Od Meneniovy bajky po mediální špeky

2. 10. 2012 / Lubomír Brožek

čas čtení 5 minut

Bajky, jak známo, jsou naučné příběhy, v nichž se zvířata chovají jako lidé. Ač v životě to, pohříchu, mnohdy bývá opačně. Senátoři pak jsou zástupci lidu, jímž byli zvoleni, aby jej, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zastupovali. Rozebírat vědomí a svědomí zástupců lidu je ošidné, leč znám jednoho takového zástupce, jenž ve veselé chvilce zažertoval: "Mé svědomí je naprosto čisté -- ještě jsem je nepoužil", čemuž se pár přičinlivých poblíže okounějících frikulínů přičinlivě zasmálo. Kdo snad neví nic o frikulínech, nechať laskavě nahlédne třeba do necyklopedie, v níž se o tomto stádovém zvířectvu, s oblibou se spojujícím do tlup zvaných marketingová oddělení, může dočíst více. V této poznámce jsou víceméně nepodstatní - o bajky se nezajímají, jejich mozkovou kapacitu plně zaměstnává vydělávání peněz a prozaické kariérní rituály.

Ne snad, že by zástupci lidu nemilovali peníze a kariéra jim byla lhostejná, ale ve vyprávění bajek jim to nijak nepřekáží -- jsou užitečné na cestě k moci, na níž se pravda příliš nenosí a vnímá se spíše jako z módy vyšlý doplněk naivních idealistů. Zajímavý na zástupcích lidu je rovněž fakt, že se jedná o druh starší než sám démos, který sice fyzicky existuje stejně dlouho, ale původně se nazýval jinak. Například lůza, chátra, verbež, holota, pakáž ... a tak podobně, při čemž ke každému substantivu bylo možno dle libosti přiřadit ještě vhodně zvolené adjektivum, jako třeba špinavá, všivá...atd. atp.

S lůzou se nikdo nebavil, její řeč byla považována za směs podivných zvuků, cosi podobného bučení, takže si mohla bučet co jí slina na jazyk přinesla, a i kdyby z devadesáti procent bučela nesouhlasně, páni poslanci si toho nevšímali, majíce svých starostí až nad hlavu ověnčenou bobkovým listem vyvolených. Že se uvolili lůze vyprávět bajky, lze tak přičíst pouze a jenom jejich vrozené a urozené velkomyslnosti. Dovedete si jistě představit jejich rozhořčení, když se plebs jednoho krásného dne (šestého století před naším letopočtem) místo vděku vzepřel a odmítnuv na darmojedy pracovat, opustil Řím a shromáždil se k pokojnému protestu na nedalekém vršku Aventinu.

A právě tehdy zmatený senát vyslal za protestujícími zvláště zdatného baječe, vznešeného Menenia Agrippu, jenž vzdorným trulantům vyprávěl naučné podobenství o údech tělesných, které odmítly živit podle nich lenošný žaludek a rozhodly se ho prostě vyhladovět. Ruce nedávaly potravu ústům atd...a ubohý žaludek chátral. Slovutný patricij přirovnal zákonodárný sbor k žaludku, argumentuje tím, že žaludek lenoší jenom zdánlivě, avšak ve skutečnosti se stará o výživu celého těla a o jeho důležitosti tedy nelze pochybovat.

Zvláštní, a pro ctihodné senátory neuvěřitelné, po této příhodě bylo kolegovo tvrzení, že tato bezejmenná část obce bez účasti na obecním, jíž není známa uměna dialogu, neb jenom chaoticky mrmlá, nemajíc logos, s ním diskutovala. Senátoři nejprve považovali svého kolegu za oběť šálení smyslů. Nicméně pravdou je, že možná právě tehdy, když plebs přinutil vyvolené naslouchat svému hlasu, se zrodil lid, nevlastnící ani hromady peněz, ani nemovitosti, ale mající hrdost, důstojnost a schopnost se vyslovit a hájit své zájmy, a tedy právo podílet se svým dílem na věcech veřejných.

Co by asi senátor Agrippa řekl shromáždění lidu, který by na jeho bajku odpověděl otázkou: " A co když žaludek onemocní nenasytností, tloustne a tloustne, zatímco údy stále více chátrají?" Tedy pokud by se dnes na pomyslném Aventinu vůbec nějaký lid shromáždil a riskoval, že mu uteče pokračování Ordinace v růžové zahradě, anebo jiný výprodej mozkových závitů. A ovšem... pokud by byl náš bajkař ještě senátorem a nezahříval by křeslo v čele mediálního impéria. Neboť takového fabulačního talentu by bylo skoro škoda pro mlácení prázdné parlamentní slámy v čase velké sklizně bajek, jimiž se denně vrchovatě plní hlavy lidu, až z toho občanům lezou oči z důlků, skoro jako Švejkově posluhovačce po sarajevském atentátu, který, na rozdíl od našeho pana prezidenta, arcivévoda Ferdinand nepřežil. Václav Klaus nejenom že v plné jarosti přežil svého času politický atentát, jejž zorganizovali straničtí souputníci během jeho zahraniční cesty, ale přežil v pohodě i útok airsoftovou pistolkou, o němž se "střelec" Vondruš vyjádřil v tom smyslu, že střílel zblízka, protože nechtěl nikomu ublížit, ale jenom upozornit na obecný marasmus, k čemuž použil plastovou hračku a stal se tak na pár prchavých okamžiků tragikomickou postavou naší kocourkovské přítomnosti. Komu se zdá námět chabý i pro lacinou operetku, zle podceňuje česká média, která, již poněkud otrávená metanolovou aférou, zhltla chudý špíček s chutí odsouzence, jehož právě pustili z hladomorny. A proč ne. I Menenius Agrippa, senátor blahé paměti, by to jistě ocenil. Neb vyprávět bajky, místo zásadních informací o bolestných jizvách na chřadnoucím těle společnosti, je zmíry svůdné. A Aventin je tak daleko...

0
Vytisknout
8498

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2012