Kam dál se skotskou občanskou revolucí?

20. 9. 2014

Pokud nemá zmizet to, co vzniklo ve Skotsku koncem tohoto léta, je nutno pěstovat ducha tohoto hnutí. Jednoduše řečeno: tím duchem byla rozhodnost ptát se na hlubokou, existenciální otázku: v jaké společnosti chtějí žít. Takové otázky nejsou jen o totožnosti. Někdy jsou zároveň o totožnosti a také o touze žít v jiném, spravedlivějším hospodářském systému.

Když chce 45 procent obyvatel určitého národa opustit Unii s jiným národem, je to blízko ústavní krize, míní Jonathan Freedland v deníku Guardian. Vítězství unionistů bylo získáno za vysokou cenu, formou "příslibu" na poslední chvíli, který udělali všichni tři vedoucí politikové ve Westminsteru, že poskytnou Skotsku další pravomoci.

Celá řada konzervativců pak pohlédla na vítězství unionistů, kteří vyhráli o 10 bodů, a dospěla k názoru, že Cameron v panice zaplatil příliš mnoho: mohl vyhrát s tím, že by přislíbil daleko míň. Jenže Cameron se toho příslibu už nemůže zbavit a v pátek v 7 hodin ráno ho zopakoval.

Pokud se z toho nyní pokusí vykroutit, jak Salmond při své rezignační tiskové konferenci varoval, že by mohl, poslední zbyteček důvěry v Camerona a v celý westminsterský systém by se tak zlikvidoval. Tím by totiž Cameron potvrdil hlavní argument skotských separatistů vznesený proti britským politickým stranám: že to jsou lháři a podvodníci, kteří nikdy nic pro Skotsko neudělají. Jestliže Cameron poruší tento příslib, ani laboristům, ani konzervativcům ani liberálním demokratům nikdo už nikdy nebude věřit. Salmond má pravdu, že po takové monumentální zradě by se Skoti do běla rozžhavili hněvem. Nečekali by další generaci na vyhlášení nezávislosti.

Avšak pokud Cameron příslib o větší decentralizaci pro Skotsko splní, vyvolá novou vlnu hněvu. Všimněte si, jak rychle konzervativní poslanci začali argumentovat, že kromě nových pravomocí pro Skotsko by měla dostat stejnou autonomii i území na jih od skotské hranice. Bylo to téměř komické cvičení solipsismu: tito konzervativci slyšeli volání Skotů po novém začátku a rozhodli, že to znamená jen jedinou věc: větší pravomoci pro Anglii. Jinými slovy, ať Cameron splní či nesplní svůj příslib, budou v každém případě problémy. V tomto smyslu je ústava ve stavu zmatku, i když to zatím ještě není krize.

Radikálové krizi často vítají jako příležitost. V tomto případě jako příležitost změnit stát, který byl vytvořen pro imperiální věk před mnoha lety. Deprimující ale je, že krize jsou často proplýtvány. Věci se sice rozpadnou, ale jaksi, navzdory veškerým očekáváním, mocenské centrum si udrží moc.

Příkladem je finanční krize z roku 2008. Zdálo se nepředstavitelné, že bankám, poté co dohnaly světovou ekonomiku na pokraj kolapsu, by mohlo být dovoleno, aby dál dělaly totéž, co předtím. Ono se to ale stalo.

V současnosti argumentují i nejuměřenější skotští historikové a analytikové, že v důsledku hnutí za nezávislost a obrovské občanské energii, která vznikla, Skotsko už nikdy nebude jako předtím. Džina už není možné vrátit do lahve, řekl jeden z nich. Problém je, že náš systém právě velmi dobře umí vracet džina do lahve.

Lidové probuzení ve Skotsku lze velmi lehce zdiskreditovat tím, že mu dáme tvář Nigela Farageho, z anglické ultrapravicové strany UKIP. Jiným rizikem je, že toto hnutí bude rozmělněno suchými abstrakcemi "ústavních otázek" a promění se ve fórum pedantů o regionálních shromážděních, hlasovacích systémech a financování regionů.

Pokud nemá zmizet to, co vzniklo ve Skotsku koncem tohoto léta, je nutno pěstovat ducha tohoto hnutí. Jednoduše řečeno: tím duchem byla rozhodnost ptát se na hlubokou, existenciální otázku: v jaké společnosti chtějí žít. Takové otázky nejsou jen o totožnosti. Někdy jsou zároveň o totožnosti a také o touze žít v jiném, spravedlivějším hospodářském systému.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3631

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2014