Jiří Čunek by měl začít kontrolou porodnosti v klášterech

25. 10. 2026 / Fabiano Golgo

 

Jiří Čunek našel příčinu, proč někteří lidé nemají mít stejná práva jako ostatní: nedodávají republice děti. V rozhovoru pro PoliTalk (novinky.cz) vysvětlil, že stejnopohlavní páry nepřispívají na budoucnost, a svou úvahu podepřel slonem. Člověk prý nemůže chtít, aby ho ostatní uznali za slona, když na to nemá nos. Konečně rozumíme, co české politice chybělo! Zatímco jsme se zdržovali občanským zákoníkem, pan senátor už pracoval na zoologické klasifikaci obyvatelstva.

 

Jako homosexuál musím pana Čunka zklamat. O zařazení mezi chobotnatce neusiluji. Netoužím ani po tom, aby mi senátor schvaloval ložnici, vystavoval osvědčení o užitečnosti nebo mě s povzdechem toleroval jako hlučnější ledničku u sousedů. Zajímá mě, odkud bere přesvědčení, že stát je jeho prodloužená předsíň, v níž smí rozhodovat, kdo dostane klíče a kdo bude do konce života vděčný, že ho nechali stát na rohožce.

„Klidně ať se vezmou, ale ať po státu nic nechtějí," pravil tento velkorysý muž. To je nádherný model občanství. Do společné pokladny přispívat můžete, ale jakmile požádáte o právní jistotu pro člověka, s nímž žijete, objeví se u pokladny Čunek a začne vám prohlížet rodokmen. Finanční úřad přitom žádnou kolonku pro méněcenné homosexuální peníze nemá. Koruna od gaye neztrácí při vstupu do státního rozpočtu hodnotu. Zřejmě se teprve při cestě zpátky k občanovi zjistí, že byla mravně závadná.

Jenže ani to není hlavní problém. Kdybychom práva odvozovali od zaplacených daní, vyrobili bychom jinou obludnost: bohatý člověk by byl lidštější než chudý. Člověk má důstojnost i tehdy, když nevydělává, nemůže pracovat, nemá děti nebo právě potřebuje pomoc. Listina základních práv a svobod začíná rovností lidí v důstojnosti a právech, nikoli tabulkou porodních výkonů. Čunek by k ní zřejmě rád připojil přílohu, v níž by se jednotlivá práva odemykala po předložení rodného listu potomka, jako věrnostní odměny v supermarketu.

Kdyby skutečně věřil vlastnímu kritériu, měl by začít v prostředí, které je jeho politické tradici blízké. Katoličtí kněží žijící v celibátu, řeholnice a řeholníci také nevyrábějí nové poplatníky. Jejich přínos společnosti přesto věřící hledají v péči, vzdělávání, službě, duchovním životě. Nikdo rozumný jim nezačne krátit občanství za to, že nezaložili domácí porodní linku. V klášteře tedy dokážeme pochopit, že člověk může sloužit budoucnosti jinak než vlastní reprodukcí. Jakmile se však dvě ženy chytnou za ruce, celá tato velkorysá představa lidského poslání se smrskne na kontrolu oplodnění.

Čunek samozřejmě nenavrhuje, aby se každému bezdětnému heterosexuálnímu páru odebrala manželská práva. Právě v tom je ten půvab. Muž a žena se mohou vzít, aniž by předložili spermiogram, příslib těhotenství nebo harmonogram plnění populačního plánu. Mohou být neplodní, mohou děti nechtít, mohou se brát ve věku, kdy je jejich nejbližší společný projekt operace kyčle. Nikdo jim nevysvětluje, že jejich svazek je jen soukromá záliba, na kterou by stát neměl brát ohled. Teprve u homosexuálů se z manželství náhle stane výrobní zařízení a z oddávajícího revizní technik.

Přitom stejnopohlavní páry děti vychovávají. Už samotná česká právní úprava, která od roku 2025 umožňuje za stanovených podmínek přiosvojení biologického dítěte partnera či partnerky, existenci těchto rodin uznává. Nejde o děti z budoucího ideologického katalogu. Jsou tady. Snídají, ztrácejí rukavice, potřebují vyzvednout ze školy a někdo s nimi sedí v noci, když mají horečku. V senátorově velkolepém účtování budoucnosti se však mohou ztratit jen proto, že dospělí u jejich postele neodpovídají předepsané sestavě.

To je zvlášť odporný druh péče o děti: vyhlásit je za nejvyšší hodnotu a pak odmítat vidět ty, které překážejí v argumentu. Jestliže dítě vyrůstá se dvěma ženami, právní jistota této rodiny chrání také dítě. Kdo takovou jistotu odmítá ve jménu budoucích generací, měl by alespoň vysvětlit, proč se jeho láska k budoucím generacím zastaví u konkrétního školáka.

