Ještě před několika měsíci vlastnil Lauder nádherný a prostorný dům ve stylu Bauhausu na náměstí Bialik v Tel Avivu. Má domy po celém světě, ale vždy si dal záležet, aby každý rok strávil několik týdnů v Izraeli. „Nemám v úmyslu se do Izraele vracet. Vůbec ne,“ říká nyní. „Všude se vedou samé malé spory.“ Je to nesnesitelný způsob života, dodává, a „vůbec ho to nezajímá“.

Lauder, který letos v zimě oslaví své 83. narozeniny, je ten znepokojený občan. Ten ustaraný. Kromě řízení globálního kosmetického impéria Estée Lauder, které zdědil po své matce, zasvětil Lauder svůj život sionistickému projektu a stal se tak sionistickým podnikem v jedné osobě. Financoval vybudování sítě židovských škol ve východní Evropě, pevnou rukou vedl Světový židovský kongres a značnou část svého jmění věnoval izraelským institucím. Díky svým činům se dostal do úzkého kruhu premiérů a prezidentů, králů a emírů. Lauder sám potvrzuje přátelství s nejméně 40 světovými vůdci; s několika z nich se stal důvěrníkem.

Jeho nejznámější vazbou byl vztah s premiérem Benjaminem Netanjahuem. Málokdo si uvědomuje, jak hluboké pouto mezi nimi bylo, a ještě méně lidí chápe, jak hluboký byl jejich rozkol. Lauder by byl raději, kdyby to tak zůstalo. V posledních měsících však má pocit, že dům hoří a že dílo jeho života je ve skutečném nebezpečí.

„Mlčel jsem 20 let, 30 let,“ říká. „Jednou z věcí, díky nimž byl Izrael ve srovnání s jinými zeměmi tak výjimečný, byla skutečná demokracie. To, co nyní vidíme, připomíná spíše banánovou republiku.“ Tvrdí, že vláda upřednostňuje své vlastní zájmy před zájmy lidu a že extremisté jako ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir a ministr financí Bezalel Smotrich ničí zemi s Netanjahuovým vědomím a souhlasem.

„Máme tu diktátora, one-man show. Izrael je demokracie, ale Netanjahu nehraje podle demokratických pravidel,“ říká Lauder a dodává: „Před několika týdny jsem mluvil s jordánským králem. Jordánsko patřilo k nejvěrnějším zemím, které Izrael má, a my jsme z té nejvěrnější země udělali zemi, která Izrael nenávidí, kvůli tomu, co udělal Ben-Gvir. A když [jeho příznivci] zmlátili fotografku deníku The Washington Post – jak hloupí můžete být? The Washington Post kvůli tomu bude Izrael nenávidět! Nenávidět! K čemu to je?“

Pro někoho, kdo působil jako velvyslanec USA a stále si zachovává velvyslanecké manýry, není takový otevřený rozhovor žádná maličkost. Okolnosti však vedly Laudera k tomu, aby udělal to, co nikdy předtím neudělal: odhalil pravdu o vzestupu a pádu svého vztahu s Netanjahuem, poprvé popsal jednání, která vedl jménem izraelského premiéra se syrským a libanonským vůdcem Hafezem al-Asadem a Rafikem Harirím, a poskytl vzácný vhled do svých setkání s vůdci arabského světa.

Především však, těsně před volbami příštího týdne, je Lauder odhodlán vysvětlit, proč je tak znepokojen budoucností státu Izrael. Chce se pokusit probudit Izraelce, než bude příliš pozdě. „Chci, abyste mě vyslechli,“ tvrdí. „Je mi 82 let, možná už mi nezbývá moc času... Chci, aby se o tom napsalo v listě Haaretz.“

Ronald Lauder ztělesňuje samotnou představu potomka americké aristokratické dynastie. Setkáváme se u něj doma na Upper East Side na Manhattanu. Jedná se o historický pětipodlažní dům postavený na počátku minulého století. V přízemí se v prostorné hale nachází sbírka středověkých brnění a zbraní. Zbytek této sbírky je vystaven v Metropolitním muzeu umění, ačkoli dvě sochy koní a několik rytířů zdobí také soukromý obývací pokoj. Lauder je vášnivým sběratelem umění a v celém jeho domě je vystaveno nejméně 15 000 obrazů a soch, seřazených podle období: od originálních děl renesance a baroka až po díla Gustava Klimta, který je pravděpodobně jeho nejoblíbenějším umělcem. Všechna díla jsou katalogizována.

