ZNOVU O KULTURNÍCH ROZDÍLNOSTECH
Faux pas Marka Ebena
2. 7. 2012 / Jan Čulík
V neděli odpoledne byl v Karlových Varech uveden pěkný, profesionální, možná trochu tradicionalistický film postaršího maďarského režiséra Istvána Szabó The Door (Za zavřenými dveřmi). Snímek se odehrává v Budapešti od šedesátých do sedmdesátých let, jeho hrdinkou je nenápadná, ale zdánlivě výstředně agresivní posluhovačka Emerenc Sherdásová, která začne pracovat jako hospodyně v domácnosti spisovatelky a jejího muže. Postupně se ukáže, že Emerenc je symbolem traumatických zkušeností dvacátého století, fašismu i komunismu a schopnosti slušných lidí přežít a pomáhat jiným. Film je komorní psychologické drama, jak v úvodu před promítáním řekl István Szabó, je to studie tváří, podle jeho názoru právě film na rozdíl od třeba literatury má výjimečnou schopnost sdělovat příběh prostřednictvím analýzy obličejů lidí. Dobře hrají všichni herci, avšak film by nebyl ničím, kdyby v něm postavu hospodyně Emerenc nehrála Helen Mirren. Podala absolutně vynikající výkon. Jejím hereckým výkonem ten film stojí a padá.
István Szabo hovoří o svém pojetí kinematografie, natočila Ema Čulík, ZDE
Dvě poznámky na okraj. Tento pozoruhodný maďarský film byl natočen v angličtině. Má tak zřejmě možnost dostat se víc do světa, než kdyby byly dialogy maďarské, a navzdory angličtině film působí autenticky maďarsky. Jsou jeho anglické dialogy zbytečným a skandálním ústupkem tlaku globalizace? Dostala by se česká kinematografie, kterou v současnosti v zahraničí skoro nikdo nezná, víc do světa, kdyby se čeští filmaři taky pokusili točit filmy o Česku nebo Československu s anglickými dialogy? Byli by toho vůbec schopni? (Určitým pokusem o to byl před časem Jakubiskův film Báthory, ovšem to byl film historický a nebyl příliš umělecký, byl poplatný penězům získaným z Evropské unie, byla to v podstatě nenáročná eurozábava.) Je Maďarsko méně uzavřené světu než Česko? Možná, že ani poangličtění středoevropského prostoru ve filmu by středoevropské kinematografii moc nepomohlo. Je jiná. Soustřeďuje se - asi právem - na vnitřní traumata regionu. Helen Mirren před promítáním poukázala na to, že je snímek The Door umělecký film a takové filmy se v současnosti už netočí. Bylo nesmírně obtížné na něj získat finance.
Film zaujal zajímavě dvojznačný postoj vůči komunistickému režimu. Když spisovatelce zatelefonuje ministr kultury, že se mu líbil jeho poslední román a ať si nic nedělá ze záporných literárních kritik stranických koryfejů, a že se se spisovatelkou chce setkat, manžel ji varuje, že je to komunista a ať si při jednání s ním dává pozor na pusu. Později je však spisovatelka v Maďarsku kolem r. 1975 odměněna oficiální literární Kossuthovou cenou, interviewuje ji televize a je to velká sláva. Na všechny to dělá dojem.
Zaujalo mě, že stejnou dobou by udělení oficiální literární ceny v Československu bylo pro daného spisovatele spíš urážkou. Nikdo by na rozdíl od Maďarska r. 1975 nepovažoval oficiální československou literární cenu za prestižní.
Musím říci, jak už to při návštěvách britských "celebrit" ve středovýchodní Evropě bývá, vystoupení Helen Mirren na mě udělalo obrovský dojem. Kdekoliv promluvila, hovořila skromně, věcně, zajímavě a inteligentně. Festivalový deník, který normálně bývá plný bezvýznamných tlachů, přinesl v neděli na první stránce rozhovor s Helenou Mirren: byl to závan čerstvého vzduchu.
Ve srovnání se skromnými, inteligentními a podnětnými výroky Helen Mirrenové vyvstal obrovský rozdíl mezi tím, co říkala, a žvaněním českých moderátorů, kteří mají ve zvyku něco, většinou něco značně trapného, říkat před představením, které uvádějí. Mají nutkavý pocit, že musejí diváka bavit, avšak vykládají irelevantní banality. Tak například před promítáním Slámova filmu Čtyři slunce hovořil moderátor naprosto mimo téma o tom, že se kdysi účastnil nějakého hudebního festivalu na počest slunce. S promítaným filmem to nemělo společného nic.
Před uvedením Szabóova filmu The Door se o podobnou násilnou zábavu pokusil Marek Eben, jehož úvody normálně nepostrádají vtip a šarm. Zmínil se o tom, že Helen Mirrenová se zajímá o práva žen a že při úvodním festivalovém večírku ohromila ředitele festivalu Bartušku dotazem, kolik má na festivalu filmů režisérek, ve srovnání s režiséry-muži. Bartoška to nevěděl a neuměl odpovědět.
Marek Eben pokračoval: "V této souvislosti mám pro Helen Mirrenovou přesnou a ověřenou informaci. Mohu říci, že v České republice zastává místo hospodyně 92 procent žen. Zbylá místa hospodyní zastávají muži, ale přesto jsou respektovanou minoritou."
Eben to řekl česky, sál se zasmál. Překladatelka to pak přeložila do angličtiny a následovalo mrazivé ticho. Eben pohlédl do obrovského sálu, pokrčil rameny a řekl: "No jo, v zahraničí je to jiné."
Slyšel jsem anglosaskou reakci: "Po takovém faux pas by se v anglosaských televizích zmíněný moderátor nemohl už objevit na obrazovce." Komik v televizi smí urážet, moderátor ale ne.
Opravdu, jiný kraj, jiný mrav. Ale proč máme nutkání vysmívat se úsilí o spravedlnost? Vtípky jako byl ten Ebenův, jsou považovány v mezinárodním prostředí za trapné, protože lidé cítí, že je neférové se posmívat osobám, které jsou slabé a znevýhodněné. Přeženu to, ale je tomu asi tak, jako byste se vysmívali starým lidem, že je postihla senilita, anebo známému, že dostal nevyléčitelnou rakovinu. Je to tak trochu, jako kdyby Eben v Izraeli dělal při televizním vysílání vtípky o tom, jaká to byla legrace, když ty miliony židů umíraly v plynových komorách.
Jiný kraj, jiný mrav.
Diskuse