Pracovat bez platu i po osmdesátce?

2. 10. 2012 / Miloš Kaláb

Občas lze vidět v českém tisku téměř pohrdání starými lidmi. Kdo se takto vyjadřuje, určitě nepřemýšlí a neuvědomuje si, že když bude zdravě žít, možná se také dožije stáří. Co mají dělat ti lidé, kteří už staří jsou? Někteří vědečtí pracovníci v Kanadě mají možnost věnovat se své práci i dlouho po odchodu do penze. Má to jeden háček: pracují ale nedostávají plat. Proč to dělají?

Každý rok v květnu dostávám pozvánku na oslavu dobrovolné práce vědeckých pracovníků kanadského federálního ministerstva zemědělství. Dosud zaměstnaní a tedy mladí vedoucí různých oborů tam děkují dávno penzionovaným vědeckým pracovníkům za to, že stále pracují na tom, co je zajímá a co má význam pro cíle ministerstva. Staří vědečtí pracovníci nezabírají místa mladým - kdyby nepracovali, na jejich místa by nebyl nikdo přijat. Oni pracují podle svých nejlepších možností, ale někdy den vynechají, třeba když je nutné jít k lékaři. Mají svobodu, kdy chtějí pracovat a tedy mají přístup do laboratoří i o sobotách a o nedělích. Nejsou placeni, ale tedy ani oni sami neplatí za parkování. Ti, kteří dojíždějí v Ottawě městskou hromadnou dopravou, jezdí podobně jako všichni lidé starší 65 let ve středu zdarma a v ostatních dnech za silně snížené jízdné.

Na ottawském ministerstvu zemědělství je několik desítek starých pracujících vědeckých pracovníků. Jsem jedním z nich. Dokud jsem byl za svou práci placen, studoval jsem mikrostrukturu mléčných výrobků, uveřejňoval jsem svoje výsledky, vedl jsem vědecký časopis Food Structure (byl jsem v r. 1982 jedním z jeho zakladatelů) a organizoval jsem mezinárodní konference o struktuře potravin. Měl jsem toho všeho nechat, když jsem se dožil 65 roků? Nechybělo by mi to?

Je mnoho penzistů, kteří se dali na jinou dobrovolnou činnost. Najdeme je na mnoha místech. V nemocnici se na ně obracíme hned po vstupu, nejsme-li si jisti, kam máme namířeno. Transfuzni služba nás už nepřijímá jako dobrovolné dárce, i kdybychom chtěli a mohli krev darovat, ale zaměstnává staré lidi jako pomocníky, kteří mimo jiné podávají dárcům občerstvení. Staří lidé nacházejí uplatnění ve veřejných knihovnách i na mnoha jiných místech, zejména u dobročinných organizací. Každou sobotu přinášejí noviny ve zvláštním sloupku upozornění na volná místa pro dobrovolníky.

Během večerních zpráv nám ukazuje televize několikrát týdně jiné staré lidi v krátkém pořadu "Lidé, kteří nestárnou". To jsou ti, kteří i po osmdesátce a dokonce po devadesátce hrají kuželky, tenis, golf, nebo chodí plavat. Jsou ale také staří lidé, kteří jsou ještě stále zaměstnáni proto, že potřebují peníze a protože jsou stále užiteční díky svých rozsáhlým znalostem a zkušenostem i když jsou vinou vysokého věku slabší a pomalejší než bývali.