Najdeme zde dvě knihovny, dva bary a reprezentativní jídelnu, kde se občas schází soused z přilehlého domu a Lauderův osobní přítel, katarský emír šejk Tamim bin Hamad Al Thani. Personál, včetně bezpečnostní služby a několika kuchařů, podává hostům Lauderovy oblíbené sušenky, dovezené přímo z pekárny v historickém římském židovském ghettu. Jeho košile, stejně jako ubrousky a šálky na kávu, nesou písmena R.S.L. – Ronald Steven Lauder.

Možná bychom měli začít od začátku. Jak jste se seznámil s Netanjahuem?

„Poprvé jsem se s Bibim Netanjahuem setkal, když poprvé přišel do Organizace spojených národů [Netanjahu působil jako izraelský velvyslanec při OSN v letech 1984–1988]. Velký dojem na mě udělala jeho [druhá] manželka, Fleur Netanjahuová. Řekl jsem si: ‚Kdokoli, kdo je dost chytrý na to, aby si vzal Fleur, musí být opravdu chytrý člověk... A měli spolu nádherný vztah.“

Lauder má přirozený talent pro rychlé odhadnutí lidí a často ho využívá, aby na lidi, s nimiž mluví, udělal dojem.

„Udělal jsem s ním něco podobného, jako jsem udělal s vámi: řekl jsem mu, jaký vlastně je. A poslouchal jsem, jak mluví. Nebyl to dobrý řečník. Tak jsem řekl: ‚Hele, znám jednu ženu, Lilyan Wilderovou,‘ a oba jsme k ní chodili na lekce řeči. Také jsme spolu trávili hodně času.“

Takhle jste se stali přáteli?

„Byli jsme si velmi blízcí. Často jsme si povídali, smáli se, bavili se, mluvili o lidech… Každý týden, někdy i každý den. Mluvili jsme o všem, co se dělo.“

Někdy chodili jíst do restaurací, říká Lauder: „Nedodržoval košer, ale kdykoli viděl lidi, vzal svůj talíř a podal mi ho… párkrát vzal svůj talíř a položil mi ho na klín.“

Dovolte mi položit vám otázku plnou chucpe. Nebál jste se, že se s vámi spřátelil jen kvůli vašim penězům?

„Ne. Bibi chtěl moc... A už tehdy si uvědomoval, že tu moc mám já.“

Lauder již dlouho hraje významnou roli v americké politice, zejména v Republikánské straně.

„Prezident Reagan oznámil svou kandidaturu na prezidenta v Renaissance Room tady u mě doma,“ vzpomíná s hrdostí. „Když se Netanjahu připravoval [na vstup do politiky], představil jsem ho Arthuru Finkelsteinovi, který je nejbrilantnějším volebním manažerem. Zpočátku se s ním Bibi nechtěl setkat, ale nakonec to udělal... Když [Netanjahu] opustil OSN, aby odjel do Izraele, uspořádal jsem mu rozlučkovou oslavu. Pozval jsem všechny klíčové osobnosti z New Yorku. Byl tam [mediální magnát] Rupert Murdoch, byli tam všichni. Šéfredaktor The New York Times… Udělal jsem to pro Bibiho.“

Lauder však říká, že Netanjahuův návrat do Izraele změnil přítele, kterého znal a miloval. „Vyrazili jsme spolu na výlet po Izraeli. Jen my dva, jeli jsme autem a rozhlíželi se. Myslím, že řídil on, já seděl vedle něj. Navštívili jsme různá místa a vesnice a já se dozvěděl něco o Izraeli. On se ode mě naučil něco o životě... Ale v okamžiku, kdy dorazil do Izraele, se změnil.“

Vysvětlete to.

„Když byl ve Spojených státech, byl přátelský ke všem. Byl to opravdový mensch. Pak se z ničeho nic stal Bibi, politik... Z otevřeného Bibiho se stal politický Bibi. Chtěl se stát klíčovou osobností v Likudu. A [Fleur] odsunul stranou. Ona nemluvila hebrejsky moc dobře. Nebral ji s sebou na schůzky. Tehdy se jejich manželství začalo rozpadat.“

Lauder nechává otázky ohledně rozkolu mezi ním a manželkou premiéra bez odpovědi; pokusy o zjištění podrobností narazily na mlčení. V posledních týdnech však deník Haaretz hovořil s několika lidmi, kteří v průběhu let pracovali jako asistenti a poradci pro Laudera a byli svědky tohoto vztahu. Stejně jako v jiných případech se i zde zdá, že část nepřátelství pramenila z odmítnutí newyorského magnáta financovat její žádosti o dary.

