Politika velkého klacku

20. 9. 2014 / Karel Dolejší

Politika bývá často založena na "zastaralých" představách, ale ne vždy nutně ke škodě věci. Ústavní systém koncipovaný po vzoru klasické mechaniky coby soustava "brzd a rovnováh" se například osvědčuje a pokusy o jeho "vylepšení" je radno odpustit si až do doby, než někdo skutečně navrhne a v malém odzkouší cosi lepšího.

V jiných oblastech se ale situace může výrazně lišit. Tak americká imperiální politika založená na "logice mrkve a klacku" (carrot and stick) vychází z behavioralismu a její vykonavatele vždy znovu nesmírně překvapí, že se člověk vždy nechová coby tažný osel či Pavlovův pes.

Politika mrkve a klacku počítá s tím, že lze druhého snadno odradit od toho, pro co se rozhodl, hrozbou představovanou klackem, a naopak jej přimět k "žádoucímu" chování příslibem mrkve. Když však přijde na to, co politická elita nějaké země považuje za vitální zájmy, političtí aktéři často jednají dosti odlišně, než jak reagují laboratorní zvířata. Proto je americká politika mrkve a klacku často neúspěšná a v poslední době se od ní USA pokoušely alespoň částečně ustoupit ve prospěch rafinovanějších postupů.

Ruské politické elity se neustále poměřují s americkými a touží je v řadě oblastí napodobit. Tak je tomu i s politikou mrkve a klacku. Bohužel, ekonomika o něco málo větší než kalifornská a průměrný příjem na hlavu o něco menší, než slovenský, znamenají samozřejmě, že mrkví se příliš nedostává. O to větší důraz se tedy klade na klacek. Dává se najevo, že ruské tanky mohou být za dva týdny v Kyjevě ZDE. Ruské bombardéry se vydávají na výlety, aby "pozdravily" protivzdušnou obranu Švédska ZDE, Británie ZDE, Kanady a USA ZDE. Na otevřeném moři je zajata litevská loď ZDE.

Do roku 2020 má mít Rusko dvakrát silnější pozemní armádu, než Spojené státy, nepřetržitě pracuje na úkolu "dohnat a předehnat" Západ ve vojenské technologii. A klacek je stále viditelně potěžkáván a je jím vyhrožováno, zdaleka nejen zemím v bezprostředním sousedství.

Politika velkého klacku se řídí logikou pouličního gangu. Kdo si troufá každého zastrašit nebo zmlátit, ten na daném teritoriu vládne a diktuje vlastní pravidla. Čím je takový přístup úspěšnější, tím větším "chlapákem" se jeho aktér cítí být a tím méně má důvodů něco měnit. Chcete se s ním domluvit? Fajn, ale nezapomeňte, že pravidla dohody i definici jejího dodržování určuje majitel klacku. Proto jednat s ním znamená v prvním kroku přistoupit na jeho pravidla. Pokud to neuděláte, dojde zase na klacek.

Referendum o skotské nezávislosti mělo řadu nedostatků. Bylo vyhlášeno v termínu, který si zvolil Londýn, zatímco expředseda Skotské národní strany Alex Salmond by nepochybně dal přednost pozdějšímu hlasování. Britská média se k referendu z největší části chovala neprofesionálně a zaujatě se stavěla na stranu unionistů. Skotští občané byli politiky i médii zastrašováni. To vše by mohlo a mělo být důvodem k tomu, aby referendum bylo řekněme za čtyři roky zopakováno, místo aby se splnil vlhký sen britského premiéra Camerona a záležitost byla odložena "nejméně na jednu generaci".

Pokud však skotské referendum ostře kritizuje Rusko ZDE, které provedlo své hlasování na Krymu pod namířenými hlavněmi kalašnikovů a za radostného přihlížení pozorovatelů z řad evropské ultrapravice, přičemž nebylo vůbec možno hlasovat pro zachování jednotné Ukrajiny, jde o jednoznačný případ toho, co Židé označují výrazem chucpe. Ať už skotskému referendu vytknu cokoliv, ve srovnání s hlasováním na Krymu šlo o vzor demokratického politického procesu.

V podobné situaci se ocitáme, pokud jde o téma anexe. Rusko anektovalo Krym, když jej vojensky obsadilo a následně provedlo karikaturu lidového hlasování o budoucnosti někdejší ukrajinské autonomní republiky. Rumunsko nyní uvažuje o sjednocení s Moldavskem ZDE, a to na základě demokratického politického procesu v obou zemích; nicméně tohle Rusko označuje za plány na "anexi" ZDE.

Logika takových postojů je nesmírně jednoduchá: My si děláme, cokoliv se nám jen zachce a tak je to v pořádku. Vy budete dělat jen to, co vám dovolíme. Žádná společná pravidla pro obě strany ani náhodou neplatí.

Logika diplomatických vyjednávání může mít "velký" nebo "malý" raison d'être. "Velká" logika, se kterou na počátku svého úřadování operoval americký prezident Barack Obama, tvrdí, že kreativní diplomacie může nahradit násilné konflikty mezi státy. "Malá" logika pak postupuje podle zásady "Dokud se jedná, ještě se nestřílelo". Ani jedno, ani druhé však nemusí platit. Dokonce i během jednání se může vesele střílet. A jak je jasně vidět na Ukrajině, dokonce i během oficiálního příměří.

Politice velkého klacku bohužel nelze čelit politikou vyjednávání. Neboť v případě, že nedisponujete stejně velkým klackem jako protistrana, bude se stále dokola snažit diktovat vlastní pravidla a podmínky a ještě k tomu i ty kdykoliv libovolně poruší, uzná-li za vhodné. Protože si to může dovolit bez následků, ale vy nikoliv.

Že tohle nechápou evropské velmoci je smutné; ty ale mají ještě celkem slušný manévrovací prostor a mohou si dovolit nějaké chyby a omyly. Pokud to však nechtějí pochopit politické reprezentace a veřejnost státečků jako Česká republika, situace je mnohem tristnější a fatálnější.

Neboť klacek je v pilné práci a neumdlévá.

0
Vytisknout
5222

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2014