Vučić chtěl vyměnit křeslo, Srbové vyměnili jeho

26. 10. 2026 / Fabiano Golgo

Aleksandar Vučić si představoval, že jeho politická budoucnost bude připomínat stěhování mezi dvěma kancelářemi. Z prezidentského paláce zpátky do premiérského, s národem pečlivě zabaleným v příručním zavazadle. Jenže Srbové mu v neděli večer tento administrativní plán poněkud zkomplikovali. Muž, který více než desetiletí vystupoval jako nepostradatelná podmínka existence své země, musel veřejně připustit, že jeho krajané se rozhodli existovat i bez něj. Pro politika, který si tak dlouho přivlastňoval hlas lidu, to musel být nepříjemný okamžik. Lid totiž promluvil bez jeho svolení.

Vučić uznal porážku v předčasných parlamentních volbách. Podle jeho vlastních předběžných odhadů získala Studentská kandidátka přibližně 2,2 milionu hlasů a 135 až 140 křesel ve 250členném parlamentu, zatímco jeho politické uskupení asi 1,72 milionu hlasů a 105 mandátů. K samostatné většině je potřeba 126 poslanců. Konečné oficiální výsledky ještě v okamžiku jeho vystoupení nebyly k dispozici, ale výsledek byl natolik jednoznačný, že Vučićovi nezbylo než uznat politickou realitu. Před měsícem přitom odstoupil z prezidentské funkce právě proto, aby se mohl vrátit do čela vlády. Chtěl vyměnit kancelář. Voliči mu místo toho vyměnili zaměstnání.

Když jsem 28. června v Britských listech psal o jeho ohlášené rezignaci, upozorňoval jsem, že v demokracii funkce omezuje člověka, zatímco v systému typu Vučić člověk nosí funkci jako kabát. Když se ošoupe, převlékne se. Tehdy se ještě zdálo, že srbský prezident připravuje další ze svých politických převleků. Dnes víme, že tentokrát se převlékal pro představení, na které si diváci koupili vstupenky proto, aby viděli konec jeho účinkování.

A přesto bych byl opatrný s označením konce Vučićova režimu. Skončila jeho parlamentní převaha, alespoň podle dosavadních výsledků. To je obrovská událost. Ale autoritářské systémy nejsou jen lidé sedící v prezidentských palácích. Jsou to sítě loajality, ekonomických zájmů, veřejných zakázek, mediálního vlivu a osobních závislostí, které mohou svého politického patrona přežít. V některých zemích dokonce přežívají tak úspěšně, že se po několika letech vracejí v novém obleku a vysvětlují občanům, jak strašně se jim bez nich žilo.

Abychom pochopili, co se v neděli stalo, musíme se vrátit k 1. listopadu 2024. Na železniční stanici v Novém Sadu se tehdy zřítila betonová stříška. Tragédie si nakonec vyžádala šestnáct životů. Stavba, prezentovaná v kontextu modernizace srbské infrastruktury, se stala symbolem mnohem hlubšího problému: neprůhledných zakázek, podezření z korupce, nedostatečné kontroly a politického systému, v němž se odpovědnost tak dlouho přesouvá mezi jednotlivými úřady, až se nakonec ztratí docela. Trestní vinu konkrétních lidí samozřejmě musí určit soudy. Politický význam katastrofy však byl zřejmý téměř okamžitě.

V červnovém článku jsem napsal, že v Srbsku nejprve nespadla vláda, ale betonová stříška. Dnes lze tuto metaforu dokončit. Zřícený beton spustil proces, který nakonec přivedl k volební porážce člověka, jenž si zakládal na představě, že jeho vláda představuje jedinou ochranu země před chaosem.

Srbští studenti dokázali něco, co se profesionální opozici léta nedařilo. Nejen organizovat protesty, ale především je udržet dostatečně dlouho, aby se z morálního rozhořčení stala politická síla. Po téměř dva roky čelili nátlaku, zastrašování, policejním zásahům a kampaním, které je vykreslovaly jako nástroje zahraničních zájmů. Přesto jejich hnutí přežilo. Získalo podporu profesorů, zemědělců, odborníků i občanů, kteří se dříve politickému životu raději vyhýbali.