Podle různých svědectví byl Lauder pozván na oslavu bar micva Netanjahuova syna Yaíra v roce 2004 a Sara ho osobně požádala, aby daroval „dárek v hodnotě 25 000 dolarů“. Svědek tohoto rozhovoru uvedl, že Lauder byl touto žádostí velmi překvapen – a odmítl. Při jiné příležitosti se jeho hněv rozhořel během jedné z návštěv Netanjahuových ve Spojených státech. Jeho spolupracovníci uvádějí, že miliardář chtěl Sarě poslat jako dárek pleťový krém nebo parfém ze své kosmetické firmy, ale manželka premiéra požádala, aby si objednávku mohla zadat sama: produkty v hodnotě 15 000 dolarů. I tentokrát musel Lauder odmítnout. Někdy však musel ustoupit, jako například v Londýně během jedné z návštěv manželského páru, kdy byl nucen koupit jí oblečení, které si přála.

Vztahy mezi ním a Netanjahuem se v roce 2000 zhoršily na minimum poté, co se Lauder stal hlavním majoritním akcionářem izraelského kanálu Channel 10. Bývalí poradci Laudera v rozhovoru s deníkem Haaretz potvrdili, že to byl právě Netanjahu, kdo Laudera požádal, aby televizní stanici koupil. Jakmile však stanice odvysílala první kritickou reportáž o něm, premiér v zuřivosti zavolal svému příteli, aby mu vynadal. Dokud byl Lauder majitelem stanice, Netanjahu a jeho spolupracovníci opakovaně zasílali žádosti a stížnosti ohledně jejího zpravodajství. Podle poradců byl Netanjahu znovu a znovu odmítán s argumentem, že zákon neumožňuje akcionáři zasahovat do zpravodajského obsahu stanice. V roce 2013 Lauder nakonec odstoupil.

Jak ovlivnil Kanál 10 váš vztah s Netanjahuem?

„Zničil ho.“

Proč?

„Nechci o tom mluvit, stále to probíhá u soudu. Nechci být předvolán jako svědek.“

„Sara si velmi dobře uvědomovala, že na něj mám vliv, někdy způsoby, které ona nepovažovala za správné. V podstatě mu řekla: ‚Hele, už nesmíš poslouchat Ronalda Laudera.‘ Musel si vybrat mezi mnou a Sarou.“

Navzdory rozkolu mezi nimi se Lauder po celá léta snažil popírat jakékoli zvěsti o napětí či odcizení.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Netanjahu je vaším přítelem už 35 let a že doufáte, že jím bude i dalších 35 let.

„Byla to dobrá odpověď?“

Byla to pravdivá odpověď?

„V tu chvíli to byla správná odpověď. Správná pro tento druh situace. Věděl jsem, že po zbytek života budu pracovat pro židovský národ. Proč bych si měl znepřátelit izraelského premiéra? Co z toho budu mít? Izrael je důležitější než můj vztah s ním. Ptají se: ‚Jak se má Bibi?‘ Já odpovídám: ‚Má se dobře, daří se mu. Pojďme mluvit o jiných věcech.‘ Nejsem tam kvůli Ronaldovi Lauderovi, jsem tam kvůli židovskému národu.

„Jednou jsem Bibiho vyzkoušel. Bydlel v hotelu v New Yorku, myslím, že v Palace Hotelu. Byl nahoře v pokoji se svou ženou, sami. Tak jsem přišel a posadil se do lobby. Řekl jsem lidem: ‚Řekněte mu, že bych se s ním rád viděl.‘ Seděl jsem tam tři hodiny. Ale on se mi neozval, že by se se mnou chtěl setkat. On a Sara odešli jinými dveřmi. Věděl jsem, kudy odcházejí, ale chtěl jsem hrát tu hru. Ten den jsem se o něm něco dozvěděl.“

Co jste se dozvěděl?

„Že dělá jen to, co mu pomáhá, a je mu jedno, komu tím ublíží. A takový prostě je.“

Navzdory všemu se Lauder postaral o to, aby zachoval Netanjahuovu důstojnost, a to i roky poté, co jejich přátelství skončilo. „Měl jsem nějakou úctu k jeho otci? Ne. Ale on napsal knihu o inkvizici a já tu knihu vydal.“

Proč?

„Protože to nikdo jiný neudělal. Nikdo nevydá knihu o 450–500 stranách o inkvizici. Proč jsem to udělal? Protože jsem cítil, že chci projevit úctu otci, aby i Bibi měl úctu.“

Kdy jste s ním mluvil naposledy?

