Jak zemřel revoluční sen: Historie vyvanulého vzdoru proti prvotní akumulaci

10. 8. 2015 / Karel Dolejší

Proč ekonomická krize roku 2008 kromě strategicky pochybeného hnutí Occupy Wall Street nepřinesla žádné nové hnutí odporu? Proč se místo toho ustavilo masové reakcionářské hnutí Tea Party prosazující ještě kapitalističtější kapitalismus, od nějž - můžete dodat z aktuální perspektivy - vede přímá cesta k neuvěřitelné prezidentské kampani amerického Babiše Donalda Trumpa? To je základní otázka, z níž Fraser vychází.

Odpovědí, kterou dává, je historie americké levice psaná nikoliv z pohledu pietního oprašovače svatých revolučních tradic, ale kritického intelektuála, který se ptá po příčinách neúspěchu, místo aby je zalhal a mytologizoval.

Leckterý čtenář Marxových Rukopisů si musel všimnout, že měřítkem, které se v knize přikládalo na práci v průmyslovém kapitalismu, je idealizovaná praxe pozdně feudální řemeslné výroby. Jinak formulováno, kritika kapitalismu je zde nikoliv snad nadčasově antropologická, ale je postavena na implicitních ideologických předpokladech.

Podle Frasera byl také americký odpor vůči kapitalismu v zásadě předmoderním, předkapitalistickým, preindustriálním fenoménem, pokud šlo o jeho kořeny a utváření. Rozhořčení a touha po novém a lepším vyrůstala z ještě živé zkušenosti s prvotní akumulací, která nepředstavovala žádný triumf soukromého vlastnictví, ale naopak masivní proces vyvlastňování. Ti kdo byli vyvlastněni od výrobních prostředků si po určitou dobu v sobě nesli tuto zkušenost jako historickou křivdu a odmítali se s ní smířit.

Na počátku celého příběhu se zdánlivě zase tolik neměnilo. Většina Američanů nejprve žila na etnicky vyčištěném indiánském území jako převážně subsistenční zemědělci provozující rodinné farmy, podobně, jako latinskoameričtí campesinos. Avšak farmáři postupně upadali do závislosti na úvěrování bankami a také na železnici. Velká většina jich v procesu přizpůsobování odvětví požadavkům mezinárodního obchodu zanikla a byla nucena vstoupit na trh práce jako "proletáři". Analogický osud potkal v zatím nečetných městech řemeslníky. Rozhořčení nepocházelo z "třídního vědomí" vznikajícího dělnictva, ale naopak z odporu vůči tomu, že se z lidí začleněných do vlastních komunit a disponujících vlastními prostředky obživy stala bezprávná pracovní síla. .

Tak se americký odpor vůči kapitalismu podle Frasera utvářel během 19. století na platformě "velkého odmítnutí" a pokračoval i v období mezi válkami. Období New Dealu a "keynesiánské" politiky až do 60. představovalo proces, v němž dělnictvo "přistoupilo na velkorysé podmínky kapitulace" a vyměnilo utopickou vizi nové společnosti za příslib konzumu. Konečně v 70. letech odstartoval proces, který vede až k dnešku - opětovný návrat k tržní společnosti, od níž se regulovaný kapitalismus na jednu nebo dvě generace odchýlil.

Sociální konflikt vrcholící v meziválečném období byl založený na protikladu oficiální mytologie pokroku, nikoliv na nějaké jeho jiné variantě. Lidé, jejichž existence byla zničena a kteří se nuceně stali masifikovanou vykořeněnou pracovní silou s minimem práv, snili o jiném a lepším světě a bojovali za něj. Nebouřili se však proto, že měli sklon fantazírovat o jiné lepší budoucnosti, ale protože bolestné trauma prvotní akumulace probíhající v USA teprve v 19. století bylo připomínkou faktu, že věci mohly být a byly jinak, ačkoliv už nejsou. Čtenáři životopisu Jacka Londona z pera Irvinga Stonea (česky "Námořník na koni", Praha 1963) se mohli setkat s velmi plastickým vylíčením toho, jak v praxi končila "romantika Divokého Západu".

