Kterak Izrael hledá spojence mezi extrémisty, zatímco ČR stále věrně stojí po jeho boku

1. 11. 2018 / Daniel Veselý

Přestože zvolení otevřeného fašisty Jaira Bolsonara brazilským prezidentem vyvolalo značné pobouření v liberálních kruzích po celém světě, západní byznysmeni a investoři tuto zprávu přijali se škodolibou radostí, neboť „tropický Duterte“ hodlá privatizovat veřejné služby a radikálně snížit korporátní daně. Rovněž americký prezident Donald Trump hledí na Bolsonarův volební triumf s nelíčenou nadějí, že získal dalšího ideologicky spřízněného spojence. Slaví se i v Tel Avivu, jelikož Bolsonaro v předvolební kampani slíbil, že zavře palestinskou ambasádu v Brasílii a přesune brazilskou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. A zatímco se Netanjahuova vláda čelíc rostoucí, leč stále bezzubé kritice ze strany evropských spojenců vrhá do náruče extrémistů a autoritářů, česká diplomacie se tváří, jako by snad žádné tektonické posuny na globální světové scéně neprobíhaly.

Stesky a nářky Tel Avivu ohledně nedůsledné a spíše kosmetické kritiky izraelské politiky z úst jeho západoevropských partnerů mají nežádoucí efekt. Netanjahuova vláda se sice těší entuziastické podpoře Trumpova Bílého domu, který pramálo dbá na něco tak pomíjivého jako jsou lidská práva, nicméně si nemůže dovolit ztratit významné obchodní partnery, jako jsou Velká Británie, Belgie, Holandsko, Francie, Německo či Švýcarsko a Itálie. Bylo by hluboce naivní se domnívat, že by politické excesy Tel Avivu tyto státy přiměly k radikální revizí vztahů s Netanjahuovou vládou, nicméně ta trpí poměrně progresivním stihomamem.  

Netanjahuův kabinet vítá zvolení zarytého stoupence Izraele Jaira Bolsonara brazilským prezidentem, neboť Brazílie je sedmou největší ekonomikou světa a vidina pevnějších politických a obchodních vztahů mezi oběma zeměmi je pro Tel Aviv tuze lákává. „Tropický Duterte“ se tak vedle skutečného Duterteho, Orbána a předáků opresivní barmské vlády stane dalším spřáteleným autoritářem a extrémistou Netanjahuovy vlády. Je dost pravděpodobné, že se Benjamin Netanjahu v lednu zúčastní Bolsonarovy inaugurace, a stane se tak prvním izraelským premiérem, který tuto zemi navštíví. Svůj k svému, dalo by se říct. 

Nicméně hlavním spojencem izraelské vlády i nadále zůstává Trumpův Bílý dům, přičemž loajalita, již Tel Aviv Washingtonu prokazuje, nezná morálních hranic. Netanjahuova administrativa zašla dokonce tak daleko, že odmítá ukázat prstem na pravého viníka masakru v pittsburghské synagoze. Izraelský ambasador Ron Dermer v americké televizi MSNBC popírá, že by trumpovská normalizace nenávisti v americké společnosti měla jakýkoliv podíl na pittsburghské tragédii. Dermer z vyvolávání nenávisti vůči Židům obvinil „antisemitu Jeremyho Corbyna“, radikální levičáky na vysokých školách a muslimy, přestože pachatel nejkrvavějšího antisemitského útoku v USA za uplynulých 200 let Robert Bowers je klasickým ultrapravičákem. Spousta liberálních Židů naopak reflektuje vzestup americké ultrapravice povzbuzované Trumpovými rasistickými výstřelky a někteří dokonce tvrdí, že Trump má kvůli pittsburghskému masakru na rukou krev. Pittsburghská židovská komunita mezitím oznámila, že Donald Trump nebude v Pittsburghu vítán, dokud neodsoudí bělošský nacionalismus.

Izraelská vláda však v rozmáhající se ultrapravici v USA a jinde nevidí žádný problém; naopak ji vnímá jako partnera v boji proti islámskému extrémismu, jak se dočteme v editoriálu izraelského listu Hareetz. Netanjahu a spol. si neuvědomuje, že ignorací, ba dokonce tichou podporou západní ultrapravice, jakož i přátelskými vztahy s rasistou v Bílém domě, brazilským fašistou, barmskou vládou namočenou v genocidě Rohingyů, maďarským a filipínským antisemitou, spoluvytváří toxické podhoubí pro legitimizaci krvavých útoků proti příslušníkům etnických a náboženských menšin, včetně obyčejných Židů.

Česká republika, jejíž zahraničně politická agenda připomíná nepolíbeného panice, mezitím zůstává nejvěrnějším izraelským spojencem v Evropě, a to zejména díky prezidentovi Miloši Zemanovi, který tak manifestuje svůj otevřený protimuslimský rasismus. A ani nový ministr zahraničí Tomáš Petříček není schopen reflektovat plíživou izolaci stávající izraelské vlády na mezinárodní scéně a její extrémistické vazby, když v souladu s českým prezidentem přislíbil další rozvoj vztahů mezi ČR a Izraelem. Česká republika se tak absolutně nekritickým postojem vůči Izraeli řadí po bok výše uvedených odsouzeníhodných režimů. A buďme upřímní, lví podíl na tom má i servilní adorace Izraele v tradičních sdělovacích prostředcích, Českou televizi ani Český rozhlas nevyjímaje.

 

 

 

1
Vytisknout
3071

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2018