„Před dvěma nebo třemi lety.“

Netanjahu nezapomene na televizní debatu z roku 1999, po níž utrpěl volební porážku. Premiér přednesl vášnivý monolog o významu Golanských výšin a čelil přitom usmívajícímu se Jicchakovi Mordechajovi, který mu odsekl: „Bibi, podívej se mi do očí.“ Mordechaj, který byl ministrem obrany v Netanjahuově vládě, znal pravdu: Jen o několik měsíců dříve vedl premiér tajná jednání o mírové dohodě se Syřany – včetně izraelského stažení z Golanských výšin. Vyjednavačem jménem premiéra nebyl nikdo jiný než Ronald Lauder.

„Mluvím o tom poprvé za 20–30 let. Už o tom nechci mluvit,“ říká nyní. „Na konci 90. let mě Syřané požádali, abych získal souhlas Izraele k jednání s nimi o možném mírovém plánu. Ten souhlas jsem od premiéra Netanjahua dostal. Přijel jsem do Izraele a řekl mu, že připravím mírový plán se Sýrií a případně i s Libanonem. Souhlasil pod podmínkou, že ho budu informovat o každém jednotlivém detailu.

„V průběhu 10 až 15 měsíců jsem podnikl četné cesty mezi Izraelem a Sýrií, někdy i do Libanonu. S Hafezem al-Asadem a později s libanonským premiérem Rafikem al-Harirím jsme vypracovali desetibodový plán. Na konci tohoto období jsme dokončili dokument, který stanovoval podmínky dohody.

„Asad byl připraven ji podepsat,“ říká Lauder. „Ležela tam, aby ji podepsal Bibi. Bibi se rozhodl ji nepodepsat.“

Jak k tomu všemu došlo? Proč se obrátili právě na vás?

„Asad starší o mně slyšel od svého velvyslance ve Washingtonu a od dalších lidí, protože jsem se angažoval v cestách do Sýrie kvůli tamní židovské komunitě.“

O těchto jednáních uvažoval už léta: „Byl jsem jedním z mála židů, kteří skutečně usilovali o mír“ mezi Izraelem a ostatními zeměmi, potvrzuje.

Jaké byly ty návštěvy v Sýrii?

„Byly děsivé a tajné. Přistáli jsme v Sýrii a moje letadlo zaparkovali tak, aby ho nikdo neviděl. Okamžitě mě odvedli do auta se zatmavenými okny. Jednou jsem tam přespal v hotelu ve 14. patře. Řekněme prostě, že v tom hotelu žádné 14. patro nebylo. Byl jsem na neexistujícím patře, na patře duchů.“

Kde jste se setkal s Asadem?

„Setkal jsem se s ním v jeho paláci v Damašku. Byl to opravdový palác a on byl jeho jediným obyvatelem. Byl jsem tam já, člověk, který mě doprovázel, Asad a jeho tlumočník. A to bylo všechno. Nemluvil anglicky. Měl smysl pro humor. Jednou si stěžoval, že pokaždé, když je ve své koupelně, podívá se z okna, uvidí horu Hermon a přemýšlí o Izraelcích, kteří na ní jsou. Opravdu ho to trápilo. Řekl: ‚Co mám dělat?‘ Tak jsem odpověděl: ‚Přesuňte si koupelnu.‘ Začal se smát.

„Moje rozhovory s Asadem někdy trvaly šest až deset hodin. Nešlo jen o mírovou smlouvu. Chtěl vědět co nejvíc o Americe, o Izraeli – o dalších věcech, které nikdy neměl šanci vidět. Chtěl vědět všechno o Broadwayi, o tom, jak lidé uvažují. Chtěl mi vyprávět o svých pocitech vůči Izraeli, o tom, co se dá a co by se mělo udělat, a o svých pocitech vůči své rodině. A bylo to velmi poučné.“

Měli jste k sobě nedůvěru?

„Byli jsme jako dva staří přátelé. Nebo jako dvě hlavy států na setkání. Bylo to velmi výjimečné. Všichni si navzájem rozuměli, bylo to úžasné. Jistě, v některých záležitostech jsme se neshodli, například v otázkách vody a toho, komu náleží práva k Galilejskému moři, a podobných věcech.“

A pokaždé, když jste podával zprávu do Jeruzaléma?

„Pokaždé, když jsem se vrátil, zabýval jsem se jedním bodem. Vždy jen jedním bodem. Nepředával jsem jen zprávy; byl jsem také důvěrníkem. Nechtěl jsem říkat ‚Bibi s tím a tím souhlasí‘, ale spíše jsem říkal: ‚Tohle je to, co Bibi chce, a myslím, že je fér to říct.‘ Protože to, co Bibi opravdu chtěl, bylo fér.“

Co chtěl?

