Konvoj sám o sobě není žádnou zprávou, zprávou je česká mediální neuróza

The medium is message: rituální očista z nouze a dekadence vládnoucí ideologie

31. 3. 2015 / Bohumil Kartous

Zopakujme si to znovu: konvoj amerických armádních vozidel není žádná zpráva. Jde o zcela banální, byť částečně symbolický akt, který zdaleka nezasluhuje tak masivní mediální pokrytí, jakého se mu dostalo. Vzhledem k jiným jde o událost naprosto nepodstatnou, z níž nelze odvozovat víc než potřebu přepravit armádní vozidla z bodu A do bodu B a udělat při té příležitosti malou PR kampaň NATO. Zprávou je to, jak reagují česká média. Jejich jednání je zprávou o tom, jak se v české společnosti utváří (a deformuje) veřejné mínění. Znovu se ukazuje, že tato společnost zoufale postrádá vlastní identitu a nahrazuje ji neurotickým vzýváním různých idolů a simulaker.

Marshall McLuhan sdělil světu onen prostý, ale přitom tak důležitý objev: medium is message. Byť to myslel poněkud jinak, jeho jednoduché konstatování lze vztáhnout i na současnou situaci okolo mediální hysterie nad americkým armádním konvojem. Tedy nikoliv přímo nad ním, ale nad vlastní nejistotou a potřebou upevňovat falzifikovanou konstrukci současných dějin české společnosti. 

Je symptomatickou zprávou o této společnosti a jejím procesu vytváření veřejného mínění (i kulturních memů), jak naprosto nekritická a manipulativní jsou česká média tehdy, mají-li jejich decision makers dojem, že "musejí bránit hodnoty". Tento dojem nemá jen citovaný Pavel Šafr, založením a celou svou dosavadní mediální kariérou přesvědčený propagandista, ale v podstatě všechna další mainstreamová média, která ani v nejmenším neváhala připojit se ke společnému rituálnímu "vzývání hrdinů" a upevňování simulakra hrubě falzifikovaných současných dějin, v nichž - zjednodušeně řečeno - dobrý západ zaručuje malému, nesvéprávnému a nesebevědomému Česku svobodu a existenci. Od toho má být odvozována ona ve skutečnosti chybějící společenská identita a proto je nutné, podle "chytrých hlav" v českých newsroomech, bez milosti potírat jakoukoliv deviaci od této ideologie (bez jakýchkoliv uvozovek).

Časopis Respekt vydal v posledním čísle text, který diskredituje ty, kdo protestují proti průjezdu amerického konvoje. Budiž, jde skutečně o pomýlené ostrůvky společenské nespokojenosti, jejíž příčiny jsou pravděpodobně někde jinde (tak daleko žel Respekt dohlédnout nedokáže). Jenže Respekt ve stejném textu neváhá legitimizovat prostoduchou agitaci Pavla Šafra a dávat jí nálepku "boje za samozřejmé věci". Jde o krajně propagandistický postup, jehož cílem je velmi naivní a v konečném důsledku kontraproduktivní obrana vlastního ideologického konstruktu, který právě lidé s profilem Pavla Šafra dokonale destruují svou nedůvěryhodností a zaujatostí.

Všechny ty projevy mediálního hrdinství v okamžicích, kdy vůbec o nic nejde, ať už přímo ze strany redakcí, nebo různých Krausů, Čtvrtníčků, Černých a jiných mediálních celebrit, dlouhodobě okupujících intelektuálně velmi zploštělý diskurz, nejsou než lavinovým efektem a soutěží o co největší hyperbolu. Tito lidé vědí, že svými výroky vůbec nic neriskují, se jen hlásí k příslušnosti ve stádu, které metaforicky nazýváme pražskou kavárnou. Je nebetyčně stupidní, pokud se pan Čtvrtníček domnívá, že kdosi cosi "nadal bolševikům". Ten člověk je evidentně "out of date", v jakém století to vlastně žije? Je potřeba si položit otázku, proč má potřebu vést dávno skončené války. Jednak je to prosté, bezbolestné a bez rizika a jednak to přesně zapadá do způsobu, jakým okolí, jehož je reprezentantem, vytváří diskurs.

Když podrobíte tento diskurz kritické analýze, vyplave na povrch několik podstatných ideologických konstruktů, které formují posledních 25 let české historie: musíme se k něčemu/ k někomu přihlásit; západ nás ochrání před nebezpečím z východu; musíme bez pochyb uctívat odkaz revoluce v roce 1989, která nám přinesla svobodu; je třeba potírat jakoukoliv názorovou odchylku a vystavit ji jako nepřijatelnou; kdo neuctívá naši ideologii, jde proti nám.

Martin Škabraha ve stejném čase na FB: Jan Čulík píše výstižně o tom, co ve mně v posledních dnech vyvolávalo nejprve znechucení, pak úzkost. Lidé mávající nebo hrozící konvoji, který není ničím jiným než jejich mentální konstrukcí, simulakrem, které jim zabraňuje vnímat okolní svět. Slovní spojení "český národ" ve mně v poslední době vyvolává klaustrofobní pocity. Zavřeni v zombieparku vlastních dějin..."

Česká média opět spáchala periodickou rituální očistu dominantního paradigmatu. Komické na tom je, jak mnoho úsilí tomu věnují a jak nicotnými impulsy kvůli tomu berou za vděk. Jde o neklamný signál o dekadenci ideologie, kterou se snaží tak úporně bránit.

0
Vytisknout
4164

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2015