Zesměšňovat utrpení jednoho národa na úkor jiného je hanebnost, pane Koenigsmarku

13. 3. 2012 / Daniel Veselý

Reakce na článek Alexe Koenigsmarka "...v příběhu Kurdů chybí zlý Žid ZDE"

Pan Koenigsmark napsal článek, ve kterém bagatelizuje palestinský boj za lidská práva způsobem, který bych dohledal spíš v Rudém právu na přelomu 40. a 50. let než dnes. Jistěže jsou Kurdové utlačovaným národem, ale pan Koenigsmark se po konstatování, že se jejich osudu nevěnuje tolik pozornosti, protože "v příběhu Kurdů chybí zlý Žid", raději ani o jejich útlaku dál nerozepisuje.

Kurdové žijí převážně v Turecku, Iráku, Sýrii, Íránu, Afghánistánu, Arménii, Ázerbájdžánu, Jordánsku, Egyptě a Libanonu. O tom, že jsou v těchto zemích v různé míře porušována jejich práva není vůbec sporu. Ale ani v těchto zemích nedochází k systematické destrukci životního prostoru Kurdů jako v případě Palestinců obývajících Izraelem okupovaný Východním Jeruzalém a Západní břeh ani k jejich trvalému uvěznění na úzkém pásu zničené země, který je periodicky bombardován ZDE. Nicméně je pravda, že byl kurdský národ v Iráku a Turecku vystaven genocidě, o čemž se pan Koenigsmark nerozepsal ať již z ideologických důvodů, či jen z čiré neznalosti. Učiním tak místo něho, neboť je třeba, aby se celá řada lekcí z minulosti neúprosně připomínala.

Problematika lidských práv Kurdů je přímo učebnicovým příkladem dvojakého přístupu západních zemí k jiným národům a jejich geopolitických zájmů. Zatímco Kurdové žijící ve středním a východním Turecku byli a jsou často vnímáni jako teroristé, Kurdové žijící v Iráku -- jižně od turecko-irácké hranice -- byli jednou oběťmi diktátora spřáteleného se Západem a posléze bojovníky za svobodu. Selekce Kurdů na zlé a hodné filtrovaná západní optikou je odstrašujícím případem velmocenského pokrytectví a cynismu.

Když irácký diktátor Saddám Husajn v 2. polovině 80.let v průběhu operace Anfal hromadně plynoval Kurdy, měl na své straně mocné spojence a ochránce -- především Spojené státy a Velkou Británii. USA přes spolehlivé prostředníky začaly Husajna ještě před vypuknutím vražedných operací proti Kurdům zásobovat zbraněmi a vojenským materiálem, a také chemikáliemi jak pro vojenské, tak civilní účely. Až do roku 1989 několik amerických výzkumných středisek do Bagdádu exportovalo biologické vzorky antraxu, viru Západní Nil a botulismus. Tyto materiály byly použity i při výrobě biologických zbraní ZDE. V letech 1985 až 1989 americké ministerstvo obchodu souhlasilo s exportem 70 zásilek s biologickým materiálem do Iráku ZDE (Bílý dům podpořil Husajnův útok na Írán v roce 1980, v roce 1982 vyškrtl Irák ze seznamu zemí podporujících terorismus a rok později s ním navázal vřelé styky -- pozn. aut.). Řada amerických a evropských společností, zejména německých, zásobovala Husajnův režim komponenty nutnými pro vývoj a výrobu chemických, biologických a jaderných zbraní hromadného ničení: Bechtel, Dupont, Rockwell, Hewlett-Packard nebo Honeywell ZDE. Bílý dům ve spolupráci s Francouzi rovněž podporoval irácký jaderný program ZDE. Tato skutečnost názorně poukazuje na dvojí metr týkající se vyzbrojování přátel, ze kterých se mávnutím proutku mohou stát arci nepřátelé.

V březnu 1986 Spojené státy a Velká Británie zablokovaly všechny rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jež odsoudily iráckou vládu kvůli používání chemických zbraní. Ještě týž měsíc se Spojené státy staly jediným státem OSN, který odmítl podepsat dokument Rady bezpečnosti, v němž RB opět odsoudila Irák kvůli používání chemických zbraní ZDE. Tehdy se Washington snažil seč mohl, aby tento dokument zdiskreditoval. Spojené státy a někteří jejich spojenci v 80. létech podporovaly Irák ve válce proti Íránu, během níž Husajn chemickými zbraněmi usmrtil sto tisíc íránských vojáků a desetitisíce íránských civilistů ZDE. Samozřejmě, že se tak stalo s nezbytnou západní asistencí.