„To nemohu říct. Odmítám sdělit podrobnosti. Tohle je víc, než jsem o tom kdy řekl.“

„Mám pocit, že je čas říct: Netanjahu dal přednost politice před mírem. Upřednostnil svou politickou budoucnost před dohodou. Tím mě ztratil. Potom jsem se s ním ještě viděl, ale už to nikdy nebylo stejné. Zradil mě. Takový je Bibi.“

V průběhu let se objevovaly zprávy o tajných jednáních se Sýrií a o dohodách, kterých bylo dosaženo. Tyto zprávy však podle Laudera nebyly správné. Konečná verze dohody nebyla nikdy zveřejněna. Podle něj se v době jejího vypracování Netanjahu, Asad i Lauder zcela shodli na všech deseti bodech. „Konečná verze dohody existuje pouze ve dvou kopiích a obě mám u sebe,“ poznamenává.

Následně byl Netanjahu kritizován za to, že údajně souhlasil s vrácením Golanských výšin. On to však důrazně popřel a dokonce tvrdil, že to byl zvláštní vyslanec, nikoli on, kdo s odchodem souhlasil.

Lauder: „Kdyby tomu tak bylo, nemusel se mnou mluvit, stačilo by, kdyby prostě řekl ne. Řekl bych Asadovi, že dál už jít nemůžu, a zastavil bych to. Nakonec chtěl [Bibi] za tu dohodu vinit někoho jiného, aby za ni nemusel nést odpovědnost. Kdyby se ho dnes někdo zeptal, řekl by: ‚Byl jsem proti tomu ostře.‘ Ale nebyl.“

Souhlasil Netanjahu se stažením z Golanských výšin?

„Ano.“

I když je „naprosto, zcela pravicový“.

„Kdybych byť jen na chvíli věřil, že by Bibi v této věci byl nějaký pravicový fanatik, nikdy bych neztrácel čas tím, že bych tam jel. Věřil jsem a dodnes věřím, že kdyby se staly určité věci, podepsal by dohodu s radostí a připsal by si za ni zásluhy. Protože by to změnilo Izrael… Ale konečná verze byla, jak věřím, přesně to, co chtěl. Strávil jsem tím spoustu času a hodně jsem riskoval. Měl šanci, ale nevyužil ji. Tak jednoduché to je.“

Lauder odmítá prozradit, co přesně v dohodě figurovalo. Uvádí jen pár anekdot, včetně syrské žádosti, aby se na jedné z předsunutých základen neumísťovali vojáci v uniformách – na tuto žádost přišel s návrhem: „Dobře, tak si vezměte modré džíny a mikinu s nápisem Harvard.“ A byly tu i další drobné záležitosti, které před syrským vůdcem nadhodil. „Například jsem Assadovi řekl: ‚Podívejte, nejlepší víno, jaké jsem v Izraeli pil, se vyrábí na Golanských výšinách. Na to víno nesmíte sáhnout.‘ On odpověděl: ‚No, my také vyrábíme dobré víno.‘ Řekl jsem mu: ‚Vaše víno je hnus.‘ Rozesmál se a řekl: ‚Máte pravdu. Také mám rád izraelské víno.‘“

Pojďme si trochu promluvit o ustanoveních týkajících se Libanonu.

„Dohoda stanovila, že Hizballáh bude politickou organizací a ničím víc.“

A co Libanonci chtěli od Izraele?

„Mír za mír. Kdyby to bylo podepsáno a kdyby k tomu došlo, dnes by Blízký východ vypadal jinak. Tečka.“

V každém případě, když byla dohoda uzavřena, Lauder ji přinesl Netanjahuovi k podpisu, poté co ji již podepsala Asadova strana. Netanjahu však místo toho požádal Laudera, aby nejprve získal souhlas ministra obrany Ariela Šarona, s poukazem na to, že dohoda by měla politický dopad na premiéra.

„To, co udělal, bylo naprosto pobuřující,“ říká Lauder. „Strávil jsem měsíce a měsíce tím, abych to dal dohromady, a on mi řekne: ‚Jen pokud přesvědčíš Šarona.‘ Tak jsem mu řekl: ‚Šaron s tím nikdy nesouhlasí. I kdyby to byla ta nejlepší věc na světě, nechce, abys za to sklidil zásluhy.‘ Tak proč to nepodepíšeš a nepostavíš se za Izrael? Nechtěl to udělat.