Jejich organizační model byl obzvlášť nepříjemný pro politika zvyklého bojovat s konkrétními protivníky. Studentské hnutí nemělo jediného nepostradatelného vůdce, kterého by bylo možné pozvat do televizního studia, zesměšnit, kompromitovat nebo politicky zničit. Rozhodování na univerzitách probíhalo prostřednictvím studentských shromáždění. Samotná volební kandidátka přitom nebyla sestavena jednoduše ze studentů, ale z osobností nejrůznějších profesí a společenských prostředí. Mezi jejími kandidáty byli akademici, lékaři, umělci i zemědělci. Společným jmenovatelem nebyla jednotná ideologie, nýbrž požadavek na obnovu odpovědnosti státu.

Když jsem před časem tři měsíce pracoval na redesignu jednoho srbského časopisu, pozoroval jsem mimo jiné výrazný kulturní rozdíl mezi generacemi. Mladší lidé přemýšleli o modernizaci a otevřenosti jinak než jejich rodiče. Samozřejmě není možné z této osobní zkušenosti dělat sociologický průzkum celé země. Dnešní výsledek však ukazuje něco podstatnějšího než obyčejnou vzpouru mladých proti starým. Studenti dokázali přesvědčit dostatečnou část společnosti, že budoucnost nemusí být věčným prodloužením současnosti.

To je pro autoritářského politika mimořádně nebezpečné zjištění. Takový politik se totiž nemusí nutně obávat kritiky. Kritika může být dokonce užitečná, pokud ji lze prezentovat jako důkaz, že za hranicemi jeho moci číhá rozvrat. Mnohem nebezpečnější je okamžik, kdy občané přestanou věřit, že jeho nepřítomnost představuje národní katastrofu.

Srbové mají s podobnými okamžiky bohatou a často tragickou zkušenost. Dne 5. října 2000 se v Bělehradě zhroutil režim Slobodana Miloševiće poté, co se pokusil zpochybnit volební vítězství Vojislava Koštunici. Tehdejší občanská mobilizace byla výsledkem dlouhého odporu proti autoritářské vládě, nacionalistické politice, válkám a mezinárodní izolaci. Studentské hnutí Otpor sehrálo významnou roli při organizaci odporu. Byla to chvíle, kdy se zdálo, že Srbsko konečně vstupuje do nové historické kapitoly.

Jenže dějiny mají nepříjemný zvyk pokračovat i po okamžicích, které televizní kamery označí za jejich definitivní vyvrcholení.

Po roce 2000 se vítězná opozice začala rozcházet. Konflikt mezi Koštunicou a reformním premiérem Zoranem Đinđićem ukázal, jak nesnadné je proměnit koalici proti jednomu člověku ve vládu se společným programem. Spor o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, otázky hospodářských reforem a vztah k bezpečnostnímu aparátu rozdělovaly politickou scénu. V březnu 2003 byl Đinđić zavražděn. Na atentátu se podíleli lidé napojení na organizovaný zločin a části bezpečnostních struktur. Srbsko tehdy dostalo brutální připomínku, že volební vítězství automaticky neznamená ovládnutí institucí, které dosud sloužily starému systému.

Nebylo by rozumné z této historie vyvozovat, že Srbsku dnes hrozí stejný vývoj. Ostatně Vučić svou porážku uznal, což je zásadní rozdíl proti Miloševićovu pokusu udržet moc v roce 2000. Přesto je poučení nepřehlédnutelné. Výměna vlády není totéž co výměna způsobu vládnutí. Můžeme vyhodit člověka z kanceláře, ale pokud v ní necháme celý mechanismus jeho moci, jenom poskytneme novému nájemníkovi pohodlně zařízený autoritářský byt.

Vučić ostatně představuje pozoruhodnou kontinuitu srbské politiky. V devadesátých letech působil v ultranacionalistické Srbské radikální straně. Roku 1998 se stal ministrem informací ve vládě v době Miloševićovy dominance. Toto období provázely tvrdé zákroky proti nezávislým médiím. V roce 2008 se podílel na vzniku Srbské pokrokové strany, tedy SNS, a postupně se proměnil z nacionalistického radikála v politika, který dokázal současně hovořit jazykem evropské integrace, udržovat blízké vztahy s Moskvou a vítat čínské investice. Od roku 2014 stál v čele vlády, od roku 2017 byl prezidentem.

Byla to politická proměna natolik pružná, že by ji mohl závidět profesionální akrobat. Ideologie se měnily, geopolitické slovníky se přizpůsobovaly publiku, ale základní princip zůstával stejný: moc se soustřeďovala kolem jedné osoby. Vučić se naučil prodávat svou nenahraditelnost domácím voličům stejně úspěšně jako zahraničním partnerům.

A Evropa byla poměrně ochotným zákazníkem.

