Dva pohledy na přírodovědecké poznání

16. 4. 2018 / Boris Cvek

Kosmologický přístup nám našeptává, že „známe podstatu“ velkého třesku, černých děr atd. Takto jsem byl zvyklý myslet o fyzice v době, kdy jsem na gymnáziu četl Hawkingovu Stručnou historii času. A o to víc mne tehdy rozčilovalo, že takové věci, jako reálné plyny, s nimiž máme běžnou zkušenost, popsat tak dokonale neumíme (o počasí nemluvě) – naopak potřebujeme tzv. empirické rovnice. Štvalo mne, že se v teoretických popisech triviálních jevů kolem nás používá hmotný bod (hod reálným kamenem se ovšem nedá ideálně matematizovat, neboť kámen není matematický objekt), ideální plyn nebo reverzibilní děj, což jsou věci, které ze své definice neexistují.

Čím si totiž můžeme realitu lépe ohmatat, tím více vzdoruje našim pojmům, tím více naše poznání naráží na propast mezi pojmovou idealizací a reálným chováním. Není to nic, co by se objevilo až s kvantovou mechanikou. Byl si toho dobře vědom už Robert Boyle (1627-1691), když se snažil přesvědčit své obecenstvo o tehdy velmi podivném závěru, že matematické idealizace jsou dobrým popisem pro přírodní děje, protože dávají dobré výsledky. Tento způsob přístupu k našemu poznání bych nazval na Boylovu počest „chemickým“ nebo také „empirickým“.

Důvodem exaktnosti tzv. exaktních věd, jak skvěle ukazuje A. W. Crosby v knize The Measure of Reality, není to, že realita by sama byla exaktní a že exaktním měřením ji lze vystihnout (naopak se tak realita znásilňuje, matematické idealizace neexistují), ale to, že měření nám umožňují dát zpětnou vazbu pro naše hypotézy, které by bez kvantifikace mohly vzdorovat téměř jakýmkoli pozorováním. A tato úžasná posedlost měřením a jeho důsledky pro praxi nezačala v antice, která měla mnohem větší smysl pro metafyziku, ale paradoxně – z Crosbyho knihy vyplývá, že to zas až tak paradoxní není – někdy ve středověku, ve 13. století, vlastně ještě před Dantovou Božskou komedií, která převedla bytostně metafyzický, tomistický vesmír do individualistického příběhu milostné lásky, jemuž Dante sv. Tomáše měl tu drzost podřídit.