bývalý velvyslanec USA při Organizaci amerických států, mi řekl, že Paraguay, Chile a další pravicové vlády přizpůsobují svůj přístup k Venezuele tak, aby se sladily s Washingtonem. Návštěva Caracasu, setkání s Rodríguezovou a zlepšování vztahů představují proaktivní způsob, jak si získat přízeň Washingtonu. Namísto toho, aby riskovaly negativní důsledky tím, že by na Venezuelu vyvíjely tlak za větší demokratické reformy, staví se za postoj USA a dávají tuto součinnost najevo.

Svou roli hrají i praktické zájmy, včetně migrace, obchodu a konzulárních služeb. Caracas obnovil konzulární vztahy s Chile, Ekvádorem, Peru a Dominikánskou republikou. Tyto vlády čelí domácímu tlaku, aby poslaly venezuelské migranty domů, protože je voliči v celém regionu stále hlasitěji obviňují z rostoucí kriminality. V Chile například Kast vedl kampaň založenou na propojení imigrace s organizovaným zločinem. Slíbil, že vyhostí více než 300 000 migrantů bez dokladů, což bude vyžadovat obnovení diplomatických vztahů s Venezuelou.

Tyto státy mají také jasnou ekonomickou motivaci. Mora uvedl, že s nedávným zapojením Washingtonu do dění ve Venezuele nastala „zlatá horečka“. Tyto vlády vytvářejí politický prostor pro své investory, aby se mohli podílet na ziscích.

Zásadový postoj regionu, který před 3. lednem určoval jeho politiku vůči Venezuele, se z velké části vytratil. Jak uvedl venezuelský analytik Andrés Cañizález: „To, co se kdysi řešilo bombastickými prohlášeními, diplomatickými rozchody a multilaterálním tlakem, se proměnilo v pragmatismus, který upřednostňuje obnovu bilaterálních vztahů, řízení migračních toků a hospodářskou spolupráci, vždy v mezích stanovených Washingtonem.“

Celý článek v angličtině ZDE