Český stát už ostatně udělal část práce, kterou Čunek odmítá vzít na vědomí. Od ledna 2025 existuje partnerství podle občanského zákoníku, na něž se až na zákonné výjimky obdobně vztahují ustanovení o manželství. Právní úprava rozšířila majetkovou ochranu i možnost žádat o pozůstalostní důchod. Neotevřela ovšem manželství všem ani společné osvojení dítěte stejnopohlavním párem. Nejsme tedy uprostřed homosexuálního převratu. Jsme ve společnosti, která po dlouhém dohadování přestala u některých životních situací předstírat, že partner po desítkách let společného života je právně skoro návštěva.

Čunek své odmítání rovných práv zdůvodňuje budoucností společnosti. Podle Českého statistického úřadu se v roce 2025 narodilo 77 636 dětí a úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu. To je vážná zpráva. Žádný z těchto údajů ale neukazuje, že cestou k další kolébce je méně práv pro dva muže. Kdo chce vysvětlovat pokles porodnosti, musí zkoumat podmínky rodičovství, věkovou strukturu, rozhodování lidí a překážky, které před nimi stojí. Nestačí otevřít skříň s osvědčeným nepřítelem a vytáhnout homosexuála, kterého tam lidovecký konzervativec uchovává pro chvíle, kdy se mu nechce přemýšlet.

A je tu ještě jedno číslo: 46,8 procenta dětí narozených v Česku v roce 2025 přišlo na svět mimo manželství. Téměř polovina nové generace tedy vznikla bez oddacího listu rodičů. Biologie se zjevně neobtěžovala vyčkat na razítko. Pokud senátorovi skutečně leží na srdci budoucnost země, má před sebou množství reálných rodin, jejichž potřeby se nevejdou do jeho slavnostního obrázku. Nabídnout jim bydlení, dostupnou péči a předvídatelné podmínky ovšem vyžaduje práci. Nabídnout jim slona vyžaduje pouze mikrofon.

Nejzábavnější na tom přirovnání je, že homosexuální pár po společnosti nežádá, aby změnila biologický druh. Žádá o právní uznání vztahu mezi dvěma lidmi. Čunek přeskočí z občanského práva do zoologie a vítězoslavně se rozhlédne, jako by něco dokázal. Podobně bych mohl odmítnout jeho senátorský mandát s tím, že se přece nemůže prohlásit za lokomotivu. Byla by to stejná úroveň argumentace, jen s levnějšími nároky na krmení.

A tady už nejde jen o nemotornou metaforu. Podobná přirovnání mění žádost o rovné zacházení v údajný rozmar člověka, který se pomátl a požaduje nemožné. S takovým člověkem už nemusíte vést spor o zákon, protože jste ho předem vystěhovali ze světa rozumných požadavků. Pak můžete laskavě dodat, že ho tolerujete. Ta laskavost má ovšem podmínku: musí přijmout vaše rozhodnutí o svém nižším postavení.

Čunkův spor s Janem Grolichem proto stojí za pozornost i lidem, kteří se o manželství stejnopohlavních párů nezajímají. Podle rozhovoru vadí Čunkovi širší hodnotové postoje předsedy vlastní strany; Grolich by prý mohl vést i Piráty. V této logice stačí přestat řídit cizí intimní život a člověk je rázem podezřelý z politického odpadlictví. Konzervatismus, který nedovede nabídnout víc než dozor nad tím, komu smí být doma dobře, si ovšem vlastní bezradnost jen převlékl za věrnost zásadám.

Nevím, zda Čunek své argumentaci opravdu věří, nebo zda dobře ví, jaké publikum takovým výrokem osloví. Z rozhovoru mu do hlavy nevidíme. Vidíme ale politickou nabídku: část občanů se má spokojit s tolerancí, zatímco jiní si ponechají pravomoc určovat jejich cenu. To není obrana rodičovství. Rodičům nepřibude čas, dítěti místo ve školce ani rodině pokoj navíc, když se dvěma mužům zkomplikuje život.

Pan senátor by tedy mohl začít slíbenou inventurou příspěvků k budoucnosti v nejbližším klášteře. Třeba by mu tam někdo vysvětlil, že péče, práce a odpovědnost mají hodnotu i bez vlastního potomstva. A kdyby to nepochopil, zbývá jeho oblíbený slon: zvíře s obrovským nosem, které se alespoň nesnaží délku svého chobotu vydávat za ústavní princip.