Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (18) – Cesta do pravěku

15. 9. 2025 / Fabiano Golgo

 
Když se řekne „český film padesátých let“, většině diváků se vybaví těžkopádné socialistické agitky nebo moralizující dramata, v nichž se hrdinové topí v kolektivní povinnosti. A pak přijde Karel Zeman se svou Cestou do pravěku – a všechna klišé se v jednom okamžiku rozpadnou na prach. Tenhle film je jako zázrak z jiného vesmíru: dobrodružná výprava, vědecká fantazie, dětský sen, a zároveň přísně promyšlená lekce vizuálního kouzelnictví. Zeman nevytváří jen dětský film, on zakládá celý paralelní svět, v němž se česká kinematografie poprvé měří s Hollywoodem – a vyhrává jinými zbraněmi.

 
Základní zápletka je zdánlivě prostá. Čtyři chlapci se na lodičce vydají po tajemné řece, která je proudem času unáší zpět do prehistorie. Každý úsek toku je další epochou: od pleistocénu k prvohorám, od mamutů k trilobitům. Je to variace na verneovské cestopisy, ale s dětskou bezprostředností. Žádní dospělí, žádná autorita, žádný moralizující hlas shůry – jen zvědavost, odvaha a neodolatelná touha vidět na vlastní oči to, co známe jen z učebnic.

To, co z Cesty do pravěku dělá zázrak, je vizuální imaginace. Zeman spojil hrané scény se stop-motion animací, loutkami a trikem zadní projekce způsobem, který dodnes fascinuje svou přesností. Žádné laciné pohádkové efekty; dinosauři a mamuti působí, jako by opravdu dýchali stejný vzduch jako čtyři malí hrdinové. Zeman se inspiroval americkými trikovými průkopníky, ale jeho poetika je jiná: místo spektakulární destrukce nabízí něžnou vědeckou fantazii, která chce učit i okouzlovat. Každý záběr má pečlivou kompozici – průsvitná voda, tiché mlhy, rytmus veslování – a přesto působí lehce, samozřejmě.

A přestože film působí jako čistá radost, nese v sobě nečekanou filosofickou hloubku. V padesátých letech, kdy vládní propaganda vyžadovala optimismus a hrdinské příběhy o budovatelském člověku, Zeman vytvořil film, který odmítá jakoukoli ideologii. Je to příběh o poznání, o dětském pohledu na svět, v němž se věda a fantazie nevylučují, ale navzájem potřebují. Čtyři chlapci nejsou pionýři ani malí vojáci; jsou to badatelé, jejichž odvaha je v tiché vytrvalosti a v úctě k přírodě.

Nejdojemnější je, že Zemanova vize stárne opačně než naše technologie. Digitální efekty dneška se snaží překonat realitu v dokonalosti detailu, ale často ztrácejí duši. Zeman naopak pracuje s viditelným trikem, s ručním kouzlem, které nás zve k imaginaci. Když se loďka s chlapci noří do mlhy a za ní se vynořuje brontosaurus, cítíme nejen úžas, ale i radost z toho, že iluze je dílem lidských rukou – a že fantazie může být přesvědčivější než fotografie.

Cesta do pravěku je také film o cestě zpět k dětství, i pro dospělého diváka. Každá scéna znovu probouzí tu prvotní zvědavost, kdy svět nebyl rozdělený na fakta a sny. Zeman nás učí, že poznání není jen soubor dat, ale dobrodružství, které nikdy nekončí. V tom je film radikálnější, než by se mohlo zdát: v době, kdy stát vyžadoval loajalitu k jediné „vědecké pravdě“, Zeman dává vědě tvář svobodného hledání.

A tak Cesta do pravěku zůstává nejen technickým triumfem českého filmu, ale i trvalou připomínkou, že kinematografie může být nejkrásnější tehdy, když se nebojí být dětská. Není to jen návrat do dávných geologických epoch, ale i výprava k prameni lidské zvědavosti – tam, kde každá otázka otevírá další horizont, a kde svět je pořád ještě neprobádaný.