Nesahejte na naši veřejnoprávní televizi, pane Babiš!

26. 10. 2026 / Fabiano Golgo

Když politik slibuje, že za nás zaplatí televizi, stojí za to zkontrolovat, odkud vytáhl peněženku. Z vlastní kapsy to zpravidla nebývá. Vláda Andreje Babiše nabízí občanům zrušení televizních a rozhlasových poplatků, jako by našla způsob, jak vyrábět veřejnou službu bez veřejných peněz. Ve skutečnosti chce změnit cestu, kterou k médiím naše peníze přicházejí, a současně zmenšit částku, jež k nim dorazí. Pro domácnost může zmizet jedna platba. Pro společnost nezmizí účet. Zato se může zkrátit vzdálenost mezi člověkem, na kterého se novinář ptá, a člověkem, na jehož rozhodnutích závisí novinářova práce.

 

V noci z 23. na 24. října posunula vládní většina návrh změny financování do výborů. Hlasování přišlo ve 4.36 ráno po omezení rozpravy předsedou sněmovny Tomiem Okamurou. Nešlo ještě o konečné schválení zákona, ale o důležitý krok k jeho přijetí. Babiš odmítá, že by připravoval zestátnění médií nebo útok na jejich nezávislost. Právě proto by měla vláda snést otázku, proč změnu s tak dlouhodobými důsledky prosazuje způsobem, který zkracuje prostor pro její veřejné posouzení.

V neděli 25. října proti návrhu protestovaly v Praze tisíce lidí. Zaměstnanci veřejnoprávních médií oznámili další stávku na 3. listopadu. Protest není důkazem správnosti každého argumentu jeho účastníků, stejně jako sněmovní většina není důkazem neškodnosti zákona. Ukazuje však, že vláda mění společenskou instituci, o jejímž novém uspořádání žádná společenská shoda nevznikla.

Základ schválený vládou 15. června počítá s příspěvkem 5,740 miliardy korun pro Českou televizi a 2,065 miliardy pro Český rozhlas. Obsahuje také valorizaci při překročení desetiprocentní kumulované inflace a rozšíření kontroly hospodaření Nejvyšším kontrolním úřadem. Není tedy přesné tvrdit, že by návrh neobsahoval vůbec žádný mechanismus předvídatelnosti nebo že by ministr mohl každé ráno libovolně měnit částku podle předchozích Událostí. Evropská federace novinářů však v říjnu vyčíslila společný propad financování přibližně na 1,4 miliardy korun ročně, tedy asi patnáct procent. Zákonem předepsaná podvýživa nepřestává být podvýživou jen proto, že dostala paragraf.

Tady se často pletou celkové rozpočty, výnosy poplatků a budoucí státní příspěvky. Různá procenta v různých zprávách proto nemusejí popisovat stejný výpočet. Podstatné je, zda za navržené peníze lze plnit stejné povinnosti, udržovat regionální zpravodajství, vyrábět pořady a rozvíjet digitální služby. Vláda nemůže současně požadovat modernější televizi, levnější televizi a stejně rozsáhlou televizi, aniž ukáže, které konkrétní náklady byly zbytečné a které služby chce omezit. Slovo efektivita nemůže zastupovat rozpočet stejně jako slovo večeře nemůže zastupovat jídlo.

Českou televizi přitom neobhajuji z náhlé zamilovanosti do jejího vedení. V Britských listech jsem v roce 2003 kritizoval způsob ověřování informací o jejím vysílání 11. září. V roce 2005 jsem v textu o Euronews spojoval výhrady k amatérismu s vděčností, že taková instituce vůbec existuje. Loni jsem hájil potřebnost veřejnoprávní televize a zároveň napadal její dramaturgickou normalizaci. Letos jsem psal o Moravcovi, o kulturním významu ČT i o způsobu, jakým její zpravodajství rámuje izraelské a palestinské utrpení. Nemám důvod tyto výhrady odvolávat. Odevzdat však jejich nápravu vládním politikům by znamenalo svěřit stížnost na nedostatečnou nezávislost lidem, kteří z jejího dalšího oslabení mohou těžit.

Kdo chce vědět, zda se spor týká také obsahu, nemusí odposlouchávat koaliční šatnu. Poslanec SPD Josef Nerušil řekl 16. června v Českém rozhlase: „Chceme posílit kontrolní mechanismy, abychom kontrolovali nejen finanční rovinu, ale i obsahovou." Následně upřesnil, že má na mysli mediální rady a zpětné hodnocení objektivity a vyváženosti. To je podstatné upřesnění: není to oznámení ministerské cenzurní kanceláře. Přesto je to veřejně vyslovená ambice vládního poslance zasahovat do pravidel kontroly obsahu právě ve chvíli, kdy koalice mění finanční závislosti těchto médií.

