Hnědá na rozcestí

2. 10. 2012 / Marek Řezanka

čas čtení 6 minut

V předvečer výročí mnichovské tragédie (pro demokratické Československo i celý svět) došlo k výtržnosti a naprostému (úmyslnému?) selhání prezidentské ochranky. Jakkoli je útok na hlavu státu vážnou záležitostí, a to bez ohledu na fakt, že prezident nebyl více méně poraněn, mnohem vážnějším jsou následné verbální útoky Václava Klause a jeho věrných na institut svobody slova.

"Jak si někteří pisálkové zahrávají s mou osobou, nejen s Václavem Klausem, ale s prezidentem republiky, je v civilizovaném státě nevídané," prohlásil Klaus pro MF Dnes.

Prezident má být podle jeho představ nedotknutelný, něco jako středověký vládce -- a kdo se odváží ho kritizovat, měl by být nejspíš o hlavu kratší. Bylo by to snad i humorné, kdyby z toho nemrazilo. Má snad skutečně být politik nedotknutelný? Nestačí, že v České republice není nástroj jak prezidenta republiky v případě jeho pochybení odvolat?

"Rozeštvávačů je dost a všichni je známe. Není asi teď na mně, abych ty hlavní rozeštvávače v médiích jmenoval," vyjevil Klaus své myšlenkové pochody s tím, že si můžeme být jisti, že on svůj seznam "rozeštvávačů" má. Dostáváme se snad opět k terminologii zahrnující pojmy jako "ztroskotanci" a "samozvanci"?

Mezi "samozvance" řadí senátor Kubera například renomovaného politologa Jiřího Peheho, a nic nedbá jeho titulů a prací. Pro pana Kuberu je Pehe pouze "takzvaný" politolog. Pro Klausova vicekancléře Hájka není Halík knězem, pro Kuberu Pehe politologem, pro mnoho občanů zase Klaus není jejich prezidentem.

O tom, kdo je a není politologem, rozhoduje od napadení V. Klause nejspíš sám senátor Kubera:

"Podle mě situaci eskalují hlavně takzvaní politologové, jako je Jiří Pehe a Jiřina Šiklová, o kterých všichni víme, že žádnými politology ve skutečnosti nejsou. Jak by asi mluvili, kdyby se jednalo o Václava Havla? Nejde o Klause, ten to má na háku, ale správně řekl, že jde o atmosféru ve společnosti."

K těmto slovům bychom neměli zůstat vlažní. Jsou mnohem horším útokem, než jakým bylo použití airsoftové zbraně. V každé společnosti jsou jedinci, kteří se mohou uchýlit k nenormálnímu a nebezpečnému jednání. Jiří Pehe a ani další demokraticky smýšlející příslušníci inteligence však nikoho k násilným činům nepodněcovali a nepodněcují. Demokraticky fungující společnost kritické hlasy potřebuje, je na nich založena. V případě, že jsou tyto hlasy jakkoli umlčovány, demokratickou být přestává.

Jistě, může nastat celospolečenské ovzduší, jež vysloveně podporuje fyzickou likvidaci protivníků. Klasickým příkladem je nástup fašistů k moci (např. vražda G. Matteottiho) či nacistů (např. vražda doktora T. Lessinga). Zde jsou právě kritici určitých politických elit onálepkováni jako nebezpeční a škodící -- a jejich likvidace je doporučována a následně oslavována. Průvodním rysem takovéto zvůle je pak všudypřítomný strach.

Pokud hledáme tragický případ, kdy politické štvanice mohou mít vliv na jednání nějakého "šílence", stačí si připomenout střelbu na kongresmanku Giffordovou, při níž zemřeli další lidé. Krátce před tím totiž gradovala nenávistná republikánská kampaň, během níž byli političtí protivníci republikánů označováni jako legální terče. V tomto případě ovšem nelze dávat vinu za zkrat jednotlivce těm, kdo tuto nechutnou štvavou kampaň vedli -- způsob té kampaně byl však krajně odporným a nebezpečným.

Vrcholem nevkusu a nehoráznosti je ovšem přirovnání výtržnosti k jedné z nejtragičtějších událostí v novodobých evropských dějinách (odmyslíme-li válečný konflikt v Jugoslávii a bombardování Bělehradu v roce 1999).

"Dokud budou média dávat tak velký prostor lidem, jako je Breivik, a tento případ je jemu podobný, tak můžeme čekat další eskalaci," troufl si v komentáři pro Právo srovnat nesrovnatelné senátor za ODS a teplický primátor Jaroslav Kubera. Za tato svá slova by se měl senátor Kubera omluvit. Jsou totiž krajně urážlivá a znevažují památku desítky zmařených životů převážně mladých lidí. Je zvláštní, že se senátor Kubera příliš neangažoval, když uplynul rok od chvíle, kdy norský fašista pozabíjel desítky mladých sociálně cítících lidí, kteří chtěli hájit demokratické principy. Zřejmě mu až tolik na srdci neleželi.

Další z těch, kdo po Klausovi, Vondrovi, Kuberovi či Šťastném využili "střelby" na Klause k palbě na všechny "levičáky", je J. Vidím (ODS).

"Debata, která se zužuje jen na to, jestli ho (Pavla Vondrouše) ochranka měla zastřelit, nebo ne, je špatná. Jde o to, že ten člověk v klidu poskytuje médiím rozhovory. Glorifikovat gaunera mi přijde absolutně nevídané, stejně jako relativizovat jeho skutek, jako to udělala paní Šiklová," rozhořčil se Vidím.

Pozoruhodné je, že se podobně nerozlítil, když létala vejce na politiky ČSSD (jde o přibližně srovnatelnou výtržnost jako v případě útoku na Klause). Tehdy si ODS mnula ruce, že lidé pouze reagují na neomalenost vládních představitelů. Také dnes je nějaké politické klima, a toto klima vytvářejí právě vládní politici svými činy a svým chováním. Místo sebereflexe, která by byla v takovém případě na místě, však pálí kolem sebe jako zběsilí.

Když je pan Vidím tolik citlivý, škoda, že se neozval, když ministr Vondra oceňoval "hrdinství" loupežných vrahů.

Vše má mít své mantinely. Nenechme si zasahovat do našich lidských práv. Ozvěme se, pokud je svoboda slova bezprecedentně napadána. Reagujme, dokud máme prostor. Citované výroky pánů Klause a Kubery by u občanů neměly zůstat bez odezvy. Mohlo by se nám totiž přihodit, že až se ocitneme někde na rozcestí a budeme hledat značení, kudy dál, všechny trasy povedou pouze po hnědé.

0
Vytisknout
13840

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2012