Normalizace 2.0 ve školách

1. 3. 2018 / Kryštof Kozák

Na první pohled to pro mnohé vypadá přitažlivě: branná výchova naučí děti zvládat krizové situace, v dílnách a pozemcích získají pozitivní vztah k práci rukama, jednotné přijímací zkoušky zaručí pořádek v tom, že se konečně všichni budou učit to samé (tj. to, co bude v přijímacích testech), a odlišní žáci budou zpět ve “zvláštních” školách, aby ostatní “nezdržovali”. 

Na druhý pohled se však kritickému pozorovateli jasně odhalí i odvrácená strana tohoto přístupu. Branná výchova přispívá k vyvolávání atmosféry strachu ve společnosti už od útlého věku. Povinné dílny a pozemky jsou jen dalším článkem v řetězu snah vytvářet ve školách nevzdělané, poslušné a levné pracovní síly do fabrik a provozů, které tu za pár let vůbec nemusí být. Jednotné přijímací zkoušky povedou v atmosféře zostřené sociální konkurence k učení pouze kvůli testům, tak jak se to stalo v USA. A zrušením inkluze se pomůže vytvářet iluze homogenní společnosti, ve které jsou odlišnosti pouze zdrojem problémů, jejichž nejlepším řešením je vyloučení. 

Politicky mají tyto kroky společného jmenovatele: jedná se o pokus zavést zpátky “normalizaci”, tj. omezit svobodný a individuální přístup ke vzdělávání ve jménu disciplíny a uniformity, která se maskuje za státní zájem. Proč přichází plíživý návrat normalizace? Ze strany politiků, kteří tyto kroky prosazují, je hlavní důvod stejný jako kdysi: aby se omezila schopnost opravdu kritického uvažování, které vede k osobní odpovědnosti a ke schopnosti formulovat požadavky na pozitivní změny ve svém okolí. Místo toho se bude mlčet a “makat”, což výborně vyhovuje všem zastáncům stávajícího statusu quo. 

Trochu paradoxní je politická přitažlivost těchto normalizačních kroků ve školství - proč chtějí rodiče pro svoje děti autoritativní školy, které je nepřipraví na samostatnou a odpovědnou budoucnost? Zřejmě je třeba to vysvětlit v kontextu šířícího se strachu ze svobody a otevřenosti. Direktivní a uzavřená škola se symbolicky stane obrazem direktivní a uzavřené společnosti, po které bohužel řada lidí ve skrytu duše touží.

Výroky Dominika Duky ohledně omezování humanitních věd do tohoto kontextu také pěkně zapadají - normalizace se na společenské “pavědy” tvářila také velmi nepřátelsky. Humanitní i společenské vědy vytvářejí nástroje pro kritické nazírání reality, a proto jsou pro ty u moci automaticky podezřelé.

Co s tímto trendem dělat? V první řadě je potřeba si jej uvědomit, se všemi konotacemi a důsledky. Poté je potřeba plíživou normalizaci ve školách politicky porazit. Proto bude potřeba ukázat, že správně uchopená svoboda a individuální přístup k žákům a studentům nevede nutně k anarchii, hedonismu a nedisciplinovanosti, ale naopak k převzetí vyšší míry zodpovědnosti za svůj učební pokrok i životní volby. Je potřeba také trpělivě vysvětlovat, že rozvoj kritického myšlení, programování či kreativity se v ekonomice budoucnosti bude hodit úplně všem mnohem víc než bezduché memorování a slepá poslušnost. Třeba k tomu přispěje i magický příběh Ester Ledecké, jejíž vzdělávání rozhodně neprobíhalo podle normalizačních linií.