Monitor Jana Paula : O těle, duši a štěstí člověka

30. 10. 2018 / Jan Paul



Článek Borise Cveka „O křesťanství a biologismu“ je psán možná v dobré vůli, nicméně, jeho dobře míněné úvahy autora jsou v mnoha ohledech silně účelové, zavádějící, a teologicky naprosto mimo. Tvrdit, že biologismus je nadřazením biologického pohledu na člověka nad jeho duchovní nebo lidský rozměr, je nesmysl. Autor jako vědecký pracovník moc dobře ví, že křesťanství přece nezná jen duši, ale uznává i tělo, a respektuje i vědu jako schopnost lidského poznání svěřeného Boží vůlí, a to ve všech směrech, tedy i v biologii, která je relevantní součástí člověka. Ovšem na člověku je, jak s ní zachází. Věda a biologismus tedy není samo o sobě nic špatného, špatné jsou úvahy a rozhodování lidí, třeba zmiňovaných nacistů.



Ano, pro křesťanství je člověk duchovní bytost, která spěje do nebe, ale pan Cvek zapomněl dodat, že nové tělo oslaví až po svém Vzkříšení. Aby to tak ale bylo, musí pro to člověk něco udělat. Možnost jít do nebe, nebo být jednou v nebi, mít možnost prožívat nový život v novém oslaveném těle, není permanentka pro každého. To je častý názorový omyl, že každý člověk bude jednou v nebi. Zatím jsou ovšem všichni co žijí předurčeni k zániku. Samozřejmě, že hodnotu člověka nelze vnímat v jeho rase, národnosti, a v tom, jak vypadá, na druhou stranu nelze tyto věci z člověka a jeho society vypreparovat. Úplný člověk je totiž i člověk, který se trápí pitomostmi, ovšem mnohé jdou řešit, bruneta může být vytouženou blondýnkou, apod. Kolik sebevražd zapříčinil pouhý fakt, že člověk nevypadal tak, jak by si představoval.

Těmto lidem vývoj vědy a poznání pomohl, a pomáhá. Já jsem spokojený ve svém těle, a pohled rodičů do mého klína byl jistě šťastný, že v něm nenalezli nic jiného ze dvou bilogických variant člověka. Lidsky chápu, že některá duše není spokojena ve svém těle, a nevadí mi, že má možnost nechat si ho opravit, když už ale autor konfrontuje své úvahy s křesťanstvím, tak nesmíme zapomenout, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, kteří se stali základem rodiny, bez níž nemůže existovat žádná společnost, ba ani existence člověka. Dva muži nebo dvě ženy, jakkoliv pochopíme, že se mají rádi, nikdy nezplodí děti. Pokud to věda, tedy onen vysmívaný biologismus, nezařídí jinak. Snaha vytrhnout člověka z jeho tělesnosti je naprostý nesmysl.

Bez tělesnosti - a tělesnost je něčím předurčena - by neexistovalo umění, a bez umění bychom nebyli tam, kde jsme. Tělesnost je forma, a duše obsah. Obsah uměleckého obrazu nemůže existovat bez svého těla, tedy formy, která obsah nese. Nemáme dosud vůbec nijak doloženo, kolik lidských duší je ve svém novém fyzickém a smrtelném těle vlastně opravdu spokojeno. Ale ani to nemá být v budoucnu problém, člověk prý bude moci na základě svého rozhodnutí a vůle měnit své pohlaví i několikrát během života, ale co z toho bude, nechci raději ani domýšlet. A to, že tato vůle člověka jde proti vůli Boží, protože Bůh mě stvořil právě takového, jaký jsem, tedy i s mým pohlavím, je zcela zřejmé, pokud bychom se měli ohlížet na křesťanství, jak to Boris Cvek činí.

Mezi mé přátele patří i žena, která kdysi byla mužem, a není šťastná, řekl bych, že naopak. Doufala, že její duše získá štěstí v jiném těle, ale skrze svoji vůli ji vystavila novým a dosud nepoznaným souvislostem a okolnostem. Nechtěl bych být jejím psychologem, v jejím případě je to totiž tak složitý terén, že si to nelze představit, pokud bych měl svoji práci jako psycholog dělat poctivě. Jenomže moderní psychologie přichází s teorií rozpolcenosti současného člověka, připouští možnost přítomnosti několika různých lidí v nás, kteří se v průběhu života objevují. Já se domnívám, že disponujeme pouze jedinou autenticitou, jedním jedinečným bytím, které během života různými způsoby kultivujeme a stvrzujeme ve zkušenosti vlastní proměny, konsolidace a emancipace sebe sama, v postupném nalézání a usazování se v sobě.

