Pan Fabiano Golgo se svým článkem ze 17.4.2010 o Češích, kteří smrdí, ukazuje znovu jako prachsprostý šovinista a rasista. Hitler a jeho kamarádi viděli Slovany, ale také Židy podobně. Osvětim a Buchenwald měly v jejich pojetí hygienickou funkci. Čistili zam svou vyšší rasu od nás špinavých a smradlavých bytostí.

Golgovi krajané, potomci španělských hidalgů, jsou přece ti lepší lidé, my jsme primitivní plebejci a špinaví Slované. Jeho předkové přišli pobít, vyhnat ze svých domovů nebo zotročit špinavé a smradlavé původní obyvatele Ameriky. Měli jako vyšší rasa a vyšší civilizace poslání zajistit na dobytých územích sociální hygienu a ty správné (tehdy ještě křesťanské) pořádky.

Je otřesné, že pan Golgo pokládá za únosné přijet urážet Čechy do jejich vlasti a že s takovým klidem očekává, že nebudeme na urážky reagovat. Divím se, že se mu ze špinavých slovanských podlidí nedělá až tak špatně, že by měl potřebu odejet do Brazílie. Myslím, že by měl o tom vážně uvažovat.

Motto:

No, takhle se zřejmě cítí cikán, když se stane synonymem toho, co může být založeno na určité pravdě, ale nutně to nemusí být stoprocentně platné.

Fabiano Golgo, "Češi smrdí", aneb o relativnosti urážení ZDE

Výše zmíněný článek vyvolal pozoruhodné reakce. Jako by lidé nebyli schopni číst, co je jasně napsáno, anebo prostě si některé věci vytěsnili. Typickým příkladem za všechny je reakce pana Odila Štampacha.

Domníval jsem se, že není nutno zdůrazňovat, že účelem článku Fabiana Golga není, že "Češi smrdí", ale snaha ukázat lidem, jak se asi cítí Romové, když jsou uráženi na základě vlastností, které nesporně existují u části příslušníků jejich komunity, ale ne u všech. Přesně totéž platí o běžně rozšířeném brazilském přesvědčení, že se "Češi smrdí, neboť se nemyjí". Část Čechů má skutečně problémy s hygienou, vstupte kdykoliv do jakékoliv pražské tramvaje, ne však všichni, ale v důsledku této charakteristiky některých se v Brazílii obecně rozšířilo rčení, že se Češi nemyjí. Podobně, jen někteří Češi kradli po pádu komunismu v rakouských obchodech, přesto se tam objevily nápisy, obracející se na všechny Čechy: "Češi nekraďte".

Golgo svým článkem analyzuje, jak vzniká rasistické přesvědčení, ukazuje, že je to neférové, a snaží se Čechům ukázat, jaké taková neférová rasistická nálepka vyvolává pocity. Vyvolává u postiženého etnika pocity nepřátelství, a to přesně je postoj, jaký Romové zastávají vůči Čechům.

Pozoruhodné je, že tomuto - zcela jasnému - mechanismu, který Golgo popisuje, čtenáři nejsou schopni či ochotni porozumět. Nechtějí vstoupit do bot stejně postižených Romů, snad proto, že přece "Romové nejsou lidi, my nemůžeme být ve stejné situaci jako Romové".

Reakce, které na Golgův článek došly, tvrdily:

1. Golgův článek je rasistický (= neporozumění, je antirasistický).

2. Golgo je barevný, tak ať drží hubu.

3. V Brazílii jsem sice nikdy nebyl, ale není možné, aby si Brazilci mysleli, že Češi smrdí.

4. V Brazílii jsem sice nikdy nebyl, ale smrdí Brazilci, ne Češi, protože jsou barevní.

Není mechanismus tohoto procesu vnímání skutečně zajímavý?

Ad. "Češi smrdí".

Pracoval jsem léta jako vedoucí rekreačního střediska - mívali jsme hosty ze SRN, a vždycky mě udivovalo, kolik času trávili ve sprchách, Jednou mi to vysvětlili: u nás si to dovolit nemůžeme, voda je drahá ...

Tenkrát jsme ještě u nás ještě netušili, že i voda může být drahá ..., píše Karel Kuba.

