Neoliberální politika a špatné ekonomické výsledky programů masové privatizace v post-komunistických státech v 90. letech 20. století

24. 5. 2012

Článek je nepochybně pro české čtenáře zajímavý nejen tím, že se téma přechodu ke kapitalismu přímo dotýká nedávné historie, ale také zaměřením výkladu na rychlou a rozsáhlou privatizaci státního majetku, která byla aplikována v České republice v souladu s neoliberálními doporučeními. Zjištění Hamma a jeho kolegů naznačují, že ve většině zemí právě tyto privatizace vedly k dobře známým neblahým důsledkům, kupodivu ČR mezi ně v 90. letech nepatřila.

Autoři analyzují období deseti transformačních let mezi roky 1990 a 2000 na datech z 25 postkomunistických zemí (databáze Světové banky, Evropské banky) s cílem zjistit, zda platí jejich teze, které jsou alternativní k výkladu neoliberálních proponentů tzv. šokové terapie. Neoliberálové podporovali v postkomunistických zemích rychlou liberalizaci cen a obchodu, otevření soutěživého tržního prostředí, ekonomickou restrukturaci, jejíž součástí byla také rychlá privatizace převádějící stávající velké množství státem vlastněného majetku do soukromých rukou. Rychlý postup byl doporučován mimo jiné kvůli obavám z pouze krátkého otevření okna příležitostí po roce 1989, které se mohlo zavřít v reakci na odpor ze strany manažerů a pracovníků k odprodeji majetku. V některých zemích panovaly obavy z návratu komunistů k moci. Neoliberálové byli a jsou přesvědčeni, že právě menší intervence státu spolu s restrukturací podnikání (soukromé vlastnictví), volný trh cen a zboží vedou k ekonomické expanzi. Žádná země radikálními reformami podle nich neutrpěla, právě naopak -- špatný vývoj byl dán tím, že přechod k trhu nebyl dostatečně radikální.

Tranzice od socialismu ke kapitalismu měla ale podle dostupných dat za následek velký ekonomický pokles, který byl následován posílením růstu pouze v některých zemích. Právě fakt odlišných výkonností mezi zeměmi se autoři v článku snaží vysvětlit. V přístupu soustředěném na stát si všímají zvlášť implementace programu masové privatizace jako jednoho z klíčových faktorů, který přispěl k rozdílům v ekonomických výsledcích sledovaných post-komunistických zemí.

Autoři tvrdí, v příkrém rozporu s tezemi neoliberálů, že čím více se politika státu přiblížila modelové masové privatizaci, tím horší byla následná ekonomická výkonnost. Empiricky zjištěný vztah vysvětlují dvěmi hlavními mechanismy. Masová privatizace: 1. poškodila existující státní instituce přímo kvůli nižším daňovým výběrům (fiskální krize, nevýkonnost vlád), dále 2. měla negativní vliv na podnikatelské prostředí (zvýšila korupci, slabší ochrana vlastnických práv) (s. 301, 316). Tyto výsledky jsou v souladu s ekonomy a sociology, kteří při neúspěchu postkomunistických zemí přisuzují podstatnou roli slabým institucím a vládnutí. Hamm s kolegy přidávají k jejich vysvětlení fiskální dopady masové privatizace jako hlavní mechanismus plodící špatnou ekonomickou a politickou výkonnost států. Privatizace celé ekonomiky během několika let (masová privatizace) byl bezprecedentní krok, který si vyžádal nový speciální přístup převedení státem vlastněných podniků do soukromého vlastnictví -- nám velmi dobře známou kupónovou privatizaci. Tu provedla (v různé míře) přibližně polovina postkomunistických zemí. Státy v nichž proběhla masová privatizace byly tlačeny směrem k politickému kapitalismu, v němž je zásadní klientelismus, nebyrokratický stát, nedostatek zahraničních investic. Země, které k privatizaci přistupovaly pomaleji a postupnou cestou (Slovinsko, Polsko) byly na konci 90. let mnohem blíže ideálu západního kapitalismu, který spočívá v relativním oddělení politiky a ekonomiky. Připomeňme, že autoři vycházející z neo-weberiánské teorie považují silný byrokratický stát za předpoklad moderního kapitalismu, prevenci nástupu politického kapitalismu.

Pro nás zvlášť zajímavá poznámka se týká zemí, které navrhovanému modelu odpovídají nejméně. Nejdůležitější výjimkou postkomunistického světa je dle výsledků analýz právě Česká republika. Země, která byť implementovala masovou privatizaci, vykazovala v 90. letech celkově dobrou výkonnost a podařilo se jí přilákat velké množství zahraničního kapitálu. Pozice ČR byla výhodná, jednalo se o druhou nejbohatší zemi v oblasti, s velmi malým vnějším dluhem, slavnou historií průmyslové produkce vyplývající z pozice ekonomického vůdčího ducha Rakousko-uherské říše nebo sousedstvím s Německem. Zmiňována je přesto situace na konci 90. let, kdy ČR zaznamenala nejhorší skóre ze zemí střední a východní Evropy ohledně ochrany vlastnických práv, výkonnosti vlády i míry růstu.

Autoři uzavírají tvrzením, s nímž není možné nesouhlasit, totiž že: "pouze pokud pečlivě určíme ekonomické, politické a sociální důsledky minulých reformních strategií, zabráníme opakování jejích chyb v budoucnosti."

Zdroj: Hamm, P., L. P. King, D. Stuckler. 2012. Mass Privatization, State Capacity, and Economic Growth in Post-Communist Countries. American Sociological Review, 77(2): 295-324.