Ale zpět k otázce iráckých Kurdů. V únoru 1988 Husajn oficiálně zahájil operaci Anfal, kterou podle odhadů Human Rights Watch nepřežilo asi 100 000 kurdských civilistů včetně žen a dětí (jiné údaje hovoří až o 180 000 zabitých). Američtí vrcholní představitelé velice dobře věděli, co se Kurdům děje kupříkladu v Halabdže, kde bylo zavražděno 5000 civilistů, nicméně se snažili tato zvěrstva před světem ututlat ZDE. Studie Zpravodajské služby ministerstva obrany USA (DIA) z vražedného útoku na Halabdžu dokonce viní Íránce ZDE. Co víc - po masakru v Halabdže Pentagon vojenskou, ekonomickou a politickou podporu Husajnova režimu akceleroval. Americké ministerstvo obchodu podporovalo Irák při produkci chemických a biologických zbraní až do prosince roku 1989 ZDE.

K dalšímu masovému zabíjení iráckých Kurdů došlo na počátku roku 1991, kdy americká vojska drtila iráckou armádu a vyháněla ji z Kuvajtu. Husajn už nebyl spolehlivý spojenec a přítel, jak už to tak ve vysoké politice chodí. Dovolil si jednat na vlastní pěst a sáhl po hračce, která mu nepatřila, a proto se z něj přes noc stal nový Hitler. Na severu se proti tyranovi vzbouřili Kurdové a na jihu iráčtí šiíté. Povstání bylo částečně syceno porážkou irácké armády v Kuvajtu, mohutnělo a jeho účastníci měli pocit, že mají podporu Spojených států. Prezident Bush sr. ve vysílání Hlasu Ameriky prohlásil, že existuje ještě jeden způsob, jak zabránit krveprolití: "Je na irácké armádě a iráckém lidu, aby vzali věci do vlastních rukou a aby přinutili diktátora Husajna k rezignaci ZDE. " Nicméně američtí plánovači neměli ve skutečnosti v úmyslu zbavit se Husajnova režimu. Washington se obával, že by v regionu mohl vypuknout chaos, dostal se pod tlak iráckých sousedů a nakonec s Bagdádem uzavřel dohodu o klidu zbraní, jež se ale netýkala bojových helikoptér, které Husajn použil při potlačení především. Kritikové tehdejšímu americkému prezidentovi vyčítají, že zpočátku rebelii podporoval, ale geopolitické zájmy nakonec nechaly povstalce na holičkách a Husajnovým zabijákům na pospas, aby je utopili v krvi. ZDE. Povstání, jež mohlo tyrana zbavit trůnu, bylo záhy potlačeno, 1.5 milionů iráckých Kurdů muselo opustit své domovy. Tito lidé utekli do hor a za hranice. Tisíce dalších byly zavražděny.

Další případ porušování práv Kurdů a jejich masového vraždění se odehrál ve středním a východním Turecku, kde turecká vláda již od roku 1984 vedla nelítostnou válku proti kurdskému hnutí odporu. Osud tureckých Kurdů začínal nabírat genocidní obrátky až ve 2. polovině 90. let. Zatímco pozornost celého světa byla přikována k událostem na Balkáně, tak na území členského státu NATO (sic!) probíhaly daleko závažnější zločiny. V roce 1997 americký prezident Clinton poskytl turecké armádě více zbraní a vojenského materiálu než za celou dobu studené války (Turecko se stalo členem NATO již v roce 1953 -- pozn. aut.) -- v přímé úměře s její rostoucí teroristickou kampaní proti Kurdům. Turecko se stalo předním příjemcem amerických zbraní -- až 80% veškerého vojenského materiálu pocházelo z USA ZDE. Ankara získala takové dárečky, jako stíhací letouny nebo tanky, jež pak použila proti vlastnímu obyvatelstvu. Když v roce 1999 státní teror proti Kurdům polevil, výsledkem této u nás takřka neznámé tragédie byly tisíce zničených vesnic, desítky tisíc zavražděných a kolem tří milionů uprchlíků. A opět -- turecká vláda by se těchto zločinů proti lidskosti nemohla dopustit bez amerických zbraní a diplomatické podpory Washingtonu. Oficiálně šlo o úspěšnou protiteroristickou operaci namířenou proti Kurdské straně pracujících (PKK), již především Spojené státy a Evropská unie považují za teroristickou organizaci.