Pozn. JČ:1. No, a vidíte - a jsou země jako Skotsko, které rozhodly, že NIKDY nezprivatizují vodárny, protože jde o národní stříbro, které patří všem. Proto ve Skotsku nemají lidé v domácnostech vodoměry a účty za spotřebu vody neplatí: platí se městské daně, v nichž jsou částky na školství, veřejné osvětlení, správu měst i pitnou vodu a další služby.

2. Přestože "voda je drahá", obyvatelé i těch nejchudších brlohů v Brazílii si zakládají na své osobní čistotě. Totéž dělají chudí Rusové.- To, že se mnozí Češi nemyjí, může mít mnoho společného s jejich individualismem - mnohým lidem v dnešní ČR je naprosto jedno, co si o nich myslí okolí, k němuž zaujímají arogantní a nepřátelský postoj.

Internetové stránky BBC zveřejnily tyto informace o právech cestujících, postižených zrušením letů v Evropě:

Mnoho z cestujících, kterým byl v souvislosti s uzavřením vzdušného prostoru v Evropě zrušen let, si bohužel není vědomo práv, která jim poskytuje nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004 (dále jen Nařízení). Například ZDE nebo ZDE se uvádí, že cestující nemají nárok vůbec na nic a vše je pouze na dobré vůli leteckých společností.

Nedalo mi to a nahlédnutím do zmínění směrnice ZDE jsem zjistil, že je vše docela jinak, píše Martin Hovorka:

Vážená redakce, s ohledem na Vámi vydanou informaci z konce minulého týdne o trestním oznámení Ing. Petra Uhla na mou osobu a další představitele Ústavu pro studium totalitních režimů si Vás dovoluji informovat o podnětu mého právního zástupce JUDr. Stanislava Devátého právě na P. Uhla k prošetření ze spáchání zločinu křivého obvinění, případně přečinu pomluvy, podaný podle § 158 odst. 2 trestního řádu.

Dne 14.4. jsem se na stránkách Novinky.cz dočetla, že poslanci odmítli odškodnit občany, kteří přišli o práci v době socialismu z politických důvodů. Odškodnění se mělo provádět zvýšením starobních a vdovských důchodů.  

Předseda romské organizace Roma Realia sepsal veřejné prohlášení a dopis ministryni školství a na vědomí i ombudsmanovi, ve kterém protestuje proti knize Josefa Lady Kocour Mikeš a jejímu čtení ve školách, neb je podle něj rasistická: „Vedení Roma Realia spolu představiteli Hnutí romského odporu, Aliance romských komunit a Futurum Roma vyjadřují znepokojení nad opět nekontrolovaným přístupem školství ČR a rasistickým přístupem české kultury“. Václav Miko ve své sémantické nevinnosti velmi expresivně kritizuje výrok, následující po únosu kocoura a jeho strčení do pytle. Inkriminovaná věta zní: "Milé děti, ti lidé byli cikáni." "To je šíření exodu", dí český Rom Miko. "Podle mého názoru to musel být rasista, když něco takového napsal. Už není mezi námi, nelze po něm chtít opravu, ale já osobně bych zakázal všechny jeho knížky," horlí romský Koniáš. Pokud prý ministerstvo školství nevyjde požadavkům romských sdružení vstříc, chce Miko podat trestní oznámení kvůli šíření nenávisti ve školách.

A Češi se škodolibě baví... Novináři, politici i uživatelé sociálních sítí se předhánějí, kdo objeví další politicky nekorektní výroky ve školní četbě. „Považujeme za tragické, že české školství podporuje neustálou nevraživost a vystavuje romské děti výrazným tlakům a ponížení,“ cituje zpravodajský server Novinky Mika. Netrvalo to ani týden, a romský aktivita skončil. Prý kvůli mediálním tlaku... Organizace Roma Realia vzala zpět protest, který poslala na ministerstvo školství.

Všechny bojovníky za hyperkorektnost upozorňuji, že titulek je citátem klasika české poezie - Karla Jaromíra Erbena z jeho básně Polednice

Článek Štěpána Kotrby je hrubě rasistický. Není možné označovat občana pohrdavě za "v americké hyperkorektnosti vycvičeného cikána (či žida či černocha). Lidi se nehodnotí podle rasové příslušnosti, to dělali nacisti. Není divu, že se Romové stavějí nepřátelsky vůči většinové české společnosti.

