Přijmout sama sebe, jaký jste, je aktem občanské neposlušnosti

23. 9. 2014

Rozhovor, jaký asi v takovém Českém rozhlase jen tak neuslyšíte. Vysílal se v pondělí v pořadu rozhlasu BBC Radio Four "Woman's Hour".

Moderátorka: "Přijmout sama sebe, jaký jste, je aktem občanské neposlušnosti." To je vynikající citát od komičky a invalidní spisovatelky Francesky Martinez. Je také na seznamu vlivných žen, který sestavil náš pořad, žen, které podstatnou měrou změnily poměry ve společnosti. Zdůrazňuje, že nikdy v životě se nesetkala s normálním člověkem, a že pochybuje, že jsme se s někým takovým kdy setkali my. Její první kniha vyšla před několika týdny a má název "What the ... is normal?" (Co je, sakra, normální?) Francesko, dobrý den. Co máte na mysli tím aktem občanské neposlušnosti?

Francesca Martinez: No, převážná část společnosti funguje jako obří stroj na to, aby byli lidi nešťastní. A vyvíjí se na nás tak obrovský tlak, abychom byli normální. Abychom konformovali vůči určitým předem daným normám. A myslím si, že hodně lidí trpí tím, že se snaží připodobnit se v podstatě neuskutečnitelným ideálům. Myslím, že je to velmi politické teritorium, protože když lidem odeberete moc, je daleko lehčí je ovládat.

Takže když akceptujeme, že neexistuje žádný objektivní, normální způsob, jak existovat, každý člověk je jiný, a to je normální, já si myslím, že to je politický akt. Protože si také myslím, že všechna lidská práva, kterým se těšíme dnes, pro nás vybojovali lidi, kteří se zaměřovali směrem ven a nikoliv dovnitř. Je velmi složité dosáhnout jakýchkoliv změn, pokud jste posedlí tím, jak fyzicky vypadáte, například, že musíte mít mezeru mezi stehny.

Moderátorka: Mně velmi překvapuje ta statistika, že 99 procent z nás není členem žádné politické strany. Nevím, zda je to dobře nebo ne. Co si o tom myslíte vy?

Francesca Martinez: No, to je právě to, co říkám. My jsme manipulováni, abychom se obsesivně starali o nejtriviálnější možné věci. O to, jak vypadáme. Kolik vážíme. Jaké máme na sobě šaty. Kolik vyděláváme. A myslím si, že všechny tyhle věci jsou záměrně vymyšleny pro to, aby odváděly naši pozornost od klíčových problémů dne. Které se dají v kostce shrnout otázkou: Co dělají mocní a proč to dělají? Řekněme si to otevřeně. Mocní si nepřejí, aby v zemi žili samostatní, vlivní a sebevědomí občané, protože takoví lidé by pak začali požadovat, aby se situace radikálně zlepšila.

Moderátorka: Aha. Ano. A z toho by měli politikové problémy.

Francesca Martinez: Myslím si, že apatie je opravdu zvláštní téma. Osobně jsem přesvědčena, že politikové milují voličskou apatii. Protože to znamená, že většině lidí je vlastně jedno, co politikové dělají. Myslím, že politikové chtějí, abychom se všichni chovali apaticky. A byli bezmocní. Nikdy jim nevěřím, když si stěžují, že volební účast byla nízká a říkají, že to je špatné. Myslím si, že je to tak zmanipulováno schválně.

Moderátorka: Řekněte nám, odkud pocházíte. Vím, že jste z krásného severozápadního Londýna. Říkáte, že jste byla jako malé dítě opravdu šťastná. V základní škole.

Francesca Martinez: Ano, to jsem byla. Děti jsou totiž ještě tak malé, že se nenaučily všechny ty předsudky, ještě se nebojí být jiné, měla jsem tehdy pocit, že jsem úplně normální. Děti se ke mně taky chovaly jako že jsem úplně normální.

Moderátorka: Vy máte mozkovou obrnu.

Francesca Martinez: Ano, mám. Chodím vratce, potácím se.

Moderátorka: To jste věděla v základní škole?

Francesca Martinez: To jsem věděla, že se potácím, ale pro mě bylo potácet se normální. Neměla jsem pocit: Já jsem Francesca a já jsem špatně. Bylo to: Jsem Franceska a ta se potácí. A něco pro mě bylo těžké dělat. Ale měla jsem za to, že každý má něco, co je pro něho těžké dělat.

Moderátorka: Máte samozřejmě pravdu, protože všichni z nás mají něco, co nedokáží dělat.

Francesca Martinez: Samozřejmě! A já se v tomto ohledu považuju za normální, protože všichni mají něco, co nedokáží dělat. Jediným rozdílem je, že já jsem definována tím, co nedokážu dělat. Což si myslím je nesmírně neférové.

Moderátorka: Společnost se rozhodla, že vás tak bude definovat.

Francesca Martinez: Ano! Myslím si, že bychom si měli být všichni rovni. Měli bychom být všichni definováni tím, co nedokážeme dělat. Měli bychom třeba říkat, toto je George Osborne [britský ministr financí], ten opravdu nedokáže řídit britskou ekonomiku!

Moderátorka: To je váš názor, ale ne nutně názor mnoha lidí, kteří se rozhodli volit konzervativce, samozřejmě. A jak to pak bylo na střední škole? Tam to pro vás bylo velmi nepříjemné?

