Zákopy „První světové války“ vysemenily nakonec obrněné valy k té „Druhé“

19. 5. 2020 / Miloš Dokulil

(ale předtím také třeba k „Mnichovu“!) — 1. část


Když měsíc po sarajevském atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii (z českého rodu Chotků) – po jistých výchozích rozpacích především na straně Rakousko-Uherska – došlo nakonec přece jen k jeho vyhlášení války Srbsku (28. července 1914), možná ještě „kdekdo“ předtím počítal s tím, že toto válečné střetnutí proběhne jako lokální konflikt a celkově s krátkým časovým rozmezím; už jen s přihlédnutím k vojenskému a ekonomickému potenciálu obou výchozích stran konfliktu. V mnohých hlavách nejen prostých lidí, ale dokonce na různých úrovních i aktérů oné války, jako kdyby stále byl živý vzor k jejímu příštímu průběhu: to, jak byly třeba vedeny sto let předtím ještě ty rozmanité střety s Napoleonem. Jako kdyby šikovně svedená bitva poměrně rychle mohla rozhodnout o vítězi celé války (o jejích bojových prostředcích na obou stranách by se rovněž hodilo mluvit).

 

Kdopak by býval čekal, že na frontách 1. světové války se vzájemný boj nakonec změní v zákopová, dost staticky a hodně krvavě probíhající střetnutí? I když před těmi víc jak sto lety ještě bylo zcela běžné stále nasazovat do bojů dragouny, existovaly již první ponorky a ještě před koncem té dávné a hodně pustošivé války objevily se v předpolí zákopů překvapivě první tanky (britské!); a letadla se začala používat kromě k průzkumu též bojově. Byla poprvé uplatněna dalekonosná děla, kulomety, ale i otravný plyn.

Ne že by cesta ke vzniku první ČSR byla jednoduchá a snadná. I když významným tu byl respekt k legionářům ve Francii (navíc třeba nezapomeňme, že francouzský generál Milan Rastislav Štefánik byl Slovák) nebo to, jak se českoslovenští legionáři v Rusku nakonec zmocnili celé trans-sibiřské železniční magistrály, aby se paradoxně – po vítězství bolševiků nad carským režimem – nakonec ještě mínili dostat do Francie cestou přes Vladivostok!

Velká Británie jako tehdy bezkonkurenčně koloniální supervelmoc měla během 1. světové války a po ní v Evropě spíš omezenější zájmy; mnohem naléhavěji na situaci pro 20. léta 20. století si své hranice s poválečným Německem hlídala Francie. Přitom před vypuknutím té málem čtyři a půl roku trvající války ve střední Evropě protivahou Německa mohlo být Rakousko-Uhersko, hraničící na Balkáně s Osmanskou říší a ve střední Evropě s Bavorskem, anebo za českými hranicemi třeba se Saskem. Poválečným rozpadem Rakousko-Uherska vzniklo jako samostatný subjekt Maďarsko, navrhující časem třeba, že by se o Slovensko podělilo s Polskem! Mezi 4. až 16. říjnem 1925 došlo k tzv. „Locarnským dohodám“ (podepsaným nato 1. prosince v Londýně) zástupci sedmi států, včetně Německa (ale i ČSR nebo Polska; a ovšem i Francie či Velké Británie), jejímž mělo dojít k mezinárodním zárukám za německé západní hranice v Porýní; aniž se na stejné úrovni jednalo o německých východních hranicích (!). Už v rámci předchozího tzv. „Ženevského protokolu“ (podepsaného 17. června 1925) se smluvní strany prakticky z celého světa zavázaly k nepoužívání plynů a bakteriologických zbraní, kdyby se dostaly do válečného stavu.

Porůří bylo obsazeno Francií a Belgií mezi lety 1923-25, aby takto tlačily na splácení válečných reparací Německem. Locarnské dohody snížily prestiž Francie, zvýšily roli Německa v Evropě, a zároveň snadno posílily význam V. Británie, především na úkor Francie. Německo se stalo členem Společnosti národů v Ženevě (k 8. září 1925) a další posílení své mezinárodní pozice zajistilo 12. října 1925 obchodní dohodou se SSSR (kupodivu právě v čase jednání o „Locarnských dohodách“!), na kterou do půl roku navázala smlouva o vzájemném respektu (24. dubna 1926). Přímo ve Společnosti národů se o další pozitivní politické zviditelnění Německa zasloužil dr. Edvard Beneš tím, že své místo v její Radě postoupil právě německému ministrovi zahraničí Stresemannovi.

0
Vytisknout
1641

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2020