Jakpak by se vám, milí Češi, líbilo, kdybyste četli v literatuře, že jste národem mafiánů, zlodějů a podvodníků? Zkuste si vstoupit do romských bot. Aktivista Václav Miko má samozřejmě pravdu, že starší česká a světová literatura obsahuje mnohdy z dnešního hlediska nehorázné rasistické výroky, viz jak se vyznamenal Jan Neruda v Malostranských povídkách, výše.

Pane Čulíku, nevím co sledujete svoji mediální kampaní o chudácích cigánech. Podle mně jste hovado a běžte bydlet mezi ten cigánský dobytek. Jako správně zasraný a zakomplexovaný pseudointelektuál píšete o něčem co neznáte. Hlavně být zasraně a podlézavě v duchu EU. Jenže můžete psát co chcete, hovno je vám to platné. Bohužel vy nechcete slyšet co si o vás myslí čtenáři. Ale hlavně vyserte se na kritiku našich pohádek a povídek, Vy jste kdo ?? píše čtenář, který se označil jako B.Drábek.

Pozn. JČ: Nevím, co je v duchu EU, ale vím, co je férové. A označovat lidi podle etnické příslušnosti za méněcenné, ať už jsou to Češi, Romové nebo židé, a připisovat všem z nich určité záporné vlastnosti, férové určitě není.

Prosazování představy, že jinakost rovná se zločinnost (ať už jsou ti "jiní" Romové, islámci či židi) a toho, že "náš jediný národ a naše literatura jsou dokonalé, na ty si nedáme sáhnout") či výroky jako "jdi si mezi ty své zasrané židáky" vždycky nakonec vedou k vytváření koncentračních táborů. Je to fašismus.

Nikdo přitom nepopírá, že mnozí Romové se v české společnosti skutečně chovají asociálně; nikdo však nezkoumá proč. Příčiny mohou být složité. Částečně může jít o to, že mnozí Romové v ČR tvoří sociální "underclass", jaká existuje ve většině zemí Evropy, například v Británii je obrovská, ovšem není tam definovaná barvou kůže. Nebo to může být - docela pochopitelný - protest. Češi se také chovali asociálně vůči rakousko-uherskému státu... To jistě neznamená, že v této situaci nevyhlášené války mezi Čechy a Romy může být pro Čecha soužití s Romy zrovna příjemné. Paradoxní ovšem je sledovat chování Romů např. zrovna v Británii. Mnohokrát jsem pro ně tlumočil například u lékaře. Chovají se totiž jako typičtí Češi...

České komentáře po sobotní letecké katastrofě u Smolenska se zatím zabývaly hlavně spekulacemi týkajícími se přičin nehody nebo popisy polského státního smutku. Vlastně těžko to můžeme domácím publicistům vyčítat – i v Polsku se totiž média (minimálně dokud nebylo zveřejněno kontroverzní rozhodnutí o pohřbení prezidentského páru na krakovském hradě) jakoby pozastavily. Běžnou publicistiku vystřídaly vzpomínky na tragicky zemřelé prokládané etickými úvahami a politická témata – snad v důsledku dbání o zachování piety – zůstala omezena na nezbytné zprávodajství. Ve skutečnosti ale situace, ve které se po 10. dubnu ocitla polská politická scéna, je složitější, než se to může na první pohled zdát – a za analýzu rozhodně stojí.

V neděli 18.4. se skupina aktivistů zabývající se lidskými právy na okupovaných palestinských územích připojí k akci "Kulturou proti antisemitismu a neonacismu" pořádané Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím v Jeruzalémě. V duchu hlavního hesla pochodu "všichni jsme lidi" poukážeme na porušování lidských práv na okupovaných územích a na život Palestinců za vojenské okupace.

Naší přítomností chceme vyjádřit podporu boji proti antisemitismu, nesnášenlivosti, agresivitě a nevědomosti. Zároveň však chceme upozornit na uplatňování dvojích standardů v přístupu k Palestincům, kteří denně čelí agresivitě, rasismu a jiným formám útlaku ze strany státu Izrael.