Jestliže bylo hnutí proti kapitalismu předkapitalistické a opíralo se v rovině motivace o obtížně přenosnou generační zkušenost, těžko předpokládat, že nám jeho studium poví něco bližšího o fungování samotného kapitalismu. Také v tom se Marx pocházející z druhé ekonomicky nejvýznamnější opožděně modernizované země, Německa, zmýlil.

K osvobození černých otroků nedošlo z nějakých idealistických důvodů, píše Fraser (ne že by idealisté neexistovali, jenže sami by v praxi téměř nic neovlivnili...), ale proto, aby byla pracovní síla uvolněná z farem podřízena systému dluhové peonáže skrytě stejně rasistickému, jako předchozí systém - ovšem už bez jeho okatě personalizovaného a paternalistického charakteru, což mohlo v praxi znamenat i zhoršení životních podmínek. A totéž se týkalo i expropriovaných bílých. V celku, upozorňuje Fraser, měla generace narozená po občanské válce naději na dožití o deset let nižší, než jejich předkové o století dříve.

Obě strany třídního konfliktu se navzájem očerňovaly, obávaly se sociální apokalypsy, obviňovaly protivníka z morální zkaženosti a projektovaly na něj představy o sexuální úchylnosti.

Kvalifikovaní dělníci z rozporného procesu transformace profitovali spolu s kapitalisty, ale mnozí jiní neuspěli. To byla první dělící linie, na kterou Fraser upozorňuje. Další, o níž se příliš nemluví, byl rasismus bílých dělníků, který například znemožnil úspěch generální stávky v ocelářském průmyslu v roce 1919.

Americké odbory - zde se příliš netematizuje jejich ne právě netypická vazba na organizovaný zločin nebo třeba Ku Klux Klan - velmi úzce souvisí s celou dosud podanou historií. Ústředna CIO zaznamenala četné úspěchy v praktickém boji za zlepšení postavení dělníků, v jeho průběhu však přešla od nesmiřitelné kritiky k neochotnému přizpůsobování se poměrům. Prvotní akumulace byla v zásadě dovršena v polovině 90. let 19. století. V regulovaném "keynesiánském" kapitalismu se odbory změnily v ochránce členů a také prostředek jejich kontroly, už nebyly "antisystémové". To co Fraser nazývá "byrokratickým modernismem" (a co zhruba odpovídá výměru "autoritářského velikášského modernismu" nebo "pozdního modernismu", jak to nazývají jiní autoři píšící o období cca mezi lety 1900-1989, James C. Scott či Eric Hobsbawm) nahradilo představu o možnosti zásadní společenské proměny přehnanou důvěrou ve vědeckotechnický rozvoj, snahou kompletně podřídit přírodu lidským potřebám, ignorováním historického, geografického a sociálního kontextu rozvoje a úsilím všechny tradiční společenské struktury vznikající pomalou sukcesí zrušit, "zčitelnit" je, podřídit autoritářskému pohledu plánovače.

