Myslivec básníkem. Básník filozofem přírody
18. 3. 2014 / Miroslav Vejlupek
Nejen lidská osobnost -- a půjde nám v tomto medailónku o spisovatele -, i knihy i předěly bibliografické mají svá výročí. Že už čtenář cosi podobného druhdy četl? Popojděme tedy.
Narodil se před sto dvaceti pěti lety. Knižní debut mu vyšel před jedním stoletím. Sérii pěti sbírek básní veršového členění završil před lety devadesáti. Veršového členění nezdůraznit nemůžeme, protože psal také básně v próze.
Narodil se v Klenčí pod Čerchovem v rodině učitele, debut pojmenoval Radostným zaslíbením a patero knih poezie uzavřel Svítáním a světem. Mezi ty dvě se vešly sbírky Jitřní lov (1917), Zahrada Getsemanská (1918) a V polední stráni (1921).
Jan Vrba (*10. 12. 1889) proslul na dvojí způsob. Ve světě lidí jako neústupný, sebekontrolou neoplývající umanutec, v krásné literatuře zas jako spontánní tvůrce v žánru básně-přírodní prózy. Aniž by si na tom zvlášť zakládal, k nohám Mnémosyné snesl žánr obrázků z přírody ... Uměl je psát znamenitě, určitě lépe než poezii a romány.
Pisatel medailónku pamatuje o Vrbovi celé (ironické) legendy, už v dětství a jinošství slýchané. Malodušnost, ať jediná, ať do plurálu zhojnělá, dehonestuje každého nad ni vyčnívajícího s urputnou vášní. Až do krutosti. Ovšem na svéráz má netuctová tvůrčí osobnost přirozené právo: jinakost ji charakterizuje, zdroj to fluida. I takový čtenář, který má o Vrbově životě jen povrchní informace, nejspíš neodmítne tvrzení, že životní styl malého Jana pranic nevypovídá o šťastném dětství. Chlapec po vyučování nezamířil s partou ke hrám, ani k domovu se neubíral. Polní cesty, luka, remízky, a když se přestal bát, tak i hluboký les -- to bylo v y h n a n s t v í , z kterého niterně do konce života nevyšel. (Třebas v dospělosti autorita.) Značnou kreativností a originalitou disponovaní lidé estetické orientace -- a právě takovým typem Jan Vrba byl - , jsou nadobyčej empatičtí, nicméně nepatří k těm sociabilním.) A že nám nejde o biografické pikantnosti, otevřeme si Vrbův debut Radostné zaslíbení.
Knihu o šestadvaceti básních a třech hymnech napsal mladý muž bezmezně milující -- "celý rok na zemi štěstí" -- "zamlžené večery" -- "širou kosmu prostoru" -- "démona, jemuž se koří zdraví a mladí" -- "bílou a chladnou milenky dlaň" ...
Sbírku kypivých emocí vydali roku 1914 Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, a to nákladem Fondu Julia Zeyera. Bylo to v době nových ideálů -- a Jan Vrba sbírku uvedl charakteristicky, básní Rozbijte číše!: "Rozbijte číše, z kterých jste pili, / rozbijte číše po otcích - / všechna ta hesla, pro něž jste žili, / všechno to malé, zač jste se bili, / vymyťte z hrudi dětí svých." Už v debutu, jako pak ještě vícekrát, neskrýval empatický Vrba pravdu o svém sociálním cítění: "Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří ... / Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří, / ret zvuku nevydá ..." ("Miluji sluneční západy ..."). Naopak hymnická "Modlitba k životu" obrazí tvůrcův stav duchovní, ten pak v intencích vznešenosti. "Živote, veliký, silný a vítězící, modlím se k Tobě / - otrok i milenec tvůj. Nad naší láskou / dobrotiv stůj, / milostiv v ochranu přijmi Ji, mne -- a jednou / i moje robě, / jako pán nejvyšší nad námi ruku drž, živote / - Můj! - "
Nicméně -- třebas debutem -- Vrbovou prvotinou rukopisnou Radostné zaslíbení není. Ta nese název Les a benjamínek ve světě umělecké literatury ji psal již v letech 1911 -- 1912, tedy dvaadvacetiletý. (Geneze a "curriculum vitae" díla si ovšem říkají o samostatný text.)
