Ať se pan Prečan klidně zdráhá věřit, je to jeho věc!

4. 1. 2012 / Daniel Strož

Historik Vilém Prečan by tu zřejmě dneska nejraději stál jako jediný a bezvýhradný strážce Havlova odkazu. Jenomže on doopravdy nebyl jediným, kdo spojení mezi domovem a exilem v těch dobách obstarával. Tím nejvýznačnějším bezesporu ano -- ale to jsem v inkriminovaném rozhovoru nevynechal. Takže co ho vlastně tolik rozčílilo? To, že v jeho složce s mým jménem nejsou zařazeny žádné podklady o tom, že ode mne po nějaký čas dostával do Hannoveru balíky s domácími samizdaty? Měl by se v té věci spíše informovat u Karla Kaplana, v jehož bytě docházelo k jejich přebírání. A také z jakého tehdejšího kanálu přicházely do Mnichova. Mně to známo nebylo, nezajímal jsem se o takové věci, mohu tedy pouze nyní "vyzradit", že oním člověkem, který mi pomáhal, a kterého jsem předtím nejmenoval, byl jistý Milan Kubes.

Vůbec nechápu, proč Prečan uvádí příklady z korespondence, kterou jsem s ním vedl. Nepochybuji o tom, že to tak souhlasí, má-li vše zarchivováno. Některé uváděné písemnosti (Šavrdy, Hořce, Kostohryze, atd.) a většina těch dopisů Havlových, šly skutečně přes něho. Ale zrovna tak velké zčásti i mimo něj, jak v rozhovoru uvádím. S Kostohryzem jsem kupříkladu korespondoval přímo, mohla by si to ještě pamatovat jeho manželka. A v některých dalších záležitostech kolem jeho tvorby figurovala pak i Kostohryzova dcera, filmařka Barbora Ericsson, žijící ve Švédsku. Pakliže Prečan vypočítává, kolik výtisků a čeho pro mne transportoval, bude to také jistě souhlasit, já už žádnou dokumentaci o těchto věcech nevlastním. Knihy do ČSSR putovaly třeba hned přes několik prostředníků. A skutečně se nebráním uznat ani to, že jsem Havlovu Asanaci původně považoval za lepší, než mnohem později, když jsem ji porovnával s předešlými hrami. Co je -- probůh -- na tom?

Vilémem Prečanem je mi dále vyčítáno, že kvůli tomu, že jsem byl komentátorem Haló novin, nebo poslancem EP za KSČM, nemohu být dost věrohodný v popisování událostí, jichž jsem byl přítomen. Zdráhá se mi prý proto uvěřit jediné slovo. Tato jeho zjištění mě do hloubi duše uráží! Měl by mi tedy mé výmysly co nevidět dokázat. Nestačí přece založit argumentaci na tom, že jsem zaměnil Berlín za Bonn, když jsem popisoval Havlovu první cestu do zahraničí. To se snad v rozhovoru může stát, jestliže člověk při něm šátrá v paměti. Vždyť už od těch událostí uběhlo dlouhých dvaadvacet let a to je nějaká doba! Za hodnověrného naproti tomu Prečan považuje Peňáse, kterého cituje v závěru: Tím ovšem shazuje především sebe samého. Byl to přece sám Prečan, který se mnou -- člověkem se sníženou inteligencí a blbem -- tak dlouho intenzivně spolupracoval. Citovat řádky primitivního hulváta Peňáse by mělo být pod úroveň seriózního historika.

Ale abych došel k závěru: Označil-li jsem za šmoulu renomovaného českého historika, autora doslovu Prečanovy publikace, pak tento člověk není renomovaný dostatečně, může-li mne nazvat emigrantem poté, co o pár odstavců nad tím vysvětluje rozdíl mezi exulantem a emigrantem. Anebo jde o zlý úmysl, pane Prečane? Jak je tomu tedy vlastně, byl jsem, nebo nebyl exulantem? A nesouvisí to všechno, co jste napsal nyní, nějak dohromady s tím, na co jste mě upozorňoval několika maily již někdy v květnu 2010, těsně po vydání mé knihy Dokázat se vzepřít? Prozatím tady tato očernění vynechávám, ale budete-li si přát, nemám nic proti tomu je zveřejnit. A přizvat si k tomu třeba i právníky.

0
Vytisknout
4538

Diskuse

Obsah vydání | 4. 1. 2012