Tři krátká zastavení v českých luzích a hájích

31. 3. 2013 / Marek Řezanka

Kdy se premiérovi (ne)hodí Dienstbier

V telenovele o domácí politické scéně, jež by mohla nést název "Setrváme", máme za sebou opět několik výživných dílů. Jednak pokračovala fraška v procesu s Bártou a Škárkou, kdy nakonec oba byli uznáni nevinnými. Co ovšem stál celý proces hysterie, osočování, vulgarit, degradace politické kultury? Byla to snad jenom jedna z dýmovnic, která měla ve své době zastřít důležitější a závažnější problémy v domácích luzích a hájích?

Stále jsme se ještě nedočkali soudního procesu ani s D. Rathem, ani s R. Janouškem. Rozdíl mezi oběma je v tom, že jeden z vazby stále ještě nevyšel, a druhý se do ní nikdy nedostal.

Ústavní soud zastavil řízení s exprezidentem Klausem kvůli údajné velezradě. Škoda jen, že zůstává pachuť, že místo věcné argumentace rozhodlo, že prý vypršel čas... Soud měl zodpovědět otázku, zda se dotyčný činu dopustil, či ne. Takto víme jediné - odcházení se V. Klausovi povedlo.

Stranou nemohl samozřejmě zůstat premiér Nečas, který žádal ihned hlavy:

"Ti, kteří tuto žalobu z politických důvodů podpořili, by nyní měli zvážit, jestli mají vůbec dále působit ve veřejných funkcích."

Tady by Nečas nejraději Jiřího Dienstbiera (a další) smetl z politiky do propadliště dějin.

Zajímavé ovšem je, že v jiném případě se na tohoto "padoucha" obrací jako na etalon boje s neřádstvem v zemi.

"O poměrech v pražské sociální demokracii nejlépe vypovídá tvrdá kritika Jiřího Dienstbiera, a není žádným tajemstvím, že Michal Hašek patří mezi její spojence."

Pražské ODS totiž na radnici hoří půda pod nohama -- a policejní vyšetřování je -- samozřejmě, jak jinak -- zcela neefektivní. Kdo je, a zda vůbec, v kauze OPEN Card vinen, by prošetřeno být mělo. Ať platí presumpce neviny, ale ať politici neříkají, co policie vyšetřovat smí, a co ne.

O tom, kdo je a není vinen, ale ví nejlépe opět pan premiér.

Např. o vině D. Ratha Nečas nepochybuje ani na zlomek vteřiny a na rozsudek soudu nečeká. "Bylo by nesmírně špatné, kdyby vznikl dojem, že jako Rath jsou všichni politici. Myslím, že již ze způsobu vyjadřování je zjevné, že někteří z nás nejsou Rathové a i v těchto věcech nejsme jako on."

Svoboda měl být symbolem čistoty. Premiérovi se proto policejní vyšetřování kolem jeho osoby pranic nezamlouvá. Nechce si ale počkat na výsledky policejní práce?

"Pan primátor Bohuslav Svoboda má moji plnou podporu. Osobně mne ujistil, že ve věci schvalování smluv neexistují žádné pochybnosti a obvinění rady není postaveno na reálných argumentech," vzkázal nám všem pan premiér v tiskovém prohlášení. Rath snad osobně neujišťoval?

Demokracie na odpis

Nezbývá než čekat, jak policejní kauzy nakonec dopadnou. Jak bude např. uzavřena kauza letounů CASA či kam vyústí případ Šišky a sKaret. Na ty nedá TOP09 dopustit a stojí za nimi jako jeden muž. Ministr Kalousek se okamžitě pustil do Nečase, premiér nepremiér, jakmile se předseda vlády vyjádřil, že projekt sKaret by měl skončit. Tak to tedy ne:

"...Ale vylévat s vaničkou i dítě jenom proto, aby pan Krása (předseda Národní rady osob se zdravotním postižením) byl slavnější nebo sociální demokracii vzrostly preference, je úplná blbost." Není nad jasné a srozumitelné vysvětlení. Nejde přece o zájem lidí, tak proč něco rušit, když z toho my, co spolu mluvíme, ještě něco můžeme mít?

Pan Kalousek buď vůbec nepochopil, že se nejedná o pana Krásu, ale o lidi, jejichž zájmy pan Krása zastupuje a hájí. A pokud to pochopil, vysmívá se jim. Vysmívá se těžce handicapovaným lidem, jejichž sociální situace se vlivem vládní politiky zhoršuje. Pozbývají možnosti soběstačnosti a tím pádem ztrácejí svou lidskou důstojnost. Zajímají nás vůbec?

Nejde o většinu

A zajímá nás, jak se věci mají ohledně tzv. vyrovnání státu s církvemi? Šéf Legislativní rady vlády a ministr bez portfeje v jedné osobě, Petr Mlsna, má jasno: "Pokud by měly být schvalovány pouze takové zákony, se kterými souhlasí většina občanů, znamenalo by to zásadní změnu ústavního systému založeného na principu zastupitelské demokracie."

V případě tzv. církevních restitucí vnímám minimálně dva problémy: 1) Možnost prolomení Benešových dekretů. 2) Volné nakládání církví se získanými majetky.

Ad 1) K prvnímu bodu se před časem docela zřetelně vyslovil Pavel Rychetský: "Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem (Klausem) a panem premiérem potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu.

Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli."

Ad 2) Jsem přesvědčen, že by měla existovat záruka, že kulturní a historické bohatství země nebude rozprodáno.

Myslím si, že vláda by měla dělat vše pro to, aby každému občanovi zajistila podmínky pro důstojný život. Pokud tak nečiní, není patrně něco v pořádku. Stejně jako není v pořádku, pokrčíme-li nad tím pouze rameny a jdeme dál. Osudy našich bližních se nás týkají. Mohou to být naše vlastní osudy. A kdy jindy si to již připomenout, než v době velikonočních svátků.

0
Vytisknout
6279

Diskuse

Obsah vydání | 4. 4. 2013