Jak uchopit vznik Československa

29. 10. 2011 / Boris Cvek

Je dnes zajímavou otázkou, jak vlastně na začátku 21. století uchopit výročí vzniku Československa, tzv. "první republiky", což je státní svátek, který nyní slavíme. Boj za "naši republiku" se odehrával v rámci premiérového světového konfliktu, který navždy zničil iluze "dospívajícího" lidstva o věku rozumu, o konci válek a o osvíceném bratrství aspoň všech Evropanů, když už ne všech lidí.

Oproti nacistickému Německu, které mělo vzniknout na základě poválečného uspořádání Evropy, jehož součástí byl i vznik Československa s utlačovanými menšinami (zejména tou německou), bylo Rakousko-Uhersko, proti němuž Masaryk a jeho druhové úspěšně vybojovali samostatné Československo, vyspělý, tolerantní a moderní stát. Úžasná radost Čechoslováků nad vznikem Československa byla vždy poněkud krátkozraká a byla výsledkem masarykovského boje proti teokracii, kterou Rakousko-Uhersko možná bylo někdy před Josefem II., nikoli však na začátku 20. století.

Masarykův euroamerický univerzalismus, opřený o emancipační teorii boje demokracie proti teokracii, sloužil s rozbitím Rakouska-Uherska spíše zcela novému fenoménu, který už od napoleonských válek cloumal Evropou, totiž nacionalismu. A nacionalismus měl nakonec být roubem, na kterém Hitler "vyšlechtil" svou nacistickou ideologii a projekt Třetí říše. Masarykovo úsilí a jeho pohled na svět mohou však být stále inspirativní v českém národě, který má tendenci lhát si do vlastní kapsy dnes snad ještě více než za doby boje o Rukopisy.

Vybírám tedy pár citátů z Masarykova stěžejního díla, z jakési bible masarykismu, tedy ze Světové revoluce (ano, Masaryk byl revolucionář a 1. světovou válku chápal jako součást světové revoluce, Masaryk byl také levicový intelektuál a vysoce si cenil marxismu). Konkrétně cituji z Masarykových úvah o "našem" národním programu, kterým podle něj má být "demokracie humanitní" (Čin a Orbis Praha 1925, str. 584 a následující):

"Ideál humanitní není specificky český, je právě všelidský, ale každý národ jej uskutečňuje způsobem svým. Angličané jej formulovali hlavně ethicky, Francouzové politicky (prohlášení práv člověka a občana), Němci sociálně (socialism), my národnostně a nábožensky. Dnes se humanitní úsilí stává již všeobecným...

O náš národní humanitní program byly živé debaty již před válkou, po válce se v nich pokračuje; běží o věci dvě. Předně o humanitism (humanitní program - humanitu, jak se stručně říká), a pak o to, je-li náš humanitism český založen nábožensky. O humanitism samý není zvláštních sporů, spíše běží o různá nedorozumění, prýštící z neujasněnosti pojmů; doufám, že rozborem, který jsem podal, odpadají. Těžší bude, ne-li nemožné, dorozumět se s těmi odpůrci, kteří humanitism odmítají vůbec nebo nesouhlasí s jeho odůvodněním náboženským.

Těchto odpůrců humanitismu je několik druhů. Odmítají jej ti, kdo nepokládají mravnost a náboženství, a "ideologii" vůbec za politicky vážnou; morálkaření a náboženství je "překonaným stanoviskem", je pro děti, pro ženy a pro sentimentalisty, ale politikové praktičtí, reální - "reálpolitikové" - operují se skutečnostmi praktickými, nejsou sentimentální... (BC: klausismus?)

Jsem ode dávna pro Nerudovu lásku k národu uvědomělou, nestačí mně dušování o lásce k národu, ta se dnes rozumí sama sebou, ale nerozumí se samo sebou, že je správný a oprávněný každý program, jejž jednotlivci, frakce a strany prohlašují za národní. Je mnoho dobře míněných, ale slabých a nemožných t. zv. národních programů; ale je přes Havlíčkův hlasitý protest stále ještě mnoho spekulantů s vlastenectvím...

Hlavní důraz položíme na úsilí kulturní; na školství již v nejstarší době a na prvou universitu v Centrální Evropě. Nejsilnější doporučení však celé Evropě máme ve své reformaci, v Husovi; naše reformace charakteristickým způsobem začala před Husem řadou moralistů (Štítný a j.), Hus a následnící v tom pokračovali; reformace naše byla po výtce ethická, na theologická učení se kladl důraz menší. V husitských bojích jsme se hájili proti celé Evropě vedené papežstvím; podškrtnem zajisté "Co Čech, to hejtman" - Žižka (BC: čtenář Palackého, jejž Masaryk tak obdivoval, musí plakat nebo se smát Masarykovu manipulování s českými dějinami).

A nebyl jen Hus a Žižka; vedle nich postavíme Chelčického a Bratrskou Jednotu, končící Komenským (BC: ani jeden Slovák). Jestliže se Angličan může dovolávat Shakespearea, Francouz Rousseaua, Němec Goethea, my říkáme, že jsme národ Komenského (BC: na to vtipně svého času reagoval Peroutka, že Češi jsou ve skutečnosti národ Franze Josefa)...

Pochlubíme se svým neustálým odporem proti Rakousku-Uhersku (BC: zde Masaryk vyloženě falšuje dějiny, zejména dějiny 18. a 19. století); a konečně spočineme na vylíčení naší účasti v světové válce a restituci naší státní samostatnosti a ujistíme Evropu, že usilujeme o demokracii, mír a pokrok - zkrátka, filosofie našich a světových dějin Palackého je naším nejlepším doporučením: od konce XIV. století až do konce století XVIII. otázka náboženská a tím humanitní byla otázkou českou.... Náš český liberál je pravidlem matrikovým katolíkem a v otázkách náboženských analfabetem: nedovede si náboženství představit mimo svou církev a její kult a učení; a proto nerozumí Palackému a nerozumí naším největším spisovatelům, třeba jejich jméno stále má na jazyku. A nerozumí našim dějinám, i když je historik."

0
Vytisknout
7478

Diskuse

Obsah vydání | 1. 11. 2011