K čemu je vlastně Česká televize?

14. 11. 2019 / Daniel Veselý

čas čtení 3 minuty

Jsem všemi deseti pro to, aby média veřejné služby fungovala nestranně a kvalitně. Netvařme se ale, že by ohrožení integrity veřejnoprávních sdělovacích prostředků bylo něco nového pod sluncem. Je nyní obtížné obhajovat zastaralou Českou televizi, když je ve vleku systematických přešlapů a ideologických výstřelků. A k čemu vlastně máme médium, které jednoduše nestíhá sledovat moderní trendy ve zpravodajství a publicistice – tedy Českou televizi v takto neradostné podobě? 

Ano, médium veřejnoprávní služby by mělo být vysoce ceněným statkem, jenže by k tomu měly existovat vážné důvody. Nechci samozřejmě Českou televizi zatracovat en bloc. Avšak proč si na druhou stranu nepřiznat, že toto médium sabotuje jakoukoliv nesmělou snahu vyrovnat se s mnohdy bolestnou minulostí. Některé úlety České televize podle mého soudu představují částečnou odpověď na otázku, proč tolik lidí na minulý režim nahlíží s takovou nostalgií. Třebaže s dotazovanými nesouhlasím, respektuji mnohá jejich stanoviska a pohnutky, ať už pramení z čehokoliv. A o to právě jde.  

ČT v souvislosti s 30. výročím sametové revoluce sází na pozitiva polistopadové doby, když se v pořadu Mých 30 let svobody deseti různých respondentů ptá, co pro ně znamená svoboda. Česká televize tak chce demonstrovat „pestrost a rozmanitost vnímání uplynulé i současné doby“. Nepříliš originální výpovědi žen a mužů ve věku 20 až 63 let svědčí o jednoznačných kladech polistopadové doby, jejíž klidný tok kalí snad jen závist mezi lidmi (ta přitom v reálu odráží opomíjenou příjmovou nerovnost) nebo osobní tragédie respondentů. „Můžu si dělat, co chci, říkat, co chci, cestovat,“ dozvídáme se od spokojeně vypadajících Čechů. Jestliže před 30 lety byly tyto dnes automatické výdobytky přelomové, nemůžeme pasivně setrvávat v minulosti a žít pouze z nich. Tyto výpovědi o naší společnosti prakticky nic neříkají. Jedná se skutečně o reprezentační vzorek české populace? Že by ani slovo o neblahých jevech, jichž bylo a je jako máku? Vždyť kritické připomínky týkající se negativ polistopadové éry přece automaticky nezpochybňují ji samotnou.

Jako by se snad z deseti náhodně vybraných Čechů v tomto věkovém rozpětí nesetkal ani jediný s exekucí v rodině, ztrátou bydlení, dlouhodobou nezaměstnaností, bezdomovectvím či životem v podfinancovaných regionech? Sociolog Daniel Prokop varuje před ignorováním problémů chudých vrstev: jestliže si zhruba 35 procent lidí nemůže dovolit nečekaný výdaj 10 tisíc korun, nemůžeme od nich očekávat neochvějnou víru v polistopadové pořádky. A extremismus a ohrožení demokracie nacházejí plodnou půdu u těch, kdo nejsou ještě úplně na dně.

Pořad Mých 30 let svobody dle mého mínění jen mlátí prázdnou ideologickou slámu. Odkud asi pramení ona hluboká frustrace a bublající vztek vůči „elitám“, ať už si pod nimi představíme cokoliv; a kde se berou politické body pravicových xenofobů? „Pestrost a rozmanitost vnímání uplynulé i současné doby“ mají spočívat pouze ve výdobytcích, jichž (a to ještě ne všichni) jsme dosáhli před 30 lety? Zůstali jsme snad trčet na místě? Na tyto otázky už Česká televize odpovědi nepřináší.

0
Vytisknout
14234

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019