Ačkoli Vrbův prolog k přebohaté bibliografii -- viděno po stu letech -- v kontextu dobové poezie zvlášť zásadním počinem nebyl, vyšel celkem pětkrát (1914, 1926, 1927, 1941). Což vypovídá o Vrbově pozici mezi nakladateli. Což vypovídá o autorově popularitě u čtenářstva, venkovského zejména. Krom toho dalo Radostné zaslíbení vytušit, že v knihovních fondech veřejných knihoven přibude originálně uhlédnutá tematika přírody.
Jan Vrba tedy uveřejnil v rozpětí jednoho desetiletí básnických sbírek pět (a k tomu devatenáct, ano, devatenáct - !! - titulů prozaických). Vrbovu pátou básnickou sbírku vydal vyškovský František Obzina: právě před devadesáti lety, 1924. Tři oddíly (Svítání, Vigilie Letnic, Svět) knihy básní Svítání a svět jsou -- bez výjimky explicitním a nemetaforickým -- svědectvím těch deseti let životních zkušeností a posunu náhledů. Sbírka (vyšla ještě 1929 a 1931) filozofuje, uplývá po vlnách předexistenciálních, samozřejmě jako už debut i ona neustále vydechuje omamnou vznešeností, v pisatelově osobnosti zakódovanou. Velmi se ptá a tápe, nachází i pozbývá.
Těch deset let porovnáme modlitbami.
V "Modlitbě k životu", již čteme v Radostném zaslíbení, van emocí básníkovi nadiktoval: "Zdráv buď, můj živote, veliký, silný a vítězící, / slzami radosti splácím ti povinnou daň," ale v "Modlitbě" v páté, s odstupem deseti let vydané knize básní už promlouvá přece jen jiný Vrba: "Jsem z dětí Tvých, jsem štípí Tvého díla, / uprostřed věčna pouhou vlnou z vln - / v mém srdci láska spí a v ramenou spí síla, / a přece jsem bolesti a nejistoty pln."
Tento Vrba se zmohl do svých pětatřiceti let na celých čtyřiadvacet knih, mnohému spisovateli požehnaných až za zenitem literární produkce. Tento Vrba už napsal i báseň "Vím, že jsem sám" a v ní: "Vím, že jsem sám -- a nikdo nerozumí / mým drsným vzkřekům, ani modlitbám ..." Tomuto Vrbovi udělil ministr kultury Státní cenu za literaturu (1922 za knihu obrázků z přírody Bažantnice). A což dvě Výroční ceny České akademie (1915, 1918)?!
Literární vzkazy Vrby lačnému venkovskému čtenářstvu už v té době netlumočili žádní nakladatelští outsideři, ba naopak -- vedle již zmíněného Františka Obziny z Vyškova především J. Otto, J. R. Vilímek, L. Mazáč, plzeňský Karel Beníško, Česká grafická Unie. Nadšený čtenář próz Karla Klostermana, bratranec katolického spisovatele Jindřicha Šimona Baara a vzdálený příbuzný spisovatelky Růženy Svobodové napsal svých bezmála osmdesát knih stylem nezadržitelného finišmana. Byl nespoutaným živlem a nic nedbal nepřízně kritiků vyčítajících jeho historickým a venkovským románům pravopisné chyby, ba kýčovitost příběhů, nedotaženost stylistickou. (Pouze na Vrbovy knihy o přírodě si žádný kritik ostrým perem netroufl.) Pro Vrbu žít znamenalo psát. A to vervně. Na novátorský díl jeho tvorby nezanevřely ani moderní dějiny literatury české.
Tím politováníhodnější a ostudnější je dnešní zacházení s Janem Vrbou v elektronickém médiu. Wikipedie, Česká bibliografická databáze i stránky Spisovatelé.cz uveřejnily navzájem opsaný životopis s jednostejnými faktografickými chybami. Stejně tak bibliografii, v níž -- tři básnické sbírky zařadily mezi romány a povídky. Rutina tak často klopýtne.
Diskuse