Podle uvedeného odkazu preference ODS klesají. Nevidím v tom vůbec žádné překvapení, naopak jsem absolutně nechápal úvahu, že podivný, neprůhledný a téměř mafiánský konec Topolánka pár týdnů před volbami může volební výsledek této strany zlepšit.

Chystal jsem se letos poprvé v životě volit ODS ve sněmovních volbách, ale nyní to prostě nejde, protože vůbec nevím, koho bych vlastně volil a kdo se stane šéfem ODS po volbách.

Z hlediska politické orientace pozoruhodný dokument opustil dílny Evropské komise s úvodem svého předsedy, bývalého portugalského premiéra José Manuela Durão Barrosa. Preference kooperace před konkurencí ukazuje, kudy půjde Evropa v nejbližších letech. Strategie staví na rozvoji nízkouhlíkových odvětví, na investicích do vývoje nových výrobků, podpoře digitálních technologií a modernizaci vzdělávání a odborné přípravy. Barroso podle ČTK proslul jako pružný politik schopný vyjít se všemi a o udržení soudržnosti se snaží i tento dokument. Jádrem strategie Evropa 2020 by měly být tři priority, které se vzájemně podporují a nabízí podle Evropské komise vizi evropského sociálně tržního hospodářství pro 21. století:

• Inteligentní růst – vyvíjet ekonomiku založenou na znalostech a inovacích.
• Udržitelný růst – podporovat konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiku méně náročnou na zdroje.
• Růst podporující začlenění – podporovat ekonomiku s vysokou zaměstnaností, jež se bude vyznačovat hospodářskou, sociální a územní soudržností.

Rozhodnutí o strategii „Evropa 2020“ padlo během první oficiální diskuse vedoucích představitelů EU, která se uskutečnila na summitu v Bruselu.

Proč je číslo 23 kultovní a proč je heslem free tekkna? Tajemství se pro (především starší) čtenáře Britských listů, neznalé slangu mládeže, skrývá ve fonetické interpretaci číslovek two three z angličtiny: too free jako cíl snažení alternativní subkultury. Co nejvíce volnosti, co nejvíce svobody. Pikantní je, že číslo 23 získala losem jako číslo volební Česká pirátská strana. Ti, kteří se slzou v oku vzpomínají na největší český free tekkno festival CzechTek, mají tak o důvod víc jít k volbám a volit. Too free.

LM│ Španělský deník Público tento týden v krátké zprávě informoval, že letošní setkání Klubu Bilderberg se uskuteční ve dnech 3.-6. června v Sitges, katalánském letovisku na jih od Barcelony. Novinář Jim Tucker prozradil, že místem jednání má být pěti hvězdičkový hotel Dolce. Mezi obvyklé španělské hosty patří královna Sofia a konzervativní politička, předsedkyně autonomní provincie Madrid Esperanza Aguirre. Seznam obvykle obsahuje vedení vlivných médií jako New York Times, Le Figaro nebo Die Zeit. Naposledy se klub sešel ve Španělsku v roce 1989 v La Toja. Kdopak v České republice má v kapse pozvánku? Příští premiér?

Público: Sitges espera al 'club de los poderosos' ZDE

LVI│ Prestižní britská zpravodajská agentura Jane’s přinesla velmi závažné zprávy o novém ruském zbraňovém systému, který by potencionálně mohl naprosto změnit základy toho, co se dnes ví o protilodních nebo protizemních křižujících střelách. Oním systémem je kontejnerová úprava řízených střel rodiny Club od konstrukční kanceláře Novator. Je to zbraň, která zcela záměrně „porušuje pravidla“. Je to zbraň pro multipolární svět.

Ze zámoří k nám právě doráží vlna, která hrozí smést i Vás, nebudete-li ochotni akceptovat elektronickou realitu dneška. Sdílení nelze zastavit, lze jej jen využít. Tlumočíme Vám postoj široké veřejnosti, Vašich potenciálních klientů, které nazýváte stahovači, sdíleči, zločinci a zloději namísto, abyste v nich viděli podnikatelskou příležitost.

