Chytám fantas levý - snad to nikdo neví...

22. 5. 2012 / Karel Dolejší

Ve včerejším Právu vyšel komentář Ondřeje Slačálka nazvaný Levice zase potřebuje Zemák. Ale už bez Zemana. Autor se v něm představuje coby přímluvce levicového populismu Zemanova stylu, i když zároveň ostře kritizuje počínání Miloše Zemana od vyhraných voleb v roce 1998 až po současnost. Levice by podle Slačálka měla znovu oprášit zemanovskou rétoriku, ale neopakovat zemanovský postup po volbách. V případě, že lidem to co chtějí neslíbí levice, slíbí jim to prý někdo jiný...

Protože myšlení spočívá v rozlišování, rozdělme si působení Miloše Zemana v politice na dvě hlavní období: Období opoziční (1989-1998), kdy se tento kritik Klausovy transformace angažoval na straně těch, kdo na změně poměrů neprofitovali, a období vládní (1998-2002), kdy obdařil národ "oposmlouvou" a vším co s tím souviselo a co po tom následuje. Zatímco v první fázi se Zeman rozmanitými způsoby pokoušel získat důvěru a podporu veřejnosti (jen proto tento pravicový liberál vstoupil do ČSSD), v druhé realizoval své záměry, jak dovedl. Lze si zajisté hypoteticky představit mnohem méně cynický přechod od "jít vládě (=ODS) po krku" k opoziční smlouvě s tou samou zatracovanou ODS, na pozadí podobných myšlenkových konstrukcí by však neměl rozhodně zaniknout nesporný fakt, že obě fáze Zemanova politického snažení probíhaly v odlišném kódu. Ten první byl kód rétoriky a PR, kdežto druhý kód moci a vlivu. Jakmile Zeman získal moc, s rétorikou a PR se už věru dvakrát nepáral. Možná tuto diskontinuitu dovedl do určitého extrému, rozhodně v ní však nebyl sám.

Životy politiků se prostě obecně dělí přinejmenším na dvě různá období. Nejprve se snaží získat pozici, a to mohou v demokracii pouze na základě vůle většiny. Proto se zpravidla ze začátku každý (vůbec ne jen levicový) politik stůj co stůj snaží zalichotit většině - což ovšem neznamená, že ji přitom promyšleně nemanipuluje. Když politik vytouženou pozici již má, je přinejmenším po dobu jednoho volebního období neodvolatelný, a tak si začasté prostě dělá, co chce.

Slačálek ovšem požaduje, aby politik od první fáze, v níž mu předepisuje levicový populismus, do druhé fáze prostě nepřešel. To je velice zajímavá myšlenka, protože - ceteris paribus - nástup nového politika do té či oné funkce nijak zásadním způsobem nepřestrukturuje již existující mocenské vztahy ve sféře, kterou volby redefinují nanejvýš pomalu a velice nepřímo. Zde se tento politik musí buď existující mocenské konstelaci přizpůsobit, nebo fatálně havaruje. "Ale to ne," říká Slačálek na Zemanovo přizpůsobení dané mocenské konstelaci, "ty máš přece být levicovým populistou!"

Otázka je zde vlastně už to - zase rozlišujme - co se přesně myslí tou "levicí, která potřebuje Zemák". Má tím Slačálek na mysli ty, kteří levicové veřejnosti slibují, nebo naopak ty, jimž je slibováno? Zdá se vcelku jednoznačně, že pro Slačálka není levicí levicová občanská veřejnost, ale skupina levicových politiků - to jim přece radí, co mají slibovat.

Rada typu "Slib cokoliv si jen myslíš, že chce slyšet, protože jinak to slíbí jiný" je ovšem především vhodnou radou pro svůdce. Objekt svádění by možná namísto rad právě uvedeného druhu ocenil pomoc při rozhodování, kterým slibům je ještě rozumné věřit a které jsou již každopádně za hranicí možného. Tímto tématem se ovšem Slačálek nezabývá. Jde mu o účinnost svádění.

Člověk se může nechat svádět, ale asi by se za normálních okolností neměl nechat surově zneužít. A aby se mu právě tohle nestalo, měl by pochopit, že cílem svádění přece nikdy není obsah komunikace, která přitom probíhá, ale něco jiného.

Lidé kteří odmítají vzájemnou provázanost jednotlivých stránek komplexních jevů žijí v prazvláštním myšlenkovém světě, v němž údajně existuje alkoholové opojení (to je dobré), ale nikoliv už kocovina (to je špatné), existuje sexuální extáze (to je dobré), ale nikoliv už postkoitální stavy (to je špatné), existuje tu svádění (to je dobré), ale nikoliv už realizace záměru svůdce (to je špatné).