Malá odbočka: Proběhla-li v Britských listech nedávno debata o naivních a historicky nepoučených fantaziích Paula Masona ohledně možností překonání kapitalismu údajně vyplývajících z rozvoje informačních technologií a dokonce z rozvoje odvětví zábavního průmyslu věnovaného produkci počítačových her, sluší se poznamenat, že právě v závěru období "autoritářského velikášského modernismu", na přelomu 80. a 90. let, krátkodobě ve zmíněné sféře existovalo cosi, co by při přihmouření oka mohlo být poněkud zajímavé i z hlediska porozumění společnosti a politice - a sice žánr politického simulátoru. Například polozapomenutou hru Hidden Agenda z roku 1988 lze považovat za na svou dobu vcelku dobrý způsob, jak nevzdělanému uživateli přiblížit realitu latinskoamerické politiky na ne zcela triviálním modelu sandinistické Nikaragui. Samotná logika hry se ovšem zásadně vzpírala vizi dosluhujícího autoritářského modernismu, která v imaginaci velké většiny českých kritiků kapitalismu až dodnes představuje jakousi údajnou alternativu k "tržnímu chaosu". Hráč musel vyvažovat zájmy komunistické, křesťanskoliberální a konzervativní frakce, pěti hlavních produkčních odvětví atd. a nikdy, s výjimkou situace, kdy se rozhodl napodobit nedávno svrženého diktátora orientovaného na extrémní pravicovou, anebo zrovna tak na extrémní levicovou politiku a uchýlil se k teroru, nemohl společnost ani na okamžik podřídit nějaké koherentní ideologické vizi. Společnost zde byla představena jako nesmiřitelně "polytheistická", ignorování významného zájmu často končilo i převratem. Hidden Agenda určitě nikomu nepomohla "svrhnout kapitalismus". Byla však dokonce po jistou dobu používána jako výukový materiál State Departmentu, což je zvlášť pikantní z toho hlediska, že americký velvyslanec v ní byl představen coby arogantní trotl s (podle jeho názoru) dobrými úmysly, kterými dláždí cestu...

Ale zpátky k Fraserovi. Odkaz New Dealu hájily americké odbory konzervativně ještě v 60. letech, s nástupem ropné krize let 70. však došlo k jeho rozvrácení. "Ekonomický růst" se mezitím stal údajným všelékem na sociální konflikt a tak téměř neexistoval vnitřní motivační potenciál odborářského hnutí postavit se na odpor návratu deregulovaného kapitalismu.

Současnost označuje Fraser za období "autokanibalismu", kdy dochází k likvidaci americké průmyslové základny, jejímu přesunu na jih a do rozvojových zemí.

To co v současnosti brání vzniku širšího protestního hnutí jsou podle autora tři "pověsti", které tvarují kolektivní imaginaci: Oslava konzumu a závislost na něm; zbožňování podnikatelských postav z odvětví vyspělé technogie a dokonce bankéřů, jejich vydávání za síly údajně "antiestablishmentové"; a báchorka o nezávislém aktérovi svobodně uzavírajícím smlouvy bez ohledu na bezpečnost nebo na komunitu, které v praxi významně omezují prostor pro "svobodné" jednání.

Tak podle Frasera kapitalismus zvítězil nad svými někdejšími protivníky, definitivně sterilizoval antisystémový potenciál odborového hnutí a jednotlivé aktéry uzavřel do soukromé bubliny chronických úzkostí a zaslepeného individualismu. Američané si v období flexibilizace zvykli být plastičtí a decentrovaní, usilují jen o údajnou spásu dosahovanou "opakovanými momentálními zážitky osobního pohodlí". Vůle k odporu byla zničena.

Věk souhlasu podle Frasera vyvrcholil situací, v níž rasové a sexuální úzkosti i resentimenty bělochů ovládly jednu ze dvou tradičních politických stran v USA. Nelze se příliš inspirovat minulými boji proti prvotní akumulaci, které patřily do jiné epochy. Ale to zároveň neznamená, že by alternativou byly výše zmíněné báchorky, včetně nerealistických nadějí vkládaných do informačních technologií.

Nahlížíte-li na Fraserem prezentovaný výklad vcelku, vzniká několik velmi ožehavých otázek. Nebyly nakonec byrokratické diktatury bývalého východního bloku doposud jediným relativně úspěšným pokusem dodat amorfní zprůmyslněné mase vykořeněných relativně koherentní protézu ztraceného lidství, protézu nahrazující ztracenou předindustriální identitu pokusem ovšem organizovaným kolem barbarského kultu se sadomasochistickými prvky, jak to situace psychologicky vyžadovala? A nebouří se nyní nevědomé produkty tohoto pokusu po Východní Evropě proti tlaku flexibilizovaného kapitalismu nadělat z nich (vlastně jen "účetní") individua, třebaže oni individui vpravdě nejsou a nikdy nebyli? Lze tím vysvětlit, proč se tolika lidem stýská po ponižování se před nějakým tím "velkým a geniálním vůdcem"?