Babišistán a lekce z brazilské demokracie

24. 1. 2018 / Karel Dolejší

Brazílie i Česká republika jsou od loňského dubna investory shodně označovány za rozvojové země. Shodují se i ale i v další důležité věci, totiž ve velmi nízké úrovni generalizované důvěry ve společnosti (tzn. důvěry, kterou náhodně vybraný respondent prokáže člověku, jehož osobně nezná). Jinak se ale samozřejmě obě země také v mnohém velmi liší. Například velká většina Brazilců si opravdu nelibuje v rasismu a xenofobii. A také se jim daří pomalu posouvat politickou kulturu kupředu, od diktatury ke korupčnickému levicovému populismu a nyní k ústavní demokracii - zatímco česká politická kultura se snad až na rytířská gesta vyřazených kandidátů prvního kola prezidentských voleb pomalu propadá do bezedného močálu.

Nakolik je ještě možné alespoň přibližně hovořit o zdravé demokracii poznáme z toho, zda - lidově řečeno - příliš mlaskající politické svině jsou justicí jemně odstrčeny, v případě váhání důrazně odehnány od koryt, nebo nikoliv. S tím souvisí otázka omezení a rozdělení moci, boj s korupcí - a ohrožení legitimity režimu tam, kde je tento boj viditelně neúspěšný.

Čerstvé zkušenosti také ukazují, že vedle kvalitního vzdělání je hlavním předpokladem odolnosti země vůči zpravodajské a politické válce nepřátelských mocností právě nízká úroveň korupce.

Nepřekvapí, že v zemích s velice nízkou úrovní generalizované důvěry, jako je třeba právě Brazílie nebo ČR, panuje také značná nedůvěra k institucím (pokud v nich nemáme "strýčka") doprovázená zaslepeným a tupým straněním pro "náš tým", nad nímž už nestojí žádná obecnější pravidla. Korupce je zatracená a proklatá věc, když se jí dopouští politický protivník, ale naše strana na ni má samozřejmě svaté právo. Nedůvěra k osobám mimo smečku i k institucím se typicky projevuje i tím, že i kdyby byl představitel mé strany či vzájemně se po zádech poplácávající sociální bubliny nezávislými vyšetřovateli a soudem nade vší pochybnost usvědčen, že zkonzumoval babičku v šípkové omáčce, fanklub bude až do skonání věků opakovat, že pramáti podle uvařil a podsunul politický protivník, všechno je kampaň a účelovka.

Ačkoliv v Brazílii tváří v tvář korupčnímu skandálu prezidentského kandidáta Luly můžeme zaznamenat naprosto stejné zaťatě stranící litanie jako v Česku, jeden rozdíl přece jen nelze přehlížet. O Lulově šanci stanout v čele státu nerozhodují volby, ale justice. Důležitější než skutečnost, že fanoušci fotbalového klubu FC Lula na smrt nenávidí soupeře a odpustí exprezidentovi cokoliv na světě je fakt, že záležitost přece jen skončila u nezávislého soudu.

Ovšemže česká prezidentská volba, která zprostředkovaně rozhoduje obdobnou otázku jako dnes odvolací soud v Porto Alegre, fanoušky některých klubů, jejichž zástupci vypadli již v předkole ligy, musí nekonečně nudit. Vždyť jde jen o to, zda bude v Babišistánu napříště panovat spíše politická kultura brazilská, nebo řekněme zimbabwská. Kdo by se divil, že v takových zcela bezvýznamných volbách v zemi, kde se už veřejnost rozdělená hlubokými příkopy na život a na smrt dávno nedokáže sjednotit na žádné pozitivní společné myšlence, čemuž nezbytně musejí odpovídat i použitelné volební strategie, někteří postrádají oblíbené hráče a slogany z okresního přeboru a považují je tedy za "ideově vyprázdněné".

Pro životaschopnou demokracii jsou nicméně mnohem důležitější instituce než vuvuzely a lidské vlny v hledišti. V Brazílii to klíčoví názoroví vůdci vědí. V Česku jsou vesměs zaťatými fanoušky FC Nakopáno.

Fungující instituce jsou pro demokracii totéž co základní kapitál, kdežto často jepičím životem žijící politické ideje (kde jsou dnes řeči o "středoevropském ekonomickém tygru"?) představují pouhé spotřební zboží. A takové zboží je každé skupině spotřebitelů potřeba ušít na tělo zvlášť. Co jedny přitahuje, druhé spolehlivě odradí. Nikdy tu neprodáte nic pozitivního napříč místními smečkami, bratrstvy a klany. 

Nechť si laskavý čtenář sám udělá názor na to, kterou zemi čeká lepší budoucnost - zda Brazílii, nebo ČHR.

Českou holdingovou republiku.