Co bychom dělali, když jsme dosud zdraví, kdybychom se nemohli uplatnit někde mimo domov? Přece nebudeme sedět doma a hledět na televizi nebo si nepůjdeme sednout do chodby supermarketu a dívat se, jak jde život kolem. Vždyť zdejší veřejnost naši účast na veřejném dění oceňuje a naše práce nám přináší uspokojení. Některé manželky říkají, že si během života zvykly na "posedlost prací" u svých manželů, takže se mnohé obávají, že by jim odtržení od jejich "koníčků", za které svou práci považují, mohlo zkrátit život. Můj vrstevník, světoznámý šlechtitel ovsa Dr. Vernon D. Burrows byl za své pracovní výsledky vyznamenán Řádem Kanady a Čína mu nedávno - ještě za jeho života - postavila pomník. Vyšlechtil totiž tzv. nahý oves, čili ovesná zrna bez jemných chloupků zvaných trichomy, takže zrna se nyní podobají zrnům pšenice. Zmizela averze ke "chlupatému" ovsu jak u pěstitelů tak i u zvířat. Můj kolega prodělal přede dvěma roky mozkovou mrtvici a nemůže řídit auto. Do laboratoře ho každý den vozí jaho manželka a pozdě odpoledne ho zase vozí domů. Práce ho udržuje ve zdraví při zájmu o další pokusy. Podle některých zpráv má skutečně náhlý přechod z pracovního prostředí k nicnedělání za následek předčasnou smrt ke všeobecnému uspokojení a užitku penzijních pojišťoven.

V budově, kde mám svoji pracovnu v suterénu u elektronového mikroskopu, pracují ve vyšších patrech další dva světově známí vědečtí pracovníci českého původu, shodou okolností oba entomologové. Dr. Lubomír Masner se stále věnuje svým parazitickým vosičkám - a svým studentům i návštěvníkům z cizích zemí. Dosud sbírá hmyz v Kanadě i v cizině a ten potom studuje. Je hrdý na Kanadskou entomologickou sbírku (Canadian National Collection of Insects, Arachnids and Nematodes), k níž značnou měrou přispěl novými druhy vosiček. O patro výš sídlí a na nové knize o palearktickém hmyzu pracuje Dr. Aleš Smetana, který se specializoval na brouky. Kromě zmíněných kolegů pracuje ve výzkumném odboru mnoho dalších starých vědeckých pracovníků i pracovnic (ano, jsou mezi nimi i ženy) včetně devadesátiletého (!) Dr. Morrise Schnitzera, světově známého odborníka na zemědělskou půdu. Souborně se těmto dobrovolníkům říká honorary research associates (HRA), což odpovídá na univerzitách "emeritním profesorům". Ministerstvo nás nijak neřídí, ale umožňuje nám, abychom byli užiteční i po odchodu do penze, takže je spokojenost na obou stranách.

Během mé aktivní kariéry šlo o produktivitu práce a plnění pracovního plánu, případně o rychlou reakci, když bylo nutné vysvětlit neočekávané jevy jako třeba pískovitost smetanového sýra, falšování Parmezánu, nezákonná přítomnost sušeného podmáslí v mléčné sušině určené jako přísada do salámů a podobně. V době mého odchodu do penze byl zrušen ústav Centre for Food and Animal Research, na němž jsem pracoval. Tehdy jsem se začal zajímat kromě mléčných výrobků i o mikroorganismy důležité při výrobě potravin a tedy mi umožnilo ministerstvo, abych se novému zájmu věnoval na jiném ústavu. Nepokračuji ve dřívějších studiích, ale nacházím si nové a spolupracuji např. i s transfúzní službou. Teprve v penzi jsem se mohl věnovat širšímu výběru témat a barvení černobílých mikrografií pomocí Photoshopu, zvláště když mi britská Královská mikroskopická společnost nabídla možnost uveřejňovat takové snímky ve svém magazínu "infocus", což vedlo k bohatě ilustrovaným článkům jako jsou tyto tři: Konvenční rastrující elektronová mikroskopie baktérií, Krása mléka při vysokém zvětšení a Mikroskopie a hygiena.

Když jsem se po maturitě v r. 1948 rozhodoval, čím bych chtěl být, byl jsem stejně zamilován do chemie, žurnalistiky a průmyslového výtvarného umění. Domníval jsem se, že chemické inženýrství bude nejméně ovlivňováno ideologií. Tím, že jsem se později v Kanadě zaměřil na elektronovou mikroskopii a řízení vědeckého časopisu, se mi podařilo skloubit všechny koníčky mého mládí. Měl bych je nyní opouštět jen proto, že mi bylo před třemi roky osmdesát zatímco mi vedení ústavu veřejně děkuje za mou práci a umožňuje mi, abych se jí i nadále věnoval? Ani nápad!

0
Vytisknout
4793

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2012