Francesca Martinez: Bylo to pro mě šokem, protože jsem si uvědomila, že lidé opravdu mě neviděli tak, jak jsem se vnímala sama, a viděli mě naprosto jinak. Jako někoho abnormálního, zrůdného. A všechny ty věci, které jsem považovala za tak nedůležité, například jak vypadám, nebo jak chodím nebo jak mluvím, se najednou staly přesně tím, podle čeho jsem byla posuzována. A to byl pro mě skutečný šok, protože si nemyslím, že kdokoliv na světě chce být posuzován podle toho, co nedokáží dělat.

Moderátorka: A jak jste se proti tomu bránila? Bránila jste se?

Francesca Martinez: Nejprve jsem vzala všechny ty jejich názory vážně a strašně mě to znejistilo a zdeprimovalo. Přijala jsem jejich vnímání a přijala jsem, že jsem vlastně nenormální a invalidní a nikdo mě nikdy nebude považovat za atraktivní, nikdo mě nikdy nebude milovat a prožila jsem tak několik opravdu ošklivých let, kdy jsem byla posedlá tím, co si o mě svět myslí. Až jsem si pak uvědomila, tak pozor, vždyť nikdo není normální a já žiju přece jenom jednou. Nebudu tím životem přece plýtvat a mít špatný pocit z toho, jaká jsem. Náhle jsem úplně změnila svůj názor na své tělo a hluboce jsem se mu omluvila, že jsem byla tak nevděčná. Začala jsem říkat, víš, jsi fantastické tělo a je to zázrak, že existuju. A snažím se mít radost z každého dne, co jsem naživu.

Moderátorka: A pak, pro mě neuvěřitelně, protože to musí být opravdu děsivá věc, jste začala dělat stand-up comedy, vystupovat jako komička se slovními komickými výstupy. Jak a proč?

Francesca Martinez: Vždycky jsem ráda hrála divadlo. A vystupovat se slovními komickými výstupy jako komička bylo ze začátku naprosto děsivé. Ale krásná věc na takové práci je, že to vyžaduje určitou míru sebepřijetí. Takže prostě, když skočím do vody, musím se naučit plavat. A když jsem tam poprvé stanula a třásla jsem se jako list, bylo to pro mě zjevení. Protože jsem si uvědomila, že sebepřijetí znamená plně přijmout, kdo jsem, a postavit se k tomu upřímně. Protože jsem musela přiznat svo poškození mozku a musela jsem dát najevo, hele, lidi, potácím se, no a co, je to v pořádku. A absolutně to proměnilo celý můj život.

Moderátorka: Říkáte, že jste si sama se sebou musela promluvit o svém těle. Mohl vám někdo jiný pomoci provést tuto změnu? Nebo musela přijít od vás?

Seznámila jsem se s jedním mužem a velmi jsem se do něho zamilovala, protože on -

Moderátorka: Byl to ten muž, co tu byl dneska ráno?

Francesca Martinez: Ne, to byl jiný muž, tenhle byl až po něm. Seznámila jsem se s ním, když mi bylo dvacet, a on naprosto změnil celý můj pohled na život a na svět. A tu knihu jsem napsala, protože jsem byla naprosto fascinována tím, že dokážu změnit svůj život. Nezačala jsem být méně potácivá. Najednou ale už na tom nezáleželo, protože můj pohled na svět se změnil a svět jsem přijala. Tak jsem tu knihu napsala, abych umožnila lidem, aby se osvobodili od tlaku společnosti, která je nutí, aby byli normální. Uvědomte si, jakým obrovským darem je život. Čekali jsme 4,5 miliardy let, než jsme vznikli, a neměli bychom dovolit nikomu, abychom se shazovali.

Moderátorka: Jste politicky aktivní, to vím. Co takhle vzít to ještě o krok dál? Proč nekandidujete na poslankyni?

Francesca Martinez: No, víte, já moc spím. Museli by v parlamentě zahajovat ve 14 hodin. Ano, já jsem politicky aktivní. Jsem přesvědčena, že každý je politicky uvědomělý. Politika v životě není to, co se děje ve Westminsteru. Včera demonstrovalo v Londýně 37 000 lidí proti globálnímu oteplování. Globální oteplování je zásadní otázka, kterou musíme všichni aktivně řešit. Vedoucí politikové se musejí začít starat o podmínky k životu, na nichž všichni závisíme.

Moderátorka: Velmi pozitivně na vás reagují naši posluchači na Twitteru. Nikki píše, "Kdybyste vy, vy Francesko, založila politickou stranu, já bych do ní vstoupila. Když jí poslouchám u vás v rádiu, její upřímnost a humor jsou závan čerstvého vzduchu." Nechci na vás vyvíjet nátlak, ale zjevně existuje zájem o to, abyste, Francesko, založila politickou stranu.

Francesca Martinez: Myslím si, že na politickou stranu nejsem. Protože nejsem přesvědčena, že jedna strana může mít všechna řešení. Tak bych do žádné strany nevstoupila. A na vedení nějaké strany, na to jsem příliš líná.

Moderátorka: Tady by zjevně byl faktorem ten spánek. Strávila jsem víkend s celou řadou svých přítelkyň mého věku, všechny jsme to ženy středního věku, a řeknu vám upřímně, spánek nás opustil. My nějak už neumíme spát. Takže od vás potřebuju nějaké recepty.

Francesca Martinez: To vás naučím. Ale myslím, že konec konců jsme všichni angažovaní v politice. Ti lidé, kteří si myslí, že v politice angažovaní nejsou, a kdo nechodí k volbám, ti jsou z nás nejpolitičtější, protože ti udržují stávající pořádek u moci. Takže je velmi důležité, abychom si všichni uvědomili, že všechno, co děláme, nějakým způsobem přispívá politicky.

Moderátorka: Francesko, děkuju vám mnohokrát.

Zdroj v angličtině (audio, od minuty 16.27) ZDE

0
Vytisknout
5971

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2014