24. 10. 2016 / Daniel Veselý
V poslední době se množí dohady, zda organizace WikiLeaks a její „šéf v klatbě“ Julian Assange nehrají roli trojského koně Kremlu v amerických volbách. Kritikové Assangemu a spol. vyčítají posedlost Hillary Clintonovou a jejími skandály s e-mailovou korespondencí a až nápadný nezájem o prohřešky Donalda Trumpa. Navíc kontroverzní magnát má až okaté pochopení pro ruského prezidenta Vladimira Putina - i proto se WikiLeaks ocitly v podezření.
Julian Assange spolu se svými kolegy zveřejnil tisíce e-mailů uniklých z nejvyššího stranického orgánu Demokratické strany a také e-mailovou korespondenci demokratické nominantky na úřad amerického prezidenta Hillary Clintonové, a to během poměrně krátké doby. Australský novinář a hacker, který se už pět let ukrývá na ekvádorské ambasádě ze strachu, že by jej mohl stihnout osud uvězněné Chelsea Manningové, si vysloužil ostrou kritiku ze všech stran, neboť tak učinil během choulostivého předvolebního období.
Volební štáb Hillary Clintonové a s ním sympatizující média obvinily Assangeho z toho, že pracuje pro Kreml, který by v Bílém domě nejraději viděl prostohubého xenofoba Trumpa a nikoli zanícenou jestřábku Clintonovou, jež pro Putina nemá dobrého slova.
I když se „kouřící revolver“ prokazující infiltraci WikiLeaks ruskou tajnou službou nenašel, přibývají kritikové Assangeho a spol. ze směru, odkud by to asi nikdo nečekal (Edward Snowden a Naomi Kleinová). Ti poukazují na etiku a jisté hranice veřejného zájmu, jež by měl zodpovědný whistleblower respektovat. Assange a jeho stoupenci, mezi nimiž lze zmínit novináře Glenna Greenwalda, se těmto výtkám urputně brání s tím, že tyto hranice jsou příliš rozostřené na to, aby mohli být mocní tohoto světa imunní před zraky veřejnosti. Tento inspirativní názorový rozpor je pro veřejnou debatu jistě mnohem přínosnější, než oportunistická ostrakizace WikiLeaks ze strany Clintonové a řady mainstreamových médií.
Rozhovor Glenna Greenwalda s Naomi Kleinovou je pozoruhodný, a to hned z několika důvodů: Střetávají se v něm názorové koncepce, které Assangeho a WikiLeaks neukazují v lacině černobílém světle. Kleinová soudí, že je poměrně obtížné definovat mocenský status té které osoby, jež má nezadatelné právo na soukromí, počítaje v to její e-mailovou korespondenci. Podle Kleinové by ale veřejnost měla být rozhodně obeznámena s „rozhodnutími učiněnými za zavřenými dveřmi“ a uvádí konkrétní příklad, kdy Hillary Clintonová předákům odborů sdělila, aby za ní klimatičtí aktivisté nechodili a radši se věnovali něčemu smysluplnému. Sám Assange soustředí v rukou obrovskou moc a příliš podléhá svému vlastnímu egu, jež v sobě nese prvky pomsty, což je nebezpečné, míní dále Kleinová.
Greenwald se snaží motivaci Assangeho, který izolován dlí v jedné místnosti pět let, pochopit, a má za to, že Assangeho boj se zlovolným systémem dospěl do fáze, kdy je ochoten nechat „vše vybouchnout“. Australanova frustrace prý nepramení pouze z izolace před vnějším světem, nýbrž i ze zkušenosti, že se WikiLeaks potýkaly se zlobou i kvůli opatrně publikovaným materiálům. Od této praxe nakonec WikiLeaks upustily, o čemž svědčí zejména poslední zveřejněné dokumenty, jak pokračuje Greenwald. Novinář nesouhlasí s tezí Naomi Kleinové o absolutní nedotknutelnosti soukromí politicky exponovaných osob; neexistují jasně definované hranice mezi soukromou korespondencí a „výroky pronesenými za zavřenými dveřmi“. Obsahuje-li soukromá korespondence mocných informace, jejichž zveřejnění je ve veřejném zájmu, veškerý takt by měl jít stranou, jak konstatuje Greennwald.
Tyto podnětné postřehy však zůstávají pohřbeny pod černobílou palbou volebního týmu Hillary Clintonové a liberálních médií, přičemž až příliš nápadně vykukuje ruská karta. Sám Greenwald říká, že neexistuje pádný důkaz o napojení WikiLeaks na Moskvu. Honba za špióny Kremlu ostatně zamlžuje samotnou podstatu e-mailů Demokratického národního výboru a korespondence Hillary Clintonové, a tou jsou obavy z fenoménu Sanders, názorová nekonzistence bývalé první dámy, její náklonnost k Wall Street či přemítání o nebezpečí vyplývající ze zavedení bezletové zóny v Sýrii.
Co se údajného protežování Donalda Trumpa ze strany WikiLeaks týče, Julian Assange označil volbu mezi Trumpem a Clintonovou za volbu mezi cholerou a kapavkou. Australan ostatně napsal, že ačkoliv mají WikiLeaks k dispozici materiál o Republikánské straně, není o nic horší, než to, co Trump obden vypustí z pusy.
Jistěže není záhodno WikiLeaks a jejich „otce zakladatele“ jakkoliv imunizovat před oprávněnou kritikou, ovšem oportunistické vyvolávání duchů studené války nikam nevede. Jednání politicky exponovaných osob, týká-li se veřejného zájmu, by mělo být podrobeno kritické reflexi. Dokud tomu tak nebude, politika se nikdy nestane skutečnou věcí veřejnou.
.
Diskuse