Politický užitek návrhu je viditelný. ANO může předvést splněný slib a úlevu domácnostem. SPD může svým voličům ukázat, že konečně něco dělá s institucí, proti které dlouho vystupuje. Celá koalice získává možnost měnit prostředí, v němž se kontroluje její vlastní výkon. To není důkaz, že si ministři rozdělili seznam reportérů určených k propuštění. Je to důvod hodnotit reformu podle toho, jaké páky vytváří, nikoli podle toho, jak laskavě se při jejím představování usmívají.

Ekonomický tlak navíc nemusí vyústit v telefonát s pokynem, co odvysílat. Může začínat mnohem obyčejněji: neobsazeným místem, neprodlouženou smlouvou, odloženou investigací, drahou cestou, která se náhle nehodí. Vedení může předvídat, které konflikty si ještě smí dovolit. Popisuji mechanismus rizika, nikoli zjištěný seznam takových rozhodnutí v ČT. Jeho účinnost právě spočívá v tom, že po sobě nemusí nechávat písemný příkaz. V účetnictví zůstane úspora a ve vysílání chybí otázka.

Nejbližší varování nabízí Slovensko. V roce 2024 tam byla RTVS zrušena a nahrazena STVR, čímž skončilo i dosavadní vedení. Z devíti členů nové rady čtyři jmenuje ministr kultury a pět volí parlament. Předchozí přechod od poplatků k rozpočtovému financování doplnilo snížení zákonného příspěvku z 0,17 na 0,12 procenta hrubého domácího produktu. Právě souběh zásahů je důležitý: peníze, právní kontinuita a způsob obsazování vedení se změnily tak, že vznikl větší prostor pro politický vliv.

Ani formální dohled nemusí být dostatečnou pojistkou. Reportéři bez hranic letos upozornili, že slovenský regulátor zahájil řízení pro nedostatečně nestranné a pluralitní zpravodajství pouze u jednoho z patnácti napadených pořadů. To samo nedokazuje oprávněnost všech stížností, ukazuje to však, že existence kontrolního orgánu spor o nezávislost neuzavírá. Český návrh není totožný se slovenským a zatím neznamená zrušení ČT a založení jejího nástupce. Slovenská zkušenost vysvětluje, proč je třeba zkoumat celý systém pojistek, ne pouze nový název rozpočtové položky.

Maďarsko za Viktora Orbána ukázalo pokročilejší stadium. Veřejná média se soustředila do systému kolem MTVA a stranická převaha se propsala do jejich zpravodajství. Pozorovatelé OBSE v roce 2022 popsali zvýhodňování vládního tábora a splývání státního a stranického sdělení. Televize přitom nemusela přestat vysílat kulturní pořady, aby přestala plnit svou kontrolní funkci. Divák mohl večer dostat koncert i politicky upravený obraz světa. Kulturní kvalita jednotlivého pořadu není osvědčením svobody celé instituce.

Po jeho porážce začala vláda Pétera Magyara veřejná média přestavovat. Zpravodajství M1 se 20. srpna vrátilo po více než šestitýdenním přerušení. Reportéři bez hranic ocenili nový prostor pro pluralitu.

Polsko je v tomto ohledu ještě nepříjemnějším poučením. Politizaci veřejných médií za vlády Práva a spravedlnosti vystřídal po změně vlády v prosinci 2023 zásah kabinetu Donalda Tuska a uvedení veřejnoprávních společností do likvidace. Tento právní stav neznamenal konec vysílání. V říjnu 2026 ale podle monitoringu IPI a Media and Journalism Research Center stále trval, likvidátory jmenoval ministr kultury a nová systémová úprava nebyla přijata. Rozpočet a vedení dál zůstávají předmětem politického zápasu. Obnovit veřejnou službu tedy znamená víc než odstranit lidi předchozí vlády; znamená zrušit možnost, aby to každá příští vláda musela nebo chtěla dělat znovu.

Srbsko připomíná, že nestačí počítat televizní loga. Průběžná zpráva volební mise OBSE z 9. října popisuje prostředí, v němž jsou veřejná RTS a hlavní celoplošné soukromé televize vnímány jako provládní, zatímco kritičtější stanice čelí problémům s distribucí. Přítomnost opozice v některých debatách sama neodstraňuje nerovnost vytvořenou každodenním zpravodajstvím. Moc nemusí zakázat všechny jiné hlasy, pokud dokáže určit, který hlas potká občana bez hledání a za kterým musí občan cílevědomě jít.

