Migrační pakt začal platit. Konec jedné české politické pohádky?

12. 6. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Především je třeba připomenout jednu základní věc. Migrační pakt není jedním zákonem. Jde o soubor evropských nařízení a směrnic, které upravují registraci migrantů, azylová řízení, ochranu vnějších hranic Evropské unie, sdílení odpovědnosti mezi členskými státy a návratovou politiku vůči lidem, kteří nesplní podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.

Od migrační krize k nové legislativě

Po migrační krizi v roce 2015 bylo zřejmé, že dosavadní evropský azylový systém přestal odpovídat realitě.

Členské státy vedly spory o to, kdo má nést odpovědnost za ochranu hranic, jak má fungovat azylové řízení a jak reagovat na situace, kdy se některé země ocitnou pod mimořádným tlakem.

Nový pakt o migraci a azylu předložila Evropská komise v září 2020. Následovala téměř čtyři léta vyjednávání mezi členskými státy, Evropskou komisí a Evropským parlamentem.

Politické dohody bylo dosaženo v prosinci 2023.

Dne 10. dubna 2024 schválil jednotlivé části paktu Evropský parlament. O měsíc později, 14. května 2024, jej přijala také Rada Evropské unie zastupující vlády členských států.

Poté následovalo dvouleté přechodné období, během něhož jednotlivé země připravovaly své úřady a právní systémy na nové podmínky.

Od 12. června 2026 jsou pravidla plně účinná.

Co je vlastně migrační pakt

Migrační pakt není jeden zákon.

Jde o soubor několika evropských legislativních aktů, které reformují společnou migrační a azylovou politiku Evropské unie. Podstatná část balíku byla přijata formou evropských nařízení. Ta jsou přímo použitelná ve všech členských státech Evropské unie včetně České republiky.

To ovšem neznamená, že by se české orgány nemusely na nová pravidla připravit. Současně bylo nutné upravit některé vnitrostátní postupy, organizační pravidla a fungování příslušných úřadů tak, aby nové evropské předpisy mohly být v praxi vykonávány.

Nejde tedy o doporučení ani o politickou deklaraci. Jde o závazné právo Evropské unie, na jehož tvorbě se podílely jak členské státy sdružené v Radě EU, tak přímo volení poslanci Evropského parlamentu.

Co se skutečně mění

V české debatě často zanikalo, že hlavním cílem paktu není usnadnit migraci, ale dostat ji pod větší kontrolu.

Každá osoba, která vstoupí na území Evropské unie nelegálně, má nově projít povinným screeningem. Součástí jsou bezpečnostní prověrky, ověření identity a registrace biometrických údajů.

Významně se rozšiřuje databáze Eurodac, která umožňuje lépe sledovat pohyb migrantů mezi členskými státy.

Současně se zavádějí rychlejší procedury pro posuzování žádostí o azyl. Cílem je zkrátit dobu rozhodování a urychlit návraty osob, které nesplňují podmínky pro získání ochrany.

Právě návratová politika patřila dlouhodobě k nejslabším místům evropského systému.

Migrační pakt samozřejmě nevyřeší všechny problémy. Představa, že jediný legislativní balík zastaví migraci nebo odstraní příčiny válek, chudoby či klimatických změn, by byla naivní. Pakt však vytváří pravidla, která mají evropským státům umožnit lépe zvládat situace, které byly v minulosti často řešeny improvizovaně.

Povinná solidarita, nebo normální a férové fungování Unie?

Největší kontroverze vyvolal mechanismus solidarity mezi členskými státy. Právě kolem něj vzniklo nejvíce mýtů a celkem nepoctivých politických kampaní. Ve skutečnosti nejde o automatické přerozdělování migrantů mezi jednotlivé země jak různé populistické, především krajně pravicové politické síly snaží lidem namlouvat. Státy mohou přispívat různými způsoby, například finančně, personálně, technickou pomocí nebo jinými formami podpory.

Především je však třeba položit jednoduchou otázku. Jaký smysl by měla Evropská unie, pokud by solidarita fungovala pouze tehdy, když jde o čerpání výhod? Členské státy dobrovolně sdílejí jednotný trh, volný pohyb osob, společná pravidla i prostředky z evropského rozpočtu. Pokud některé země nesou hlavní odpovědnost za ochranu vnější hranice, je logické očekávat, že ostatní státy ponesou alespoň část odpovědnosti za zvládání mimořádných situací.

Pro samotnou Českou republiku má navíc start paktu specifickou příchuť. Kvůli vysokému počtu uprchlíků z Ukrajiny, které naše země v uplynulých letech přijala, uznala Evropská komise českou zátěž a schválila pro ČR pro rok 2026 úplnou výjimku. Česko tak v tuto chvíli nemusí do solidárního systému finančně přispívat ani přijímat migranty.

To není popření národní suverenity. To je jeden ze základních principů fungování každého společenství. Spor o migrační pakt je proto do značné míry sporem o to, zda chceme Evropskou unii jako skutečné společenství, nebo pouze jako systém, z něhož si jednotlivé státy vybírají to, co se jim právě hodí.

