Je referendum levicové?

12. 3. 2018 / Richard F. Vlasák

I prostřednictvím svobodných, všeobecných a tajných voleb se projevuje vůle lidu a také to nemusí být po chuti elitám. Ostatně poslední parlamentní volby byly do jisté míry vzpourou proti „těm nahoře“. Píšu-li do jisté míry, mám na mysli  manipulace (kauza „lithium“) i onen paradox, že za „hlas lidu“ byl vybrán jeden z nejbohatších lidí v zemi, tedy součást elit a navíc někdo, kdo čelí takovým kontroverzím, za něž by za vlády Jiřího Paroubka nemohl pomýšlet ani na místo poslance. 

Budu-li v dalších řádcích plédovat pro přímou demokracii, nechci zároveň zavrhnout, aniž bych podezíral někoho z takového úmyslu, zastupitelskou demokracii. Byla výsledkem snažení demokratických vůdců naší republiky, vzpomeňme, že za Rakousko-Uherska rozhodovalo od obecní po parlamentní úroveň to, jaký měl kdo majetek, ženy byla z hlasování vyloučeny úplně atp. /Bylo ostudou Švýcarska, země částečné přímé demokracie (sic!), že bylo ženám umožněno  hlasovat až v 70. letech 20. století./ Aby však byl systém skutečně všeobecný, je nutné zrušit 5% klausuli u voleb do Poslanecké sněmovny PČR a vrátit se k čistému poměrnému systému.

Jsem pro referenda. Přesvědčuje mne dlouhodobá tradice tohoto požadavku v českých emancipačních snahách, už ve Washingtonské deklaraci se píše o referendech a iniciativách, nejinak tomu bylo i na sklonku komunistického režimu. Referenda je potřeba zasadit do ústavního rámce, aby neudělala takovou paseku jako přímá volba prezidenta, která v celém systému ční neústrojně a vytváří permanentní kolize mezi dvěma složkami moci výkonné a především konflikt s mocí zákonodárnou, jíž se snaží současní podporovatelé referend, i pod rouškou levicovosti, oslabit parlamentní charakter republiky.

Jsem pro celostátní referenda v otázkách, vyžadujících široký konsensus ve společnosti, který není možno zajistit v rámci parlamentní většiny. Z hlasování by potom měla být vyňata témata, která by byla v rozporu s Listinou základních práv a svobod, nebo s parlamentním charakterem republiky. Referendum by mělo vznikat výlučně z občanských iniciativ – nesmí být v rukou jiných politických hráčů  v systému, aby jimi nemohla být zneužita. Počty petentů by měly odpovídat počtu hlasů potřebných k získání jednoho senátorského křesla, účast v referendu - a tady se shoduji s M. Zemanem - povinná, návrh by měl být pokládán za přijatý, pokud získá více než 60 % (zde promlouvá má švýcarská zkušenost a poslední referendum o ústavě i  výsledky brexitu).  V neposlední řadě je žádoucí, aby téma referenda vždy prošlo kontrolou Senátu PČR, který v našem systému hraje úlohu pojistky demokracie. Zákon by měl omezit možnosti manipulace a přitom, co nejotevřenější diskusi – úplně ideální by bylo, aby byla zakázána jakákoliv forma komerční kampaně: billboardy, inzerce atp. Ostatně, myslím si, že tento princip by měl být zaveden i do všech voleb. 

Referenda na obecní a krajské úrovni jsou naprostou samozřejmostí – iniciativa by vždy měla takový počet hlasů odpovídající vzniku mandátu obecního nebo krajského zastupitele a výsledek platný s 60 % hlasů voličů právoplatných v daném případě. I obecná a krajská referenda by měl být povinná. Vím, vlamuji se do otevřených dveří, zákonnými podmínkami jsou místní a krajská referenda vymezena, ale jde o srozumitelnost a jednotnost systému  - to obojí zvyšuje důvěru v demokracii.  

Neodpustím si v této souvislosti  jednu poznámku na téma správy, opět mluvím z německé i švýcarské zkušenosti, pokud nezměníme úlohu krajů a volby do senátu, bude vítězit anonymita volených vůči volitelům, což opět podkopává legitimitu systému a nahrává oligarchizaci politického stranictví (systém kmotrů). Navrhuji, aby se z krajů staly jednotky vládní politiky – hejtmani a jejich agenda určovány vládou. Jejich protipólem by měla být lidem poměrně volená okresní zastupitelstva v čele se starosty. To jim by měly být svěřeny pravomoci náležející krajům. Krajské úřady, již dnes dělené podle okresů, by zajišťovaly odbornost.

Řekl-li jsem „A“, musím však dodat „B“. Referenda v zemi, kde se 28 let podceňuje občanská výchova, chcete-li politická gramotnost, úzce související s gramotností čtenářskou, nejsou programem hodin, ale týdnů a měsíců. Občanská výchova, a tady jsem zajedno s Janem Masarykem (jehož tragický skon si v těchto dnech rovněž připomínáme) „předmětem ve školách náramně povinným“. Nejde o to, aby děti byla manipulovány pro jednu nebo druhou politickou stranu, nebo snad ideologii (jak se za minulého režimu dělo, vzpomínka na povinné věšení sovětských vlajek v mateřské škole je kamenů trvalejších), jde o to, aby se naučily rozeznat, pokud se je snaží někdo pomocí rétorických triků obelhat, správně přečíst informaci, ať už je svěřena jakékoliv formě znaku, sdělení. A prosím, to není v rozporu s výchovou k vlastenectví, naopak stačí opět vzpomenout oba Masaryky. Kdybychom polovinu času, kterou věnujeme všem otázkám referenda, věnovali v občanské diskusi vzdělávání, měli bychom tady systém jako ve Švédsku.

A mluvíme-li o levicovém programu, tak první bodem celostátního referenda měla být následující výzva: „Souhlasím s tím, aby majetek, nabytý protiprávně po roce 89, byl zestátněn.“ To byste, panečku, viděli, jak by se z jedné oligarchické strany stal největší protivník všech referend, to by bylo i pro pana Paroubka hnutí ANO náramně pravicové, než byste řekli švec.  Ale nyní vážně, pokud, a tady opět myslím na Washingtonskou deklaraci, neprovedeme rozsáhlé změny v majetkové struktuře a nezpřísníme-li zákony, které umožňují rovnou hospodářskou soutěž i průhlednost dotací, nikam se nehneme. To lidé mohou hlasovat jak chtějí, mít referenda jak z kantonu Bern, demonstrovat proti mlátičkám a na ochranu ústavy každý den, a přece žádná demokracie nebude.