Slovinsko zase ukazuje, že vývoj není jednosměrný. Po konfliktech za vlády Janeze Janši schválili voliči v roce 2022 změnu řízení RTV Slovenija, která omezovala přímý vliv politiků a dávala větší prostor zaměstnancům a občanské společnosti. Ani tím se spor neskončil. Evropská vysílací unie v září 2026 znovu varovala před riziky navržených změn řízení a financování. A podle předběžných výsledků konzultativního referenda z 11. října se většina vyslovila pro zachování poplatku. Obrana veřejných médií tedy může uspět, ale žádné referendum ani jednou přijatý zákon neposkytují doživotní imunitu.

BBC patří do stejné debaty, nikoli do stejné přihrádky. Její potíže kombinují politické zásahy, vlastní redakční selhání, nákladovou zátěž a proměnu publika. Není poctivé každou ztracenou platbu nebo každý programový škrt vydávat za cenzuru. Stejně nepoctivé je tvářit se, že rozhodnutí vlády o financování nemají politický účinek. Instituci lze oslabovat také tím, že jí přibývají povinnosti, zatímco její příjmy neudržují krok s náklady.

Britský parlamentní výbor letos v říjnu doporučil reformovat poplatek, zachovat univerzální financování, ukončit politické jmenování do správní rady BBC a dát její chartě trvalý charakter s pravidelným přezkumem. Jsou to doporučení, nikoli hotová reforma. Přesto poskytují výmluvné srovnání: také Britové hledají nový model pro digitální dobu, ale součástí vážné debaty je, jak zvětšit odstup od vlády. Český kabinet by měl vysvětlit, kde v jeho návrhu získává občan obdobnou dodatečnou ochranu.

Zahraniční zkušenost ovšem nepodporuje jednoduché zaklínadlo, že poplatek znamená svobodu a státní rozpočet poslušnost. Norsko zrušilo koncesionářský poplatek v roce 2020 a NRK financuje z rozpočtu. Zákon však počítá se čtyřletými finančními rámci; pro období 2024–2026 parlament stanovil úpravy podle růstu cen a mezd. Každoroční schválení rozpočtu nezmizelo, ale existuje dlouhodobý rámec a redakční ochrana. Poučení není, že Norové smějí něco, co Češi nesmějí. Je v tom, že převzít způsob výběru peněz bez odpovídajících pojistek není převzít norský systém.

Ve Švédsku vlastní SVT, Sveriges Radio a vzdělávací UR zvláštní nadace, která vytváří institucionální odstup. Nová pravidla a zadání pro období 2026–2033 poskytují dlouhý plánovací horizont. Ani švédská politika nepřestala vést spory o rozsah a cenu veřejné služby. Rozdíl spočívá v tom, zda mají takové spory procházet stabilní strukturou, nebo zda je sama struktura pokaždé znovu předmětem mocenského přestavování. Nezávislost potřebuje trvat déle než dobré vztahy mezi ředitelem a ministrem.

Německo nabízí ještě hmatatelnější pojistku: soudně vymahatelné hranice. Ústavní soud v roce 2014 omezil podíl zástupců státu a osob státu blízkých v orgánech ZDF na třetinu. V roce 2021 zasáhl proti blokování úpravy poplatku Saskem-Anhaltskem a zdůraznil právo veřejných vysílatelů na přiměřené financování. Potřebnost prostředků přitom zkoumá odborná komise KEF. Německý systém samozřejmě není bez konfliktů ani bez nutnosti šetřit. Je však důležité, že politická nechuť k televizi nemá být sama o sobě účetním argumentem.

Finsko by naopak bylo špatně zvoleným obrázkem severského ráje. Yle čelí zmrazení valorizace na roky 2025–2027 a zvýšení daňového zatížení. Evropská komise v letošní zprávě zaznamenala současně posílení právních pojistek nezávislosti a tlak vyvolaný finančními škrty. To je mnohem užitečnější než dělit Evropu na nemocné a zdravé národy. Instituce může mít kvalitní právní ochranu a přesto ztrácet schopnost dělat svou práci. Demokratická kultura není náhradou za peníze, stejně jako peníze nejsou náhradou za demokratickou kulturu.

Švýcaři letos v březnu odmítli 61,9 procenta hlasů návrh snížit roční poplatek na 200 franků. Neznamená to, že odmítli jakékoli úspory: vláda prosazuje mírnější pokles na 300 franků do roku 2029. Rozhodli ale proti mnohem hlubšímu oslabení služby. Příklad je zajímavý právě tím, že občané dostali možnost posuzovat nejen částku, která jim zůstane, ale také nabídku, která by zmizela. Veřejná televize nemusí vyhrávat spor předstíráním dokonalosti. Může jej vyhrát vysvětlením, co konkrétně společnost společně platí.