Brusel dlouhá léta kritizoval nedostatky srbské demokracie, zatímco evropské vlády zároveň oceňovaly Vučićovu schopnost poskytovat určitou předvídatelnost v nestabilním balkánském prostoru. V červenci 2024 podepsala Evropská unie se Srbskem strategické partnerství týkající se kritických surovin, baterií a elektromobilů. V Bělehradě byl při této příležitosti také německý kancléř Olaf Scholz. Partnerství samo o sobě nedokazuje žádnou podporu autoritářství a obsahovalo závazky k environmentálním a sociálním standardům. Připomíná ale, jak snadno se v evropské diplomacii dostávají demokratické principy do složitého soužití s průmyslovými zájmy.

Evropa občas připomíná učitele, který žákovi rozdává poznámky za špatné chování, ale současně mu prodává odpovědi k písemce. Není divu, že se potom žák domnívá, že skutečný problém není jeho chování, nýbrž cena odpovědí.

Pro novou srbskou většinu bude právě vztah k Evropě jedním z nejtěžších úkolů. Studentskou kandidátku spojoval odpor proti Vučićovi, nikoli bezvýhradná shoda na zahraniční politice. Její podporovatelé se mohou podstatně lišit v názorech na členství v Evropské unii, vztahy s Ruskem, sankce proti Moskvě i otázku Kosova. Bylo by naivní představovat si, že vítězství nad autoritářským politikem automaticky znamená vítězství liberálního proevropského programu.

Kosovo navíc není obyčejná zahraničněpolitická položka. Je součástí moderních srbských politických mýtů, kolektivní paměti a identity. Když jsem v červnu 2025 psal o srbských protestech před Vidovdanem, připomínal jsem symboliku 28. června a bitvy na Kosově poli roku 1389. Stejné datum mělo mimořádnou úlohu v Miloševićově nacionalistické mobilizaci na konci osmdesátých let. Srbská politika umí z historie vytvářet současnost způsobem, který by historiky měl děsit a politiky fascinovat. Nová vláda bude muset rozhodovat o reálných vztazích s Kosovem ve společnosti, kde toto téma nelze odbýt jedním evropským tiskovým prohlášením.

Podobně složitý bude vztah k Rusku. Vučić dokázal dlouho balancovat mezi evropskou integrací a tradičními sympatiemi značné části srbské společnosti k Moskvě. Jakmile se nová vláda pokusí tuto rovnováhu změnit, bude čelit nejen zahraničnímu tlaku, ale také domácím sporům. Pokud se ji naopak rozhodne zachovat, může zklamat část podporovatelů, kteří v politické změně viděli příslib úplně nového geopolitického směru.

Největší nebezpečí tak možná nebude přicházet z Moskvy ani Bruselu, nýbrž z obyčejného kalendáře. Protestní hnutí dokáže žít dva roky z požadavku, aby vláda konečně nesla odpovědnost. Vláda však musí odpovědnost nést každý den. Musí připravovat rozpočty, rozhodovat o daních, zdravotnictví, energetice, školství a infrastruktuře. Musí jednat s lidmi, které ještě včera obviňovala z účasti na systému. Musí obsazovat úřady, aniž by začala reprodukovat stejný stranický klientelismus, proti němuž vznikla.

Rozpor mezi revolučním očekáváním a pomalostí institucionálních změn bývá nejsilnější zbraní poražených autoritářů. Pokud bude nová vláda působit rozhádaně a neschopně, Vučić může začít vysvětlovat, že demokratický experiment selhal a že občané vlastně potřebují návrat jeho osvědčené stability. Politik, který dlouhá léta představoval sám sebe jako jedinou ochranu před chaosem, bude nepochybně vědět, jak politicky využít každý projev chaosu svého nástupce.

První velkou zkouškou proto nebude velkolepé reformní prohlášení, ale samotné předání moci. Bude třeba potvrdit oficiální volební výsledky, sestavit vládu a zajistit skutečnou nezávislost institucí. Přechod může narazit na odpor uvnitř státní správy, bezpečnostního aparátu nebo veřejných podniků. Nemusí přitom jít o dramatický pokus o převrat. Může mít mnohem nudnější podobu: neprůhledných smluv, chybějících dokumentů, zdrženlivých úředníků a nekonečných procedur. Autoritářský systém totiž nemusí bránit svou existenci pouze silou. Někdy stačí, když se jeho administrativa rozhodne pracovat přesně tak pomalu, jak jí to vyhovuje.