„Od té chvíle mě Bibi donutil slíbit, že o tom nebudu mluvit. A téměř 30 let jsem o tom nemluvil. Mám pocit, že je čas to  říct: Dal přednost politice před mírem. Upřednostnil svou politickou budoucnost před tou dohodou. Tím mě ztratil. Potom jsem ho ještě viděl, ale už to nikdy nebylo stejné. Zradil mě. To je Bibi.“

„Při mém posledním rozhovoru s Asadem,“ vzpomíná Lauder, „mě pozval do Aleppa, protože věděl, že část mé rodiny pochází z Aleppa. Řekl: ‚Pojďme se společně podívat na Aleppo.‘ A já jsem s ním do Aleppa nikdy nejel, protože krátce poté zemřel. A tak ten příběh skončil... O Palestincích se často říká, že nikdy nevynechají příležitost, aby si nechali ujít příležitost. Řekl bych, že tohle by změnilo historii Izraele, a ta příležitost byla promarněna... Nakonec jsem si uvědomil, že Izrael ve skutečnosti nechtěl mír, ale chtěl nadvládu. A já jsem od toho odešel.“

Izrael nebo Netanjahu?

„V tu chvíli jsem nevěděl, jestli to byl Izrael, nebo Netanjahu, kdo nechtěl mír. Neviděl jsem, že by k tomu někdy mohlo dojít, a odešel jsem.“

Mohla by v budoucnu vzniknout další dohoda?

„S nikým, kdo nemyslí v první řadě na budoucnost Izraele, to nejde. Věřím, že s novým syrským vůdcem dokážu uzavřít dohodu velmi snadno.“

Setkal jste se se syrským prezidentem Ahmedem al-Šaráem.

„Strávil jsem s ním jen krátkou chvíli, ale teď ho znám velmi dobře. Je to tvrdý chlap, velmi chytrý, a ukáže se, že je to dobrý vůdce. Chce Sýrii znovu vybudovat správným způsobem. Kdyby byl Bibi chytrý, zavolal by mi a řekl: ‚Pojďme spolupracovat.‘ To ale neudělá, protože chce všechno pro sebe.“

Asad a al-Šará jsou jen dva z dlouhého seznamu vůdců, s nimiž se Lauder setkal. Mluví osmi jazyky na různé úrovně pokročilosti („Některé z nich jsem se naučil v jazykovém kurzu Mossadu, ale nejsem špión,“ říká s úsměvem), a působí jako jakýsi ministr zahraničí pro židovský národ. Zmiňuje se o kontaktech s britským králem Karlem III. a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, stejně jako s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a Hugem Chávezem, bývalým prezidentem Venezuely (Lauder vzpomíná, že jednou během setkání Chávezovi řekl: „Chápu, že jste antisemita a nemáte rád židy.“ Tlumočník to zpočátku nechtěl překládat. A on řekl: ‚Ne, nejde o židy. Nemám rád Izraelce.‘ Já jsem řekl: ‚Myslíte si, že Izraelci jsou Marťané?‘ On se rozesmál.“)

Máte dobré vztahy s arabskými vůdci.

„Je to fantastické. Nedokážu to popsat, protože nechci nikoho z nich uvést do rozpaků. Mám ale blízký vztah s jordánským králem. Když tam jedu, bydlím u něj doma a zacházejí se mnou jako s členem rodiny. A totéž platí i pro egyptského prezidenta. Mám dobré vztahy s MBS [saúdským vůdcem Mohammedem bin Salmánem], MBZ [vůdcem Spojených arabských emirátů Mohamedem bin Zájidem], se všemi těmi lidmi.“

Lauder se setkal s katarským premiérem Mohammedem al-Thanim v obzvláště klíčovém okamžiku – na konci listopadu 2023, kdy visela na vlásku první dohoda o propuštění rukojmích mezi Izraelem a Hamásem. Al-Thani právě přijel do New Yorku z Dauhá, kde byl hostem v domě emíra ve městě, a šel na večeři ke svému sousedovi. Co se při té večeři odehrálo? Lauder to odmítá prozradit. Jejich vztah je založen na důvěře a diskrétnosti, vysvětluje. Lauderovi spolupracovníci však potvrzují, že se toho večera otázka izraelských rukojmí rozhodně řešila. „Lauder udělal pro propuštění rukojmí hodně,“ říká jeden z nich, „a to vše v tajnosti.“ Aniž bychom věděli, jakou roli vlastně sehrál, v době, kdy katarský premiér opustil Lauderův dům, byla schválena sedmá fáze dohody.

„Mír nelze uzavřít s nikým, kdo nemyslí v první řadě na budoucnost Izraele. Věřím, že s novým syrským vůdcem dokážu uzavřít dohodu velmi snadno.“

V Izraeli panují silné negativní nálady vůči Kataru. Naftali Bennett například vyzval k tomu, aby byl Katar prohlášen za nepřátelský stát.

„Co bychom tím získali? Nic.“

Myslíte si, že Katarci litují role, kterou sehráli při poskytování útočiště Hamásu?

