Mám pocit, že letos nějak nefungoval v Karlových Varech předvýběr filmů do hlavní soutěže. Snažím se kromě českých filmů chodit především na snímky vybrané pro hlavní soutěž, protože jsem se domníval, že by snad měly být nejlepší. Letos to ale tak úplně neplatí. Jistě, mezi dvanácti soutěžními filmy se vyskytuje i několik dobrých (určitě to není český film Tři sezóny v pekle, poněkud nedotažený portrét Egona Bondyho ze čtyřicátých a padesátých let; ve filmu přitom vůbec není vysvětleno, kdo hlavní hrdina je, recenze tohoto filmu v BL ZDE). Zejména je velmi dobře napsaný a natočený francouzský film Sladké zlo, o patnáctileté dívce, která se vetře do rodiny postaršího soudce, který, jak později vyjde najevo, nespravedlivě odsoudil do vězení její matku, a o katastrofě, která z toho postupem času vznikne.

Jednou z věcí, které se dnes považují za žádoucí, je být mladý a módní. Nejlepší věk pro to je pětadvacet, kdy můžete nosit, co chcete, navštěvovat ty správné cool párty, kouřit jako komín a nestarat se o důsledky. Že jo.

An English version of this article is in

Nedělní čtení v novinách má být povznášející a dnes skutečně bylo. Kromě toho, že v existenci zázraků při léčbě nevyléčitelných nemocí věří ateistická profesorka lékařství, která takové zázraky vyšetřuje pro Vatikán, nám ottawští představitelé mnoha církví na velké straně novin The Ottawa Citizen sdělili, jak jejich víra přistupuje k vysvětlování "sebe sama" ve vztahu k sobě samému i k Bohu. Titulek velkého článku "Od záchodu k domovu" doplněný velkým snimkem mladé rodiny se šesti dětmi a malým snímkem překupníka s vojenským odpadem, tedy upoutal pozornost jakožto čtení o zajímavém životě šťastných lidí.

Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země. Koaliční záměry na zpružnění pracovního trhu, škrty, nebo zpřísnění poskytování sociálních dávek reflektují sice i racionální potřebu některých reforem, ale především reprezentují snahu uhníst českou ekonomiku a společnost do tvaru, jež odpovídá potřebám oligarchického kapitálu na globální i národní úrovni, píše Jiří Pehe.

Kompletní článek ZDE

Dovolím si vylíčit jeden konkrétní přístup v jedné konkrétní záležitosti. Od šlechetnosti či ušlechtilosti to bude nejspíš vzdáleno na hony. Pro upřesnění: Nepůjde o chování a přístup samotného šlechtice, samotného hraběte Jana Kolowrata Krakovského. Půjde o chování a přístup reprezentanta pana hraběte. A sice o chování a přístup správce kolowratského majetku, ing. Martina Fojta. Nepředpokládám, že by si pan správce dovolil či troufl vystupovat v jakémkoli rozporu s představami nebo cítěním svého zaměstnavatele, pana hraběte, píše čtenář Luděk Prokop.

Jatropha curcas je považována za jednu z mála skutečně perspektivních plodin, ze kterých lze vyrábět poměrně levnou bionaftu. Je tomu tak za prvé proto, že Jatropha nemá tradičně nic společného s potravinářstvím, takže pohyb cen navázaných na cenu ropy bezprostředně neovlivňuje ceny potravin (jako je tomu například u katastrofálního amerického programu výroby biolihu z kukuřice), a za druhé z toho důvodu, že relativně nenáročný subtropický keř je možno pěstovat na půdách, které se jinak k intenzívnímu zemědělskému hospodaření příliš nehodí. Nová studie v časopise Global