Jde o získání autonomie, o zrání a zcelování osobnosti na složité cestě životem. Obávám se, že psychologická teorie několika lidí v nás je jen účelovou liberální snahou tolerovat nenaplněnost života jako normalitu, přizpůsobit pohled na člověka současnému stavu deziluze a nejistoty, legalizovat jeho osamocenost a bezradnost! Ještě krátce k Aristotelovi, kterého není možné úvádět účelově tak, jak to předvedl Boris Cvek. Napoleon ve své době také nepředpokládal, že jednou budou existovat jaderné rakety, schopné létat z kontinentu na kontinent, a přesto byl vynikající stratég. Tak jaké Aristotelské škatulky? Intelektuál přece ví, jak komplexní a novátorskou osobností tento filosof byl pro vývoj světa i myšlení, a nemá smysl to zde připomínat. Ostatně koho dnes Aristoteles zajímá?

Bouře, kterou vyvolal Prof. Piťha, je opravdu alarmující. Už jsem zmínil, co zjišťujeme pohledem do klína novorozence, buďme rádi, že minula doba, kdy tam nesmělo být nic, jen pouhé prázdno, kdy se nahota obtížně skrze církevní odpor prosazovala nejen v umění. A dnešní trend? Nebudeme se tam dívat, počkáme si s láskyplnou trpělivostí na to, až se lidská bytost sama rozhodne, kým je, či bude chtít být? Vždyť je to absurdní. To je tak těžké pochopit, že Prof. Piťha záměrně přeháněl? Že ve svém projevu použil pro větší důraznost sdělení nadsázku v mnoha metaforách? Nemá snad kněz-občan právo na vyslovení svobodného názoru? A i kdyby se Prof. Piťha málil, Boris Cvek by mohl vědět, že v knězi a v církvi se projevují dva elementy, lidský a Božský. Kterýpak asi selhává?

Mýlit se může nejen kněz, ale i vědec, mýlit se může kdokoliv. Konec konců celá historie člověka a světa je současně i historií omylů, takže pokud si dnes biologové myslí, že existuje širší spektrum pohlaví než muže a ženy, není to, alespoň pro mě, ničím závazným. Zaráží mě ovšem to, jakým způsobem se dá využít a pro současný trend interpretovat Ježíš, který by prý pomohl i člověku, který se narodil ve špatném těle. Fakt, že někdo nevidí, lze objektivně poznat, kdo ale objektivně pozná, že se někdo narodil ve špatném těle? Pane Ježíši, jsem muž, ale chtěl bych být žena, abych byl šťastný, můžeš mi pomoci? Záměrně přeháním, abych zdůraznil absurditu názoru pana Cveka, jakkoliv dobře míněnou. Protože neřekl snad Ježíš i toto : Vezmi svůj kříž, a následuj mě? To jen pro úplnost a vyváženost.

Nemám žádný zájem na tom, aby lidé trpěli, ale z žádného učení si nelze vzít jen to, co se mi hodí. Pan Cvek použil ve svém článku i obrat „duchovní bytost“, v kontextu toho, že člověk není určen svým tělem, avšak tělo je paradoxně stále to jediné, o čem se mluví, a co se většinou „opravuje“. Jak absurdní, ale pochopitelné v materiálně orientovaném západním světě, k němuž jsme se přihlásili. Kde se ale nalézají ony duchovní bytosti, kde se dají potkat ve společnosti, v politice a ve vztazích mezi lidmi? Kam se poděla duchovnost ve sférách umění? Eticky a teoreticky to je jasné, ale fakticky? Dovoláváme se křesťanství, laicky si z toho bereme, co chceme, když potřebujeme, ale kde je naše askeze, lítost, soucit, něha, tolerance, ony duchovní kvality člověka, abychom mohli říci, že současný člověk je duchovní bytostí? !! A nebo dokonce jenom duchovní bytostí?






0
Vytisknout
2073

Diskuse

Obsah vydání | 1. 11. 2018