Brazílie, největší země Latinské Ameriky, žije politickým déjà vu. Po letech krize, polarizace a autoritářských experimentů se znovu vrátila k Lulovi – levicovému vůdci, bývalému dělníkovi, symbolu i relikvii. Luiz Inácio Lula da Silva, který byl poprvé zvolen už v roce 2002 i 2006, znovu vládne od roku 2023. Jeho návrat měl být triumfem demokracie po éře Jaira Bolsonara, krajně pravicového populisty často přirovnávaného k Donaldu Trumpovi. Jenže třetí Lulův mandát přinesl spíš rozčarování než obnovu. Pro mnohé Brazilce je to důkaz, že země, stejně jako její prezident, neumí stárnout důstojně.

Třetí Lulův mandát začal jako slib znovuzrození: znovu vybudovat to, co jeho předchůdce Jair Bolsonaro zničil, vrátit Brazílii na mapu civilizovaného světa, postavit ji znovu do centra klimatické politiky, obnovit diplomacii. Jenže pod lesklým nátěrem „rekonstrukce“ se znovu objevil starý petismus – politický styl Strany pracujících (PT), který je byrokratický, sebeuspokojený a nostalgicky připoutaný k symbolům minulosti, které už dnešní generaci nic neříkají.

V ekonomice vláda tápe. Jednou rukou rozdává sociální podporu prostřednictvím programu Bolsa Família [systém přímých dávek pro chudé domácnosti], druhou se snaží uklidnit finanční trhy, a heslo „růst s inkluzí“ se stalo spíš zaklínadlem než realitou. Nezaměstnanost sice klesla, ale příjmy stagnují. Inflace znovu proniká do nákupních vozíků a optimismus – ta nejhojnější brazilská surovina – se stal luxusem.

Ještě horší je, že Lula uvízl v řeči, která zestárla stejně jako on. Když brání „suverenitu“ režimů jako venezuelský nebo kubánský, není pragmatik – je spoluviník. Mluvit o „právu rozhodovat o svém osudu“, zatímco Venezuelané prchají přes hranice do Brazílie, znamená zavírat oči před tyranií a nazývat to nuancí. Tahle shovívavost k levicovým autoritářům, maskovaná jako „nevměšování“, zrazuje nejen demokracii, ale i toho Lulu, který kdysi býval symbolem odporu.

Ani v otázkách zastoupení menšin se vláda nechlubí. Prezident, který sliboval různorodý kabinet, rozdělil moc mezi stejné tváře, stejné strany, stejné muže v oblecích. Když byl vyzván, aby do Nejvyššího soudu jmenoval černošku, odpověděl: „Rasa a pohlaví nejsou kritéria.“ Tuhle větu by mohl pronést kterýkoli konzervativec, proti nimž se Lula celý život vymezoval – a přesto ji řekl on. Je to bolestná ukázka rozporu mezi rétorikou a realitou.

A pak je tu faktor Janja – prezidentova manželka Rosângela da Silva, aktivistka, která se stala veřejnou osobností. Pro jedny je symbolem feminismu a moderního prezidentství, pro jiné zosobněním osobní moci a centralizace. Pravda je, že prezidentský pár funguje jako politický organismus se dvěma hlavami – a ne vždy mluví jedním hlasem. Lula, někdejší dělník a „muž z lidových vrstev“, je dnes také manželem státní influencerky. A to, jakkoli to může znít nespravedlivě, formuje veřejné mínění.

Na druhé straně stojí Bolsonaro, politicky oslabený, ale stále přítomný jako stín. A možná právě ten stín je největším palivem Lulovy nové kandidatury. Bolsonaro, bývalý prezident Brazílie, byl v září 2025 odsouzen k 27 letům a 3 měsícům vězení za pokus o puč po prohře v prezidentských volbách v roce 2022. V současnosti je od srpna 2025 ve vazbě v domácím vězení, přičemž Nejvyšší soud zamítl žádost o jeho propuštění z důvodu rizika útěku a porušování soudních opatření. Jeho právníci plánují odvolání, avšak odborníci se domnívají, že šance na úspěch jsou minimální.

Absence Bolsonara však nevedla k jednotě pravice. Naopak, pravicové hnutí se rozdrobilo na několik kandidátů soupeřících o prostor, přičemž nejviditelnější roli hraje jeho syn Eduardo Bolsonaro. Tento rozkol pravice naznačuje, že v roce 2026 nebude pravicová opozice vůči Lulovi jednotná.

Eduardo Bolsonaro, poslanec a syn bývalého prezidenta, se nespokojil s tím, že bude jen politickým dědicem svého otce: proměnil se v jakéhosi transnacionálního lobbistu, který využívá Spojené státy jako jeviště k útoku na Brazílii. Od března 2025 se přestěhoval do Washingtonu s jasnou misí: tlačit na americkou vládu, aby sankcionovala brazilské soudce, včetně Alexandra de Moraese, a uvalila trestná cla na národní produkty – vše ve jménu ochrany otcova odkazu. Sám se chlubí, že podporoval „tarifaço“ Donalda Trumpa proti Brazílii, a opatření, která poškozují brazilskou ekonomiku, prezentuje jako údajný lék proti demokracii. A co je nejvíce ohromující: Eduardo vše dělá bez oficiální registrace své činnosti jako zahraničního agenta, pohybující se v právně nejistých vodách, jako by byl účastníkem politické reality show.

Zatímco Brazílie čelí inflaci, nezaměstnanosti a politickému napětí, Eduardo proměnil americké území v zákop rodinné války. Kvůli podezření, že používá prostředky svého otce k financování svých zahraničních manévrů, mu Nejvyšší soud zmrazil majetek a účty, přesto zůstává Eduardo aktivní, artikuluje, vyhrožuje a posiluje narativ, že každá brazilská autorita, která stojí proti klanu Bolsonaro, je nepřítelem svobody. Není jen synem bývalého prezidenta; je nejodvážnější verzí bolsonarismu, ozbrojenou transnacionální ambicí a opovržením k národní suverenitě, ukazující, že dědictví rodiny není politický program, ale plán institucionální guerilly proti vlastní zemi - Brazílii.

Volby v roce 2022 nebyly vyhrány kvůli touze po budoucnosti, ale kvůli strachu z minulosti. A pokud se do roku 2026 nic nezmění, Lula se pokusí zopakovat stejnou strategii: bude „menším zlem“, poslední hrází proti chaosu. Jenže vládnout na základě strachu je jako snažit se rozdělat oheň z popela – na okamžik zahřeje, ale rychle vyhasne.

Problém je, že Lula začal věřit ve vlastní nesmrtelnost. Muž, který kdysi představoval obnovu, se dnes bojí změny. Obklopen ministry, kteří jsou mu vděčni za kariéru, a spojenci, kteří žijí z jeho jména, zaměňuje loajalitu za nehybnost. Strana pracujících, kdysi síla změny, se proměnila ve zpětné zrcátko. A Brazílie, která potřebovala horizont, dostala místo něj další „návrat“.

Lula vytvořil dějiny – to mu nikdo nevezme. Ale je rozdíl mezi tím dějiny tvořit a zoufale se je snažit přepsat. Jeho čtvrtý mandát, pokud přijde, může být spíš epilogem než triumfem. Hrozí, že ve snaze zachránit vlastní odkaz ho nakonec sám pohřbí.