Stárnutí populace, poznamenává autorka, vede k potřebě "posilovat vztah mezi mladými a starými, spíše než je rozdělovat. Staří závisejí na tom, aby mladí byli soucitní a pečující; mladí závisejí na tom, aby je staří podporovali a chápali."

Kdoví proč autorka, která se jako důchodkyně vzdává části svých benefitů, nevyzývá strádající dvacetileté, aby se snažili "změnit svět", který se k nim chová macešsky? Kdo ví proč se snaží generace navzájem spíše spojovat, než aby je štěpila na znepřátelené odseknuté údy společnosti?

Má generace patřila k těm několika v moderních českých dějinách, které vlivem politických událostí nemusely příliš čelit trvající konkurenci starších. Kdo z nás chtěl dělat kariéry, dostal bezprecedentní možnost, jaká se desítky let nebude opakovat.

Přišlo by mi zvláštní s tímto generačním zázemím školit mládež, která je už zase odsouzena k čekání, až se uvolní místa po starších, a doporučovat jí, co by měla v životě dělat. Nikoliv z vlastního rozhodnutí se jedná o generaci méně početnou, zatímco všechny další početnější kohorty kolem stárnou. Na stará kolena, pokud se dožijeme a systém se nezhroutí, ale i nás právě tito lidé budou muset živit.

Obávám se, že pošťuchováním údajně "degenerovaných" mladých lze ještě tak nejlépe docílit toho, že nás - ve světě, jak jim mnozí stále připomínají, krutém a chudém na příležitosti - jakmile to jen půjde strčí do chudobinců, protože neživit početné starší a případně je obrat o majetky je ten opravdu nejjednodušší způsob, jak by si i oni ještě mohli poněkud přilepšit.

Protože pro ně nemilosrdný osud nepředpřipravil scénu, na které stačilo na chvíli vyjít do ulic a zvonit klíči...

Ostatně ani to se "revoluční" generaci nepovedlo tak, aby to zakládalo právo udílet knížecí rady.