„Myslím, že z toho nemají radost.“

Když se setkáváte s těmito vůdci, podáváte o těchto rozhovorech někomu zprávu?

„Ne, protože nemám komu to hlásit. Komu bych to měl hlásit? Chcete, abych zavolal [ministru zahraničí] Gideonu Sa’arovi a vysvětlil mu to? Ne, nemám komu to hlásit. Kdo je váš premiér?“

Lauderova pověst ho někdy vtahovala do situací, které znějí jako z románu. „[Vůdce Hizballáhu Hassan] Nasralláh mě pozval na schůzku,“ vypráví. „Měl jsem dorazit do Bejrútu v noci a ráno mi měli vojáci Hizballáhu zavázat oči a odvést mě k Nasralláhovi.“

Proč se to nestalo?

„Poradil jsem se s [tehdejším prezidentem Billem] Clintonem. Zavolal jsem mu a zeptal se, jestli by mohl zařídit, aby mě chránila CIA. Řekl, že ne, tak jsem nejel.“

Proč se s vámi chtěl Nasralláh setkat?

„Protože jsem byl ten, kdo vyjednává o nejrůznějších věcech. Stalo se to poté, co skončila jednání se Sýrií, a on se mnou chtěl uzavřít nějakou dohodu. Den poté, co jsem odmítl, byl poškozen obchod Estée Lauder.“

Lauder se dobře vyzná ve spletitostech izraelské politiky, má na ni pevné názory a je přesvědčen, že „pokud bude zvolen Bibi, Izrael na tom hodně ztratí.“ Ví, kdo je Topaz Luk (Netanjahuův mluvčí), jakou roli hraje Yonatan Urich („Má štěstí, že není ve vězení,“ říká o strategickém poradci premiéra) a co má za lubem Yair Netanjahu.

„Tolik rodičů přišlo v této válce o své dítě, a jeho dítě sedělo zdravé v krásném bytě na Floridě,“ zamýšlí se.

„Izrael je dnes ve velmi, velmi obtížné situaci. Obtížnější, než si uvědomují. Izrael ztratil nejen Evropu a další místa, ale i diasporu. Ano, stále jsou loajální k Izraeli, ale nemají pocit, že je Izrael chrání.“

Zlobí vás to?

„Jo. Nečekám, že by ho měl poslat do brigády Golani, aby útočil v první linii, ale nemyslím si, že by měl sedět v Miami.“

Na otázku, které izraelské politiky respektuje, Lauder zmiňuje Avigdora Liebermana ze strany Yisrael Beiteinu a Gadiho Eisenkota, předsedu strany Yashar.

Setkal jste se s Eisenkotem?

„Ne, ale vím o něm. [Izraelci] jsou zvyklí na někoho, kdo je velmi výřečný, kdo umí kecat. Eisenkot to nedokáže. On neumí kecat. Ale je to opravdový člověk.“

A co Naftali Bennett?

„Ten mě podrazil. Od Bennettovy vlády jsem získal 4,5 milionu dolarů na zajištění bezpečnosti škol a synagog, které jsem postavil ve východní Evropě. Ale pak jsem v projevu v Izraeli pronesl nějakou poznámku o Bennettových školách [když byl ministrem školství]. Nebyla to ani špatná, ani dobrá poznámka. O dva dny později mých 4,5 milionu dolarů zmizelo.“

V reakci jménem Bennetta bylo uvedeno, že popsané události se nestaly.

A co Yair Golan, předseda strany Demokratů?

„Setkal jsem se s ním jednou. Je to brilantní generál a nemyslím si, že by rozuměl něčemu víc než tomu.“

Kdybyste měl v Izraeli právo volit, koho byste volil?

„Nehlasoval bych, protože mě ten systém tak znechucuje. Kdybych si musel vybrat, hlasoval bych pro Eisenkota.“

Víte, že vaše politické názory jsou nejblíže těm Golanovým.

Lauder tento rozdíl uznává, ale je zřejmé, že se s ním necítí dobře. Celý život se ztotožňoval s Republikánskou stranou, zatímco v 80. letech by se popsal jako téměř „likudník“. Stejně jako ostatní, kteří se ocitli mimo tento tábor, i Lauder věří, že se změnilo izraelské pravicové křídlo, ne on. Bez vlastního území pro Palestince, poznamenává, v regionu nikdy nebude mír.

Jaký je podle vás z pohledu židovské diaspory dopad Ben-Gvira a Smotricha?