Nad dvojím přístupem západního světa vůči Kurdům se pozastavuje kurdský autor žijící ve Spojených státech Hiwa Nezhadian, jenž se zároveň snaží dobrat příčiny tohoto stavu: "Proč Spojené státy a Západ obecně používají dvojí standard ohledně Kurdů, kteří obývají dvě sousední země? Co se Kurdů v pohraničních oblastech Íránu, Iráku a Sýrie týče, žijí tam pokrevně spřízněné rodiny; hovoříme tedy o jednom národu, který je rozdělený. Západní političtí stratégové mají tendenci přehlížet porušování práv v zemích, kde mají ekonomické a strategické zájmy, a tento vztah často vytváří "vojenský pakt."" Západ se dívá stranou, když jeho klientské vlády utlačují menšiny a hlavní důvod představují jeho vlastní ekonomické zájmy. Nezhadian se v textu zmiňuje o dokumentárním snímku Good Kurds, Bad Kurds ZDE, v němž se hovoří o americké podpoře Kurdů, kteří žijí v autonomní oblasti hlavně na severu Iráku a kteří vzdorovali Husajnovi v době, kdy už nebyl americkým spojencem. Zároveň Státy (přes chladnoucí vztahy mezi Bílým domem a Ankarou v poslední době -- pozn. aut.) podporují represálie turecké vlády proti kurdské menšině v jihovýchodní části Turecka.

Pan Koenigsmark ovšem relativizuje utrpení jednoho národa na úkor jiného, což je podle mého soudu velice ohavné. Navíc ve svém textu s chybami uvádí naprosté nesmysly: "...žádné utrpení lidu Gazy by se nekonalo, kdyby si už dávno tzv. arabští vůdci sedli k jednacímu stolu a zanechal myšlenky, že židé patří do moře. Pokud vím, po smlouvě z Camp Davidu už v Egyptu nikdo izraelskou agresí již netrpěl. Také by možná stačilo, kdyby peníze na rakety Kásam a výcvik sebevrahů věnovalo vedení Gazy těm chudým, o nichž pánové s takovým citem píší. Myslím, že kdyby se všechny miliardy dolarů investované za ta léta do odboje rozdělily mezi chudé Palestince, byla by Gaza Švýcarskem Blízkého Východu. Ale to už by ten kýč nebyl."

Svalování nepochybné viny související se sionistickými a posléze izraelskými etnickými čistkami v letech 1947 až 1949 na arabské vládce, kteří jsou dnes většinou klienty USA, naprosto imunizuje hlavního pachatele těchto a dalších periodických čistek, tedy Izrael. Jak uvádí veterán izraelské politické scény Uri Avnery, již v roce 1949 se palestinští předáci na konferenci v Lausanne neoficiálně pokoušeli navázat diplomatické styky s Izraelem, avšak na popud Davida Bena Guriona byly tyto snahy smeteny pod stůl ZDE. Rezoluce č. 194 Rady bezpečnosti OSN z roku 1948 ZDEumožňuje palestinským uprchlíkům návrat domů, tj. hlavně do Izraele, a uznává jejich nárok na odškodné. Některé arabské státy a Izrael proti této rezoluci vystoupily a problém s palestinskými uprchlíky začal od té doby obrazně a reálně bobtnat. Koenigsmark vytahuje jako králíka z klobouku omleté tvrzení o "zahnání Židů do moře", avšak jen letmý pohled na mapu Izraele, která se v letech 1946 až 2000 výrazně proměňovala, ukazuje kdo koho kam zahání ZDE.

Co se Koenigsmarkova tvrzení o Gaze coby "Švýcarsku Blízkého východu" týče, to už je opravdu na hraně elementární slušnosti a soudnosti. Autor tohoto nesmyslného výroku by si měl zjistit, kolik škod způsobil Izrael systematickou destrukcí Pásma a o kolik peněz přichází tamní obyvatelé i proklínaný Hamas kvůli drakonické ekonomické blokádě. Navíc je povinností okupující mocnosti (Gaza je stále okupována Izraelem zvenčí -- ekonomické sankce, blokáda hranic, zákaz pohybu u hranic do 300+ metrů, zabíjení lidí v "nárazníkové zóně" ZDE" i dále, letecká kontrola Pásma atd.) zajistit okupované populaci základní životní standard.

Ano, je pravda, že se izraelsko-palestinskému konfliktu věnuje víc pozornosti než porušování lidských práv Kurdů, avšak zde nejsou jasně vymezeny role jednotlivých účastníků, třeba jen proto, že z geopolitického hlediska jsou Kurdové někde považováni pomalu za teroristy a onde zase za bojovníky za svobodu, a o tom se přirozeně moc nemluví. Navíc se tento spor netýká jen strategicky důležitého Blízkého východu, ale jde o celoplanetární konflikt, jenž z nezanedbatelné části ovlivňuje světové události. Řada států a organizací na obou sporných stranách z něj těží politický kapitál, který pak tyto využívají pouze ve svůj prospěch. Vyřešení tohoto konfliktu by také do jisté míry mohlo posloužit jako modelový příklad ostatním etnikům a národům -- jako tomu bylo v případě pádu apartheidu v Jižní Africe nebo podstatného zmírnění konfliktu v Severním Irsku -- které jsou v různých mírách utlačovány, a nakonec třeba i Kurdům.

0
Vytisknout
5060

Diskuse

Obsah vydání | 15. 3. 2012