24. března jsme navštívili vámi pořádaný seminář o postupu proti „pirátství“ a ze všeho nejdříve bychom vám rádi poděkovali za otevřený přístup a umožnění nepředpojaté a konstruktivní debaty, která hledala smysluplné východisko a byla prosta veškerých mylně informovaných či přímo manipulujících tezí.

Vztahy mezi Íránem a Spojenými státy jsou bouřlivé už skoro šedesát let. Před druhou světovou válkou se íránský šáh Rezá Pahlaví snažil manévrovat mezi vnějšími tlaky a požadavky Velké Británie, SSSR a Německa. Když vypukla válka,vyhlásil neutralitu. To vedlo roku 1941 k sovětsko-britské spojenecké invazi. Spojenci donutili šáha k abdikaci ve prospěch svého syna.

Strnul jsem při nočním pohledu na Verlainovu "Podzimní píseň" v kongeniálním překladu Františka Hrubína v BL - to přece nemůže být jen tak samo sebou ! Aspoń ne pro dříve narozené, kteří někdy slyšeli onu heroickou story, jak první sloka té básně, kterou zná každý francouzský školák, posloužila v červnu 44 ve vysílání BBC jako heslo a povel francouzskému hnutí odporu, že začíná dlouho očekávaná spojenecká invaze...

ŠOK│ V rámci předmětu Psychologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha uslyšíte

PhDr. Hynek Kmoníček
PhDr. Zdeněk Zbořil
Psychologie odlišnosti
aneb šanghajská orientace Ruska

ve středu 21. 4. 2010 15:00-19:00

4. června 1944 BBC vysílala jako heslo francouzskému hnutí odporu, že dlouho očekávaná spojenecká invaze se uskuteční do 48 hodin, začátek známé Verlainovy básně Podzimní píseň: „Les sanglots longs des violons de l'automne…“. 5. června pak druhou část: „Blessent mon coeur d'une langueur monotone“. Povel pro francouzský odboj: invaze do 24 hodin.

V rámci protiknížákovského tažení se pětice členů výběrové komise s vědomím a po dohodě s náměstky ministra kultury Karabcem a Mikešem rozhodla zmanipulovat hlasování ve prospěch protiknížákovsky zaměřeného kandidáta Jiřího Fajta.

Pan Nevařil v prvních dvou třetinách své odpovědi na moji reakci popisuje vývoj československé ekonomiky „v době tzv. ,komunistického režimu' v. 1948 až 1989“, aniž by ji přitom srovnával se zahraničím. Za těchto okolností je přepočítávání na USD samozřejmě nesmysl.

Mrzí mě, že píši jazykem soudržným a pevným jako hromada stavební suti. Proto na vysvětlenou : jestliže píši, že „naprosto souhlasím…spokojím se citátem z mého textu, kde jsem tvrdil opak“, pak tím nechci nic vysvětlovat ani vyřizovat. Prostě mám pocit, že oponent v mém textu čte něco, co tam není a být nemělo. A mě by zajímalo, kde to přečetl. Koneckonců, chyba skutečně může být na mé straně.

Čím je v říši mluveného slova zvyšování hlasu, tím je v textu psaní kapitálkami. Britské listy nikdy nesázejí hlavní titulek článku velkým písmem, nehledě na to, zda má jeho autor subjektivní pocit, že by měl na čtenáře křičet. Přesto pokaždé, když otvírám příspěvek Pavla Urbana, vím, že bude nadpis opět neochvějně vyveden v kapitálkách, a stejný způsob bude použit i ke zvýraznění uvnitř textu. Možná, že je tato nepoučitelnost a rigidita čímsi zcela banálním a zastánce východní medicíny by pisateli doporučil jednoduše méně solit; není ale vyloučeno, že pokřikování má také ještě jiný důvod.

V Británii se budou 6. května konat všeobecné volby, všechny hlavní politické strany zveřejnily svůj volební manifest a volební kampaň je v plném proudu. Avšak voliči zůstávají nerozhodní a šíří se nezájem a nuda. Lidem je úplně jedno, kdo vyhraje.