“ Izrael se dnes nachází ve velmi, velmi obtížné situaci. Obtížnější, než si uvědomují. Během posledních 20 let, kdy jsem působil jako předseda Světového židovského kongresu, jsem navštěvoval evropské a další země, kde působí židovské organizace. A v každé z nich jsem se setkal s premiérem nebo prezidentem dané země. Faktem je, že Izrael ztratil nejen Evropu a další místa, ale i diasporu. Ano, stále jsou loajální k Izraeli, ale nemají pocit, že by je Izrael chránil.

„Vzhledem k tomu, že Netanjahu nepřijímá rady příliš ochotně, pokud to není něco, co sám chce, rád bych mu dal jednu radu: Jediná věc, kterou už nikdy nesmíte připustit, jsou extremisté ve vládě. Napáchali už tolik škody. Smotrich se svým prohlášením, že Palestinci nemají právo být na izraelském území – to bylo vnímáno jako jasné prohlášení [o záměru] Izraele zbavit se Palestinců. A Ben-Gvirova nenávist vůči Palestincům, ochota je zabíjet, ničit jejich vesnice, a to s plným souhlasem premiéra. .. Pokud strany Ben-Gvira a Smotriche v budoucnu budou hrát jakoukoli roli ve vládě, Izrael je odsouzen k zániku. Faktem je, že Bibi mohl být jedním z největších vůdců všech dob, ale do historie se zapíše jako neúspěšný.“

Lauder je obzvláště znepokojen krizí ve vztazích mezi Izraelem a Spojenými státy a není nadšený prohlášením prezidenta Donalda Trumpa o podpoře Netanjahua před volbami příští týden. Vzhledem k tomu, že zná Republikánskou stranu i samotného prezidenta (Lauderův zeť Kevin Warsh byl letos Trumpem jmenován předsedou Federálního rezervního systému), vidí Lauder před sebou kolizní kurz.

„Odpověď ohledně Netanjahua jste dostali, když přijel do Ameriky [na Valné shromáždění OSN v září], a prezident prostě řekl: ‚Přijedete na šest hodin, přijďte a odejděte. ‘ Prezident mohl říct: ‚Přijedete sem, je mi jedno, co říkají, přivítáme vás jako státní hosty.‘ Ale neřekl to, protože věděl, že Izrael už není tím, čím býval,“ říká Lauder. „Ztratili jste Demokratickou stranu a ztrácíte i Republikánskou stranu. A to vše kvůli vaší pošetilosti. Chci Izraelcům říct: ‚Hanba vám! Hanba vám všem. Vaši otcové a dědové za toto místo bojovali a vy o něj přicházíte kvůli své pošetilosti. Tečka.‘“

„Vím, že Netanjahu si rady příliš snadno nepřijímá, ale jednu radu bych mu dal: Jediná věc, kterou už nikdy nesmíte připustit, jsou extremisté ve vládě. Napáchali tolik škody.“

Stále se považujete za sionistu?

„I dnes jsem sionista, stále miluji Izrael a udělám vše, co je v mých silách, abych mu pomohl uspět. Říkám to z lásky, z lásky a péče. A stále mám smíšené pocity ohledně prodeje svého bytu v Tel Avivu.“

Promiňte mi to klišé, ale vidíte nějaký důvod k optimismu?

„Jsem unavený z toho, jak se tady všechny skupiny navzájem perou. Dělají přesně to, co se stalo ve starověkém Izraeli. Starověký Izrael byl zničen kvůli pravici. Ano, oslavujeme Masadu. Ale co byla Masada? Poslední odpor několika extremistů. Nepotřebujeme další Masadu. Potřebujeme rozum. Bůh nám dal mnoho šancí a my jsme každou z nich promarnili. A nezmařme další. Izrael nebude úspěšný, dokud nebude mít vůdce, kterým na tom opravdu záleží. Eisenkot možná není nejlepší mluvčí, jakého kdy měli, ale je to člověk, kterému na tom opravdu záleží. Takového potřebujete.“

V době našeho setkání se daleko odtud, na jihu Izraele, konal hudební festival Indinegev. Lauderovi se také dostalo do rukou video, na kterém mladí lidé v extázi zpívají „Shir Lashalom“ („Píseň pro mír“). „Právě jsem četl, že zpívali píseň, kterou zpíval Jicchak Rabin [v noc svého zavraždění v roce 1995], a měl jsem slzy na krajíčku,“ říká Lauder. „Nacházíme se na rozcestí. Pokud lidé v Izraeli přijdou k rozumu, čeká nás zde dobrá budoucnost.“

Do uzávěrky tohoto vydání jsme neobdrželi žádnou odpověď od premiéra Netanjahua, dodává redakce Haaretzu.

Zroj v angličtině ZDE

Vytisknout