Hrabě Thun se v rozhovoru s TGM hluboce mýlil

30. 10. 2018 / Boris Cvek

Chtěl bych napsat pár slov k dojmu, kterým na mne působil rozhovor hraběte Thuna s TGM, jak ho ztvárnilo České století Roberta Sedláčka. Nejprve bych chtěl zdůraznit, že mám osobní sympatie pro 18. století, pro osvícenou nadnárodní monarchii, v níž neexistuje jazykový nacionalismus. Jenže z mnoha důvodů během 19. století projekt „osvícené monarchie“ selhal a samo Rakousko se po napoleonských válkách odklonilo od josefinského dědictví k ustavení tzv. svaté aliance, do níž patřilo ještě Rusko a Prusko. Všechny tyto státy se staly zdrojem velkých problémů.

 

Hrabě Tuhn se v rozhovoru s TGM tváří, jako by nebylo 19. století. Jako by prvním světovou válku nerozpoutalo Rakousko-Uhersko, jako by v ní neprolévalo krev svých národů až do hořkého konce. Ano, v Rakousku jistě existovala vrstva šlechty metternichovského střihu, jejíž způsob uvažování uprostřed rozbouřených vod národnostní nenávisti mohl působit velmi civilizovaně. Ale tato šlechta neměla za sebou lid. Ani ta rakouská. A upřímně řečeno: lid ji nikdy příliš nezajímal. Nebyla nikdy nastavena na skutečně demokratické poměry.

Robert Musil v úžasné knize Muž bez vlastností o příčinách rozpadu Rakousko-Uherska a o prvním kořenech nacismu v Rakousku líčí starou rakouskou šlechtu s jejím nadnárodním uvažováním jako dementní, jako naprosto mimo svou dobu. Musil ukazuje na to, že Rakousko zničil na prvním místě německý nacionalismus a zdůrazňuje, jaký nesmírně moderní apel mělo pro mladé Rakušany tehdejší Prusko. Moderní stát par excellence, německá cesta pro moderní dobu. Já určitě nechci obhajovat český nacionalismus, nikdy jsem neměl rád národní obrození. Ale Češi v tom kopírovali Němce. Nacionalismus není český vynález, vlastně ani německý. Němci v něm kopírovali Napoleonovy Francouze.

Rakousko a způsob jeho vnitřní politiky minimálně od napoleonských válek bylo příčinou problému, který musel Masaryk řešit, nikoli jeho řešením. Ve Francii během 19. století po pádu Napoleona došlo k pohybu od restaurace monarchie přes „krále lidu“ Ludvíka Filipa a „císařství“, o jehož vládci napsal Hugo knihu Napoleon Malý – Dějiny jednoho zločinu, až po Pařížskou komunu a vznik republiky. Srovnejte to s „vývojem“ v Rakousku, které přitom už na začátku 19. století bylo politicky mnohem zaostalejší zemí než Francie a potřebovalo mnohem hlubší reformy, které by se těžko mohly obejít bez revolucí. Co si představoval hrabě Thun? Že Rakousko bude navždy ostrovem, v němž uprostřed revoluční Evropy bude vládnout osvícená šlechta? Ne, Rakousko mělo zdegenerovat v polofašistický stát, jehož lid vítal Hitlera. Robert Musil vysvětluje, že to bylo na prvním místě selháním lidí, jako byl hrabě Thun, jejich neschopností rozumět moderní době, a tedy i nacionalismu.



1
Vytisknout
3884

Diskuse

Obsah vydání | 1. 11. 2018