Samotné volby navíc připomněly, jak rozsáhlý bude úkol obnovit důvěru. Nezávislá srbská organizace CRTA, která sledovala hlasování na reprezentativním vzorku 500 volebních místností, hlásila během dne nátlak na voliče nebo členy volebních komisí přibližně ve třetině sledovaných místností. Fotografování hlasovacích lístků zaznamenali pozorovatelé ve 40 procentech těchto místností. Taková zjištění nejsou sama o sobě důkazem, že oznámený výsledek je nesprávný. Jsou však dalším důvodem, proč musí být dodržování volebních pravidel prioritou příští vlády, nikoli jen tématem opozičního protestu.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě už po parlamentních volbách v roce 2023 upozorňovala na systémové výhody vládní strany, tlak na zaměstnance veřejného sektoru, zneužívání státních prostředků a nerovné mediální podmínky. Nová většina by se neměla spokojit s tím, že tyto mechanismy konečně pracují v její prospěch. Pokud studentské hnutí skutečně chce změnit srbskou demokracii, musí se vzdát i výhod, které by mohlo zdědit.

Protikorupční politika je totiž poměrně jednoduchá, dokud se týká nepřátel. Začíná být zajímavá teprve ve chvíli, kdy nezávislý vyšetřovatel zaklepe na dveře ministra vlastní vlády.

Nechci ovšem snižovat význam toho, co se dnes v Srbsku odehrálo. Naopak. V politické době, kdy se autoritářství často prezentuje jako nevyhnutelná budoucnost, představuje porážka Vučiće důležitou připomínku, že ani dlouhodobá kontrola politického prostředí nemusí zaručovat věčné vítězství. A jeho uznání porážky je významné samo o sobě, třebaže tím nijak nezaniká odpovědnost za předchozí způsob vládnutí.

Ještě zajímavější je, kdo tuto změnu prosadil. Nikoliv tradiční opoziční strana s profesionálním aparátem a politickou reklamou, ale hnutí vzniklé z požadavku na odpovědnost za šestnáct mrtvých lidí. Jeho největším úspěchem možná nebylo to, že přesvědčilo Srby, aby nenáviděli Vučiće. Mnohem důležitější bylo, že přesvědčilo dostatečné množství občanů, že jejich vlastní účast má smysl. Protest se proměnil v organizaci, organizace v kandidátku a kandidátka ve volební většinu.

V tom spočívá možná nejdůležitější ponaučení pro ostatní evropské země, v nichž občané často považují profesionální politiku za uzavřený podnik několika známých tváří. Demokratická změna nemusí začínat vznikem další strany, která slibuje totéž co všechny předchozí, pouze v modernější grafice. Může začít otázkou, proč stát nedokázal zabránit smrti šestnácti lidí a proč nedokáže přesvědčivě vysvětlit, kdo za to odpovídá.

Není však žádný důvod udělovat studentskému hnutí doživotní morální imunitu. Nyní, když získalo moc, musí připustit, že občané mají právo být stejně nepříjemní vůči nové vládě, jako byli vůči té staré. Náměstí, která ho vynesla k vítězství, nesmějí být po volbách považována za překážku vládnutí. Jestliže mají mít uplynulé dva roky trvalý význam, musí být možné protestovat i proti těm, kteří kdysi protesty organizovali.

V červnu 2025 jsem psal o Srbsku jako o zemi stojící mezi autoritářskou houževnatostí a demokratickou obnovou. V červnu letošního roku jsem varoval, že Vučićův ohlášený odchod z prezidentské funkce může být pouze dalším trikem, jak zůstat u moci. Dnes máme odpověď na jednu z těchto otázek. Vučić svůj trik prohrál.

Na odpověď na tu druhou si budeme muset počkat.

Srbsko totiž ještě nezvítězilo nad všemi mechanismy, které umožnily Vučićovi tak dlouho vládnout. Zvítězilo nad představou, že je nemožné ho porazit. To není konec dějin, ale pro začátek je to nesmírně důležitá věc.

Až jednou budeme hodnotit skutečný význam října 2026, neměli bychom se ptát pouze na to, zda Vučić definitivně odešel. Podstatnější bude, zda Srbové konečně získali stát, jehož fungování nebude záviset na tom, kdo právě sedí v největší kanceláři.

Protože skutečnou demokracii nepoznáme podle toho, že se nějaký vůdce konečně smíří s porážkou. Poznáme ji podle toho, že příští porážka nějakého jiného vůdce už nebude historickou senzací, ale docela obyčejnou nedělí.