Vovčenko nebyl žádný profesionální disident. Původně studoval práva v Saratově, než byl v roce 2020 povolán na povinnou vojenskou službu. Po roce mu armáda bez jeho souhlasu prodloužila kontrakt – běžná praxe ruské armády – a když v únoru 2022 Vladimir Putin zahájil invazi na Ukrajinu, ocitl se v pasti. Voják, který se nikdy nechtěl stát vojákem, byl najednou součástí válečné mašinérie, kterou sám považoval za zločinnou. Když jeho jednotka dostala rozkaz k nasazení, navštívil ještě umírající matku a poté zmizel. „Trapped soldier“ – voják v pasti – tak ho nazývá New York Times.

Jeho útěk byl dlouhý a zdánlivě filmový. Přes Arménii a Indonésii, kde v Balijském klubu trénoval jiu-jitsu a na Instagramu se označoval za „peaceful warrior“, pokračoval přes několik dalších zemí až do Mexika. V červenci 2024 dorazil na americkou hranici u kalifornského Calexica a okamžitě požádal o azyl. V tu chvíli ale už platila nová, přísnější pravidla – nejprve zavedená prezidentem Bidenem a později ještě zostřená po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. V praxi to znamenalo, že žadatelé o azyl byli hromadně zadržováni a jejich případy posuzovány podle tvrdších standardů.

Vovčenko strávil více než rok v detenčních centrech v Mississippi a Louisianě. Snažil se přesvědčit soud, že mu v Rusku hrozí politicky motivované stíhání a až deset let vězení za dezerci. Jeho právník Kenneth Primola varoval, že návrat do vlasti „by byl rozsudkem smrti“. Soudce Jacob D. Bashore – bývalý vojenský právník a podle statistik jeden z nejpřísnějších v celé zemi – ale všechny argumenty smetl se slovy, že „všechny jeho nároky jsou bezdůvodné“. Data z výzkumného centra TRAC ukazují, že Bashore zamítl 89 procent žádostí o azyl, zatímco u Rusů je celostátní míra přijetí přes 80 procent.

Vyčerpaný Vovčenko se rozhodl neodvolat. Neměl peníze a nechtěl strávit další měsíce za mřížemi. Pokoušel se alespoň dosáhnout deportace do Indonésie, kde měl stále platné povolení k pobytu, ale americké úřady to odmítly. Na konci letošního srpna byl zařazen na hromadný deportační let spolu s desítkami dalších Rusů. Letadlo letělo přes Káhiru. Na mezipřistání se Vovčenko zoufale schoval na toaletě v naději, že se mu podaří zůstat. Egyptští policisté ho však vytáhli, zranili na hlavě a násilím připoutali k sedadlu. „Během velké části letu plakal,“ vypověděla svědkyně.

Po příletu do Moskvy si ho okamžitě převzali ruští bezpečnostní důstojníci. Od té doby o něm nejsou žádné zprávy. V Rusku ho podle tamních zákonů čeká až deset let vězení za dezerci, a lidskoprávní aktivisté se obávají, že jeho případ poslouží jako odstrašující příklad.

Vovčenkův příběh není ojedinělý. The New York Times zmiňuje další ruské odpůrce války, které americké úřady deportovaly – například Leonida Melekhina, aktivistu spojeného s Navalného hnutím, jenž byl po návratu obviněn z „ospravedlňování terorismu“. Organizace Russian America for Democracy in Russia varuje, že imigrační soudci často ignorují jasné důkazy o politickém pronásledování a že desítky deportovaných Rusů dnes čelí v rodné zemi stíhání nebo už znovu prchají, tentokrát do Evropy.

New York Times popisuje tento fenomén jako střet dvou realit: autoritářského Ruska, které trestá i náznak neposlušnosti, a Ameriky, která se v éře masových deportací vzdaluje své vlastní tradici azylu. Není to příběh černobílý. Vovčenko není americký hrdina, ale ani ruský zrádce. Je to mladý muž, který chtěl prostě přežít – a stal se obětí dvou mocností, z nichž každá si z humanitárních principů bere jen to, co se jí hodí.