V 17 letech jsem chodila s 36letým mužem. Dnes se na to dívám úplně jinak

16. 11. 2026

čas čtení 7 minut

Jako teenagerky jsme s kamarádkami považovaly za okouzlující mít vztahy se staršími muži. Ale po odhaleních ohledně Russella Branda a Davida Walliamse jsem začala na toto období svého života nahlížet v novém světle, píše Polly Hudsonová

Bylo to zvláštní období pro „ženy určitého věku“, jak nás tak okouzlujícím způsobem nazval Gregg Wallace. Mnohé z nás zcela pohltily všechny podrobnosti soudního procesu s Russellem Brandem a odhalení o Davidu Walliamsovi. Byly jsme příjemně překvapeny, i když trochu omámené – ba dokonce ohromené – tím, že jejich chování mělo následky, protože podle našich zkušeností to tak obvykle nebývá.

 

Před pár dny, když jsem trávila čas se skupinou dalších žen „určitého věku“, mezi nimiž to bylo hlavním tématem diskuse – stejně jako prakticky všude, kde jsem byla –, přiznala jsem se k něčemu, za co se stydím. Kdybych byla tou ženou, kterou Brand znásilnil – při útoku, o kterém se mi těžko i jen četlo –, obávám se, že bych se cítila bezmocná a nedokázala bych si na to, co se stalo, stěžovat. Myslela bych si, že souhlas by byl brán jako paušální prohlášení, které by pokrývalo cokoli, co by následovalo, ať už by to bylo jakkoli děsivé a nechtěné; že jsem si to sama zavinila, a tak jsem povinna to snášet, ať se stane cokoli. Je třeba poznamenat, že moje kamarádky to vnímaly stejně. Díkybohu, že ta hrdinná žena, která byla nucena snášet Brandův útok, to viděla jinak.

Po tomto týdnu vypadá mnoho věcí v mém zpětném zrcátku jinak. Například ten krátký vztah – i když slovo „vztah“ je v tomto případě poněkud přehnané – který jsem měla v 17 letech s 36letým mužem. Byl to DJ v místním nočním klubu na hlavní ulici, kam jsem mohla chodit díky příšernému falešnému průkazu, který nikdy nikdo důkladně nezkontroloval, a spleti lží, které jsem vyprávěla rodičům o přespávání u kamarádky. Skupina nás, všech stejného věku, chodila do toho nočního klubu tak často, jak se nám podařilo vyklouznout z domu, stejně jako parta kamarádů toho DJe, kteří byli všichni asi o 20 let starší než my. Dali jsme se do párů a nikdo ani nemrkl okem. Sedmnáctiletí kluci byli tak dětinští: bylo všeobecně známo, že dospívají pomaleji než my. Dávalo smysl, že jsme chodily se staršími muži.

Jako většina dospívajících dívek jsem zoufale toužila, aby se mnou zacházeli jako s dospělou, a ten DJ to zjevně dělal, a to s velkou radostí. Díky vztahu s ním jsem se cítila neuvěřitelně cool, výjimečná a dospělá, plně ta sofistikovaná, životem protřelá žena, kterou jsem se stala, a ne ta malá holčička, za kterou mě rodiče stále považovali. Měl vlastní byt a auto a mohl si přicházet a odcházet, jak se mu zachtělo. Připadalo mi to neuvěřitelně okouzlující.

Ani na vteřinu jsem se neptala, co tenhle muž blížící se čtyřicítce chce od dítěte, což jsem – i když bych to zuřivě popírala – byla právě já. Ani mě nikdy nenapadlo, proč nechodí s ženami svého věku, nebo co na něm ony vnímají, zatímco já jsem k tomu byla slepá. Nedělala jsem si starosti, že to, co dělám, je nebezpečné, ani jsem se neptala sama sebe, jestli mě někdo nevyužívá. Upřímně řečeno, až do minulého týdne to pro mě byla jen další epizoda ve složce s názvem „hloupé pubertální eskapády“. Moje kamarádky to dělaly taky, nebylo to nic neobvyklého a žádné zákony se tím neporušovaly. Bylo by nelegální, kdyby mi ten DJ v klubu, kde jsme se seznámili, koupil alkoholický nápoj, ale nebylo na tom nic špatného, když mě po tom, co zahrál svou poslední desku, vzal k sobě domů, abych u něj strávila noc.

Teď, o desítky let později, i když s velkým zpožděním, se nejvíc zlobím na sebe samu. Proč jsem to nepoznala? Je to stejné, jako když jsem se z procesu s Brandem dozvěděla, čemu byly vystaveny ženy, které se prostě jen snažily dělat svou práci, a to mě vrátilo do doby, kdy jsem pracovala jako servírka. Mužští šéfové k nám servírkám přicházeli zezadu, když jsme měly v každé ruce hromadu talířů, a přejížděli rukama po celém našem těle. Žádná z ostatních dospívajících zaměstnankyň z toho nedělala žádnou vědu, tak jsem to taky nedělala. Tak to tam prostě chodilo. A do jisté míry to tak bylo skoro všude, kde jsem kdy pracovala. Zvykla jsem si uhýbat před osaháváním, smát se nad dvojsmyslnými poznámkami, předstírat, že nerozumím námluvám mužů, kteří měli doma manželky a děti, abych nebyla považována za potížistku, za někoho, kdo dělá potíže, za upjatou osobu, která nesnese trochu žertování. Po celou tu dobu jsem místo toho, abych zpochybňovala chování těch mužů, pochybovala jen o svých vlastních činech – o tom, co jsem měla na sobě, jestli jsem nevysílala špatné signály nebo nebyla příliš přátelská. Misogynie pochází zevnitř domu.

Mám pocit, jako bych se životem potácela se zavřenýma očima. Ve světle svědectví, která jsem slyšela, a informací, které jsem vstřebala, se mi nyní tolik intimních setkání jeví v novém světle, jsou rozmazané a nejisté. Chlapi z mé minulosti, o kterých jsem si myslela, že jsou v pohodě, jsou nyní – bez dvojsmyslu – přehodnoceni jako pochybní a problematičtí. Byly chvíle, kdy jsem se poté cítila špatně nebo zmateně, napadlo mě, že něco není v pořádku, ale říkala jsem si, že jsem hloupá, přecitlivělá, divná. Byly chvíle, kdy jsem ignorovala svou intuici a emoce a vzdala se sama sebe ve prospěch nějakého muže, jehož příjmení si už pravděpodobně ani nepamatuji. Nejde o to, že bych neměla dost odvahy se ozvat: je to mnohem horší než to. Jde dokonce o to, že jsem si ani neuvědomovala, že je o čem mluvit. Přála bych si, abych se mohla vrátit k té mladé ženě, kterou jsem tehdy byla, a omluvit se jí za to, že jsem se o ni lépe nestarala, za to, že jsem ji tak strašně zklamala.

Jedním ze způsobů, jak se smířit s tím, jak se v důsledku kauz Brand a Walliams změnily osudy tolika žen, je soustředit se na naději, na pozitivní stránky. Na to, co se může změnit, teď, když některé ženy, které jsou mnohem odvážnější než já, nás všechny naučily, jak to vidět lépe. 


Zdroj v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
128

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026