Je to proto, že od finanční krize na podzim r. 2008 se svět radikálně změnil, píše ekonomický komentátor deníku Times Anatole Kaletsky. Téměř úplný rozklad globálního finančního systému radikálně změnil politiku v Británii i ve všech zralých demokraciích, a to způsobem, jemuž politikové a voliči zatím vůbec nerozumí.

Světoví politici, kteří se účastnili ve Washingtonu Obamova jaderného summitu, zjevně z něho museli získat dojem, že se schůzka koná v Moskvě za sovětské éry, píše komentátor listu Washington Post Dana Milbank. Politikové přijeli totiž do Washingtonu, který byl v totálním vojenském obležení. Uprostřed toho vojenského tábora byl Obama, který ukazoval nejvýznamnějším světovým diktátorům, jak se vyhnout svobodnému tisku.

V posledních dnech se nám na televizní obrazovky či stránky světových, a dokonce i českých médií, probojovala malá středoasijská republika Kyrgyzstán, o jejíž existenci ví průměrný Čech, stejně jako průměrný světoobčan, pramálo. Jak tedy „obhájit“ minutový sestřih zabývající se jakousi proběhnuvší revolucí v hlavním vysílacím čase?

Tato malá hornatá republika prochází od rozpadu Sovětského svazu poměrně složitým vývojem. Liberální vize prvního prezidenta Askara Akajeva byly na počátku 90. let ve středoasijském prostoru poněkud neobvyklé, a tudíž byl Akajev v prvních letech vlády opěvován jak mezinárodními institucemi, tak poučujícími „demokraty“. Ve specifických podmínkách Kyrgyzstánu, jehož vznik coby nezávislého státu byl negativně poznamenán zejména existencí silných klanových struktur, severojižního regionalismu, multietnickou skladbou společnosti, korupčním prostředním a jinými faktory, bylo a je zajisté nesmírně těžké zvolit strategii, která by vedla k demokratickému a ekonomickému rozvoji.

Reaguji na článek Pavla Mareše "Opět dvojí metr". Titulkem svého textu autor přesně vystihl podstatu nazírání na tento tragický spor skrze západní kaleidoskop, ačkoliv jeho úmyslem byl pravý opak. Přestože se od izraelského masakru v Gaze na přelomu předminulého a minulého roku veřejné mínění v západních zemích pomalu přiklání na stranu oběti konfliktu (jak jsme mohli vidět v průběhu „lovecké sezóny“ právě v Gaze, kde bylo celkem zřetelné, kdo je agresorem a kdo nemohoucí obětí), stále převládá optika dvojího metru.

Věnuji se v Britských listech tématu institucionalizované smrti již dlouho, obdržel jsem řadu dopisů, často naléhavých, veskrze kladných, je z nich zřejmé, že ačkoliv média i společnost o umírání v nemocnici mlčí, lidé cítí nutnost o něm mluvit. Koho jiného než nás se také toto téma týká?

Chorvatský prezident Ivo Josipović ve středu v bosenském parlamentu prohlásil, že hluboce lituje role, kterou jeho země sehrála během války v letech 1992-1995 a která rozdělila bosenské Chorvaty, Muslimy a Srby. "Hluboce lituji, že chorvatská politika přispěla k utrpení lidí a k rozdělení, které nás dosud trápí," řekl Josipović.

Pan Jan Šimůnek píše ve své replice na komentáře mé a Leopolda Kyslingera k jeho kritice výuky matematiky, že bychom měli nalézt společnou řeč, pokud nám jde o totéž. Problém je, že alespoň já si na základě jeho tří příspěvků nejsem jistý, zda nám jde opravdu o totéž.

Lenka Petrášová z MF Dnes si 13. 4. 2010 všimla tématu, které Britské listy jako první otevřely 22. 3. 2010 článkem Štěpána Kotrby "Jaká je mládež? Taková, jakou jsme ji vychovali." Petrášová Britské listy necitovala, ačkoliv se jimi při psaní článku zjevně nechala inspirovat... Nenávist k důchodcům, verbalizovaná mnohdy vulgárními komentáři na sociální síti Facebook ve skupině "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné – důchodci!" ovšem není otázkou puberťáků, jak se snaží naznačovat Mladá fronta Dnes. Počet "fanoušků" této skupiny je k dnešnímu dni 229 471. A - na rozdíl od toho, co tvrdí Petrášová, jsou mezi nimi i vysokoškolsky vzdělaní třicátníci. Mnohdy matky malých dětí. Mnohdy už lidé zaměstnaní. Ano, převaha je patnáctiletých.