Odpověď na otázku, kde se to neděje, tedy není seznam zemí bez politiků, kteří se zlobí na novináře. Takové země nejsou dobrým základem srovnání. Smysluplný rozdíl je mezi systémy, v nichž jsou tlaky brzděny rozdělením pravomocí, dlouhodobým financováním a soudní ochranou, a systémy, v nichž se stejné páky postupně soustřeďují u vládnoucí většiny. Právě zde se má česká reforma poměřovat s Evropou.

Za útoky na veřejnou službu mohou navíc stát různé zájmy, aniž by musely mít společnou centrálu. Politikovi vyhovuje slabší kontrola. Soukromému konkurentovi se může hodit menší soutěž o pozornost, tvůrce a obsah. Digitální platforma může získat publikum, kterému domácí instituce přestane nabízet dostatečně kvalitní službu. Nejde o tvrzení, že některá konkrétní firma napsala český návrh; pro to zde nejsou důkazy. Jde o rozlišení, komu určité uspořádání může prospívat. Vydávat každé zmenšení veřejného prostoru automaticky za vítězství občana je stejně naivní jako vydávat každý výdaj veřejné instituce za službu demokracii.

Nacionalistická obhajoba takového zmenšování má přitom zvláštní komický rozměr. Člověk může celý den řečnit o české identitě a večer hlasovat pro oslabení institucí, které českému jazyku obstarávají každodenní kulturní život. Globální platforma nemá povinnost vyrábět české dětské pořady, udržovat regionální redakci, zpřístupňovat program lidem se smyslovým postižením nebo dlouhodobě pečovat o audiovizuální paměť země. Některé kvalitní věci samozřejmě vyrobí i komerční producent. Rozdíl je v povinnosti, dostupnosti a kontinuitě, nikoli v pohádce, že soukromník neumí kulturu.

Také obránci ČT si však musejí dát pozor, aby z veřejné televize neudělali klub správně smýšlejících. Nemá patřit jen liberálnímu městskému divákovi. Patří i člověku, který volí ANO nebo SPD, nesnáší konkrétního moderátora a má dobré důvody cítit se přehlížený. Z toho neplyne povinnost přijímat politické lži bez ověření ani rozdělovat pravdu podle volebních procent. Plyne z toho povinnost rozumět společnosti mimo vlastní profesní okruh a klást stejně nepříjemné otázky i politikům, kteří se redakci kulturně podobají.

Na evropské úrovni už existuje společný minimální standard. Článek 5 Evropského aktu o svobodě médií požaduje redakční nezávislost, odpovídající postupy jmenování a financování podle předem stanovených objektivních pravidel, které je přiměřené, udržitelné a předvídatelné. Nepřikazuje jediný způsob výběru peněz. Varování odborných organizací před nesouladem českého návrhu je proto závažné, ale není náhradou soudního rozhodnutí. Vláda má doložit, jak své povinnosti splní; nemůže je vyřídit odkazem na to, že někde jinde také zrušili poplatek.

Rozumná obrana České televize má z toho vyvodit konkrétní požadavky. Veřejně doložit náklady jejího poslání, dříve než se rozhodne o jejich krácení. Zajistit financování na více let a nezávislé posouzení jeho přiměřenosti. Rozložit jmenovací pravomoci a chránit funkční období před účelovým zkracováním. Umožnit kontrolu smluv, hospodaření i oprávněných stížností, aniž se z kontroly účetnictví stane nárok politiků řídit redakční úsudek. A požadovat skutečnou pluralitu zkušeností, nejen známé obličeje usazené do nových studiových křesel.

Je také třeba brát vážně domácnost, pro kterou je každá pravidelná platba problém. Sociální ochrana poplatníků, přiměřené výjimky a jejich financování jsou legitimní téma. Veřejná služba se nemůže bránit řečí, jako by člověk s napjatým rozpočtem byl kulturní barbar. O to méně se ale jeho starostmi má zakrývat změna, jejíž politické důsledky potrvají dlouho poté, co si přestane pamatovat, kolik mu vláda slíbila ušetřit.

Chci Českou televizi, kterou mohu kritizovat, aniž tím připravuji půdu pro její podřízení. Chci, aby musela odpovídat na otázky o svém zpravodajství i o svých penězích. A chci, aby měla dost síly položit stejné otázky vládě. Právě tuto vzájemnou nepohodlnost má veřejná služba uchovat. Jestli ji za příslib levnějšího účtu vyměníme za instituci opatrnější, chudší a závislejší, nezískáme televizi, která nám lépe patří. Získáme televizi, která bude lépe vědět, komu se nemá znelíbit.