Lidé opravdu uvažující právě zmíněným způsobem - a já stále doufám, že Slačálek mezi ně ve skutečnosti nepatří - pak mohou rozpřádat kupříkladu úvahy následujícího typu: "Slíbil mi splynutí duší a to bylo dobré. Jenže pak mě zneužil biliardovým tágem, se kterým si celou dobu pohrával, a to bylo špatné." Pokud se oběti taková příhoda stane jednou, může mít prostě jenom zatracenou smůlu. Jestliže se však podobný zážitek dvakrát třikrát zopakuje, je zřejmě na místě ptát se, zda oběť ve své důvěře k atraktivním slibům náhodou nedělá někde chybu... Jestli by neměla přemýšlet v prvé řadě o tom, zda jí předkládané sliby jsou vůbec myšleny vážně a zda jsou vůbec reálné. Schopnost klást si tyto kriticky důležité otázky ovšem Slačálek nepěstuje - jemu jde především o to, aby při svádění došlo k uplatnění levicového populismu. Jenže zločinci, politici, jakož i zločinní politici zkrátka mají společný nepříjemný zlozvyk přecházet vždy od fáze získávání důvěry k fázi realizace záměru. Realizace záměru je to, oč tu běží. Co se u toho nažvaní je koneckonců vždycky vedlejší.

Dlouho tomu bylo tak, že to konzervativci ctili zavedené pověry, nabádali politiky, aby lidu umožnili ztotožnit se se symboly typu panovníka nebo národa - zatímco levice se ve smyslu osvícenství snažila na pověry aplikovat kritickou rozumovou schopnost, odlišit reálné jádro (je-li vůbec jaké) od fantasmagorií určených leda k oblbování mas. Časy se ovšem mění a o dospělost už dávno nejde. Václav Bělohradský ještě ve svém modrém období vyzýval konzervativní intelektuály, aby naslouchali svým skrupulím a nenechali se tupě manipulovat aparáty. Ondřej Slačálek dnes vyzývá "levici", aby skrupule odložila a nebála se lidu slíbit cokoliv, co chce slyšet.

Mnozí levičáci například považují Švédsko za zemi zaslíbenou. Jedna z nejbohatších zemí světa a prototyp sociálního státu v současnosti má za prioritu eliminaci deficitu státního rozpočtu. Tento detail v České republice ovšem zcela mizí ve stínu velice oblíbené levicové teze, že státy se mohou zadlužovat jak libo, protože dluhy nakonec platit nemusejí. Ve stínu oblíbené teze ostatně už dávno zmizel i nepopiratelný fakt, že stát o velikosti a mocenské váze České republiky nemá vyjma bankrotu žádnou možnost, jak se placení svých dluhů vyhnout. Jenže o tom my hovořit nechceme. To se nám nelíbí. Tím se špatně svádí.

Podle Friedricha Nietzscheho je právo slibovat v zásadě třeba považovat za privilegium. Stojí totiž až na samém konci obtížné a barbarsky kruté předcivilizační drezúry, a tak vlastně existovali přemnozí, kteří na něj nikdy ani nedosáhli. Právo slibovat má teprve ten, u koho lze důvodně předpokládat, že vynaloží veškeré síly na to, aby svůj slib také splnil. Politici se ovšem do této kategorie v žádném případě nevejdou - stojí v jistém smyslu hluboce pod lidskou úrovní, protože slibují jen zcela nezávazně, na oko, s úmyslem slib při první vhodné zámince popřít, odmítnout a porušit.

Česká levice má po opoziční smlouvě možná ještě právo slíbit, že se sama polepší. Právo fantazírovat o tom, že posune hranice možného jako nějaká rozhodující síla světodějného charakteru a splní lidem to co si přejí, je jí ovšem třeba rozhodně upřít. Také proto, že státy jako náš dosahují možného nikoliv vášnivým usilováním o nemožné, ale starostlivým zkoumáním toho, kam lze vůbec posunout status quo tvořený z největší části jinými, a co si to vlastně od nás vyžádá. V opačném případě se nevelké zdroje desetimilionové společnosti mohou v jediném "Dlouhém pochodu" či "Kulturní revoluci" definitivně vyčerpat a rozplynout.

Slačálek ve svém článku cituje údajně příkladný výrok Miloše Zemana na anonymním náměstí: "Co je největší budova v tomto městě? Banka. A já bych si přál, aby to byla škola." Hle, sémantické gesto - a nic více. Ano, Zeman slíbil splynutí duší, ale pro splnění tohoto slibu udělal starou belu - a už v okamžiku, kdy pronášel podobné věty, neměl v úmyslu se jimi nechat sebeméně vázat. V onom městě samozřejmě dodnes není největší budovou škola, ale pravděpodobně stále banka (pokud to už není věznice). A Zeman si dokonce ani nikdy doopravdy nepřál, aby se jeho věta naplnila.

Jenže plnění slibů je to jediné, na čem tu vlastně nakonec záleží. Na líbivých kecech bez podstaty a na slibování modrého z nebe se v reálném životě nedá postavit vůbec nic - samozřejmě kromě zneužití...

0
Vytisknout
6237

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2012