Ale problém je daleko rozsáhlejší a hlubší. Tkví v sobectví a netoleranci.

Pondělní výkonná rada ODS nevyslyšela poslední přání odcházejícího Mirka Topolánka a ponechala pány Béma a Langera na volebních kandidátkách ODS. Vyslala tím voličům jasnou zprávu: Nic se nemění, jsme stále toutéž stranou...

Záznamy černých skřínek polského prezidentského letadla TU 154, který v sobotu havaroval ve Smolensku, obsahují objasnění příčin katastrofy - sdělil nejmenovaný expert polskému listu Gazeta wyborcza. Tragické rozhodnutí o přistání v mlze přijali zřejmě piloti sami.

Aktuální zpravodajství z Polska vyvolává na první pohled dojem, že zesnulý prezident Lech Kaczyński zažívá dodatečný triumf. Připravuje se jeho pohřeb na krakovském Wawelu vedle zakladatele státu Jozefa Piłsudského, a zdá se tedy, že ho čeká statut národního hrdiny. Jenže bychom si koneckonců mohli odvodit per analogiam, že tak jako sebehorlivější tatíčkování neučinilo Čechy masarykovštějšími (ba možná právě naopak), ani nynější pompézní oslavy exprezidenta neučiní Poláky kaczyńštějšími (ba možná právě naopak).

Článek Miloše Dokulila Když se v „integraci“ Romů do škol stále marně předpřahá vůz před koně popisuje realisticky stávající problémy integrace romských dětí v českých školách. Nastokrát souhlasím s jeho hlavním poselstvím. Absence intenzivní předškolní přípravy a sociální ochrany dětí nejen z romského, ale obecně ze sociálně znevýhodňujícího prostředí, je obrovská selhání a bez ni klademe na školy bezmála neřešitelný úkol. Ovšem trochu se mi tajil dech nad následujícími motivy:

Romské děti jsou pro české školy problém. Svojí nepřipraveností na školní docházku a živostí, která činí atmosféru výuky nevypočitatelnou, ohrožují kvalitu výuky, rychlost postupu v probírání látky a vytvářejí na škole atmosféru, která jejich neromské spolužáky přesměrovává „do sice vzdálenějších škol jinde, ale „čistokrevně“ neromských.“ To proto, že prvních šest let jejich života „je rozdílných nejen fyziologicky, ale také psychologicky a sociálně“. Pokud není mezi našimi Romy masověji navoditelné klima odpovědnosti za vzdělanostní kariéru jejich dětí, „je pokus o vzájemnou integraci s dětmi z většinové populace předem odsouzen k nezdaru. Pro zvlášť talentované děti musí být společný život ve třídě s vesměs hůř vybavenými dětmi dokonce brzdou.“

Poněkud patetický název této stati má zcela věcné pozadí – slovní spojení „velká hra“, které dnes asociuje globální politický konflikt, se původně týkalo právě Střední Asie. Slávu mu dodal britský spisovatel Rudyard Kipling ve svém románu Kim vydaném poprvé v roce 1901 (česky naposled roku 2004). Kniha vypráví i sirotku Kimballu O'Harovi, potomku irského vojáka, žijícím v Indii. Kim občas pracuje pro Mahbub Ali, paštunského koňského handlíře, který je místním operativcem britské zpravodajské služby. S místní kulturou, ale i krásou krajiny, se Kim seznamuje, když doprovází tibetského lámu. Kapitán otcova regimentu jej pozná podle zednářského náhrdelníku a pošle do britské školy; Kim ovšem zůstává v kontaktu s lámou. Kim projde zpravodajským výcvikem – a ve Střední Asii se dostává do souboje s ruskou zpravodajskou službou, která se snaží podkopat britskou nadvládu v regionu, což je právě ona „velká hra“.