Jak hlasovali čeští europoslanci

Migrační a azylový pakt nebyl schvalován jedním hlasováním, ale sérií hlasování o jednotlivých legislativních návrzích dne 10. dubna 2024 v Evropském parlamentu.

Přesto lze vysledovat základní politické rozdělení.

Hlasování v Evropském parlamentu ukázalo zajímavý paradox. Ačkoliv základy paktu pomáhala vyjednat česká vláda, výsledná podoba po vyjednávání s Parlamentem natolik zbytněla, že proti ní nakonec hlasovala většina českých vládních europoslanců. Zástupci ODS, KDU-ČSL i pirátů se postavili proti klíčovým bodům reformy s tím, že text dostatečně neřeší ochranu vnějších hranic a přináší zbytečnou byrokracii. Jedinou výraznou výjimkou vládní koalice byl Luděk Niedermayer z TOP 09, který pakt jako jeden z mála podpořil. V odmítavém postoji tak vládní europoslanci paradoxně našli shodu s opozičními kolegy za ANO a SPD, kteří pakt odmítli jako celek.

To samo o sobě není překvapivé. Zajímavější je něco jiného.

Ve veřejné debatě bývá často vytvářen dojem, že migrační politika Evropské unie vzniká bez demokratické kontroly. Ve skutečnosti o ní rozhodovali přímo volení poslanci Evropského parlamentu a zástupci vlád členských států v Radě Evropské unie. Na schvalování paktu se tedy podíleli i zástupci České republiky.

Stejně důležité je připomenout, že žádná z hlavních českých politických stran nikdy reálně nenavrhovala vystoupení České republiky z evropského azylového systému jako celku. Dobře totiž vědí, že jednostranný odchod by pro ČR znamenal katastrofu - ztratili bychom možnost vracet migranty do jiných zemí EU, přišli o unijní peníze a sousední státy by kvůli ochraně vlastního území okamžitě zablokovaly naše hranice, což by znamenalo faktický konec Schengenu. Spor se proto ve skutečnosti vede jen o podobu společných pravidel, nikoli o samotnou existenci evropské spolupráce, bez které se Česko neobejde.

Česká debata: mezi realitou a politickým marketingem

Na české diskusi o migraci bylo vždy něco zvláštního.

Česká republika nepatřila mezi země nejvíce zasažené migrační krizí. Přesto se migrace stala jedním z nejvýnosnějších politických témat posledního desetiletí.

Zatímco evropské instituce vedly dlouhá jednání o konkrétních pravidlech,  nemalá část české politické scény si vystačila s jednoduchými hesly o diktátu Bruselu, kvótách a údajné ztrátě kontroly nad vlastní zemí.

Není náhodou, že právě strany, které o migraci hovořily nejhlasitěji, často nepřicházely s realistickými návrhy evropského řešení. Je ostatně obtížné řešit společný evropský problém pouze na úrovni jednoho státu.

To neznamená, že každá kritika migračního paktu je neoprávněná. Není. O konkrétní podobě jednotlivých opatření lze a je třeba  vést legitimní debatu.

Je však stále obtížnější tvrdit, že Evropská unie migraci neřeší nebo že její představitelé problém ignorují.

Právě migrační pakt je důkazem opaku.

Česká politika často vedla spor o migraci jako symbol. Evropské instituce mezitím vedly spor o konkrétní paragrafy. A právě ty od dnešního dne začínají platit.

Kompromis, nikoli revoluce

Zajímavé je, že pakt kritizují obě strany politického spektra.

Krajní pravice tvrdí, že je příliš vstřícný vůči migrantům.

Řada lidskoprávních organizací naopak namítá, že příliš posiluje represivní prvky, omezuje přístup k azylu a klade nadměrný důraz na ochranu hranic.

Právě tato skutečnost možná nejlépe ukazuje jeho skutečnou povahu.

Nejde o vítězství zastánců otevřených hranic ani o triumf tvrdé protiimigrační politiky.

Jde o kompromis mezi právem na azyl, které Evropská unie musí respektovat podle mezinárodního práva, a oprávněným požadavkem států na větší kontrolu nad tím, kdo vstupuje na jejich území.

Konec sporů? Spíše jejich nová etapa

Po deseti letech politických sporů,  strašení, slibů a sloganů začal platit konkrétní právní rámec.

Jeho úspěch nebo neúspěch ukáže až praxe.

Už dnes je však zřejmé, že obraz Evropské unie jako prostoru, který migraci pouze pasivně přihlíží, neodpovídá realitě. Evropské instituce po letech vyjednávání vytvořily systém, který zpřísňuje registraci migrantů, posiluje ochranu hranic, urychluje rozhodování o azylu a vytváří  a buduje mechanismy spolupráce mezi členskými státy.

Migrační pakt není koncem evropské debaty o migraci. Jeho skutečnou zkouškou nebude hlasování politiků ani předvolební slogany. Tou zkouškou bude schopnost evropských států zvládat migraci způsobem, který ochrání bezpečnost, zachová právní stát a současně nezapomene na hodnoty, na nichž byla poválečná Evropa postavena.