Jednotlivé státy včetně České republiky by si tedy neměly stanovovat cíle typu "utratíme 2 % na obranu v roce XY" s pocitem, že tím zajistí svou bezpečnost. Za velké peníze lze pořídit spoustu předražených hraček pro velké kluky, které nutně nemusejí pomoci s reálnou obranyschopností. Cíl by měl vypadat spíše takto: "K roku XY postavíme takové a takové jednotky s takovými a takovými schopnostmi a kapacitami, abychom dokázali splnit úkoly, které definuje naše strategie národní obrany a mezinárodní závazky." Tyto kapacity jsou skutečně důležité, nic jiného. Za kolik se pořídí je druhotný ukazatel. Kvalifikovaný ministr obrany by měl umět zajistit efektivní vynaložení prostředků a snižovat náklady, ne nakupovat od prolobovaných kontraktorů předražené šunty, teď ještě navíc s poukazem na závazek vůči NATO, že se má více utrácet...

Proto i česká debata o posilování rozpočtu ministerstva obrany je nešťastná a svým způsobem zbytečná. Ministerstvo má primárně definovat, co potřebuje a bez čeho se neobejde, až v druhém kroku se má řešit, zda a jak to pořídit a zaplatit.

V opačném případě se resort může opět stát otesánkovskou černou dírou, která již zhltla modernizaci tanků T-72 po italsku, letouny L-159, jež za původní cenu a v původním počtu nikdo nechce ani nepotřebuje, Kalouskovy zaručeně padající padáky, letouny CASA - a tebe, milý čtenáři, může sníst taky, pokud ji ve vlastním zájmu nebudeš pozorně sledovat a ptát se, co a proč vlastně je nakupováno a od koho.