Jak jsem koupil, tak jsem prodal. Možná špatně. Možná se pilot opravdu nepokoušel přistát čtyřikrát a chyba vznikla z tohoto svědectví:

Pilot tedy přistával po prolétnutí okruhu?

Michal Kuklík jaksi "po cestě" pozapomněl na to, o čem vůbec začal debatovat: Byla to verze sobotních tragických událostí nedaleko Smolenska, podle níž posádka havarovaného polského letounu s vládní delegací na palubě "nalétávala na přistání tak dlouho, dokud se nerozmázla", omílaná donekonečna v médiích. Tento absurdní nesmysl urážející jak památku členů posádky, tak zdravý rozum publika, se díky na sobě nezávislým svědectvím dvou Rusů zapojených do událostí stal neudržitelným. To je velice dobře. Verze o čtyřech pokusech přistát prezentovala pilota jako psychiatrický případ opakující autodestruktivní jednání s nevídanou urputností. A musím trvat na tom, že je nebetyčný rozdíl mezi někým, kdo se jednorázově dopustil chybného úsudku, byť s osudovými následky, a někým, kdo hraje ruskou ruletu tak dlouho, dokud se nezastřelí. Michal Kuklík se táže, zda má "vůbec smysl uvažovat v souvislosti s chybou úsudku o cti". Jenomže se čtyřmi opakovanými pokusy o přistání v mlze bychom se nevyrovnali jednoduchým konstatováním, že došlo k chybě úsudku. Právě tím, že tento rozdíl nechápe, potvrzuje Kuklík dodatečně oprávněnost titulku, který sám napsal do záhlaví svého textu: Nicotná polemička o Smolensku.

Vážený pane Prečane!

Já Vás neznám, ale když čtu, jak horlivě bráníte pana Pernese a jak schvalujete všechny jeho kroky, ke kterým mu patrně osobně radíte, musím Vám napsat svůj názor.

Poslední článek Jana Šimůnka mi opravdu nedá, abych nenapsal pár poznámek.

Nejdřív k těm logaritmům. Tak nějak považuji za přirozené, že důvod, proč se studenti učí počítat s logaritmy, není udělat z nich cvičené opice, které mají v hlavě seznam izolovaných postupů, ve kterých se užívá funkce logaritmus. Důvod (ten nejbezprostřednější) je spíše to, aby studenti pochopili a zažili si, co to vlastně je, takový logaritmus. Nejpřirozenější definice logaritmu je, že se jedná o inversní funkci k exponenciále. Od toho je vidět, že pokud x = ln z a y = log₁₀ z, pak e^x = z = 10^y, a když z obou stran vezmeme přirozený logaritmus, máme x = ln 10^y = y ln 10. Což je to, co jsme chtěli odvodit. Středoškolák musí vědět, že ln p^q = q ln p, a to se běžně učí. Pamatuji si, že jsem si diskutovaný vztah popsaným způsobem na střední škole odvodil předtím, než nám jej odvodila naše učitelka (ano, na naší střední škole, a nebyla to matematicky orientovaná škola, se převádění logaritmů o různých základech probíralo).

Současné diskuse o rozsahu poskytovaných daňových slev zatím směřují jen k jednomu jevu – k tzv. zaměstnaneckým benefitům. Připomeňme, že jde především o poskytování slev na dani z přidané hodnoty pro stravenky, ubytování (jde-li o vlastní firemní zařízení) a také režijní jízdenky a některé další. Často jsou tyto diskuse velmi emocionální. Někteří jejich účastníci vytvářejí zdání, jakoby odstraněním těchto benefitů byl učiněn velmi zásadní krok ke zlepšení deficitu státního rozpočtu. Přitom existují odborné odhady, která rozsah těchto slev na DPH oceňují na 75 mil Kč ročně.

Možná, že by někdy bylo užitečné zamyslet se nad daleko širším okruhem možných slev na DPH, protože těchto slev je poskytováno více a otázkou, zda některé z nich nejsou ve svých dopadech na rozpočet ještě mnohem větší.

V březnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 260 osob celkovou částkou 67 456.39 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31.3. 2010 částku 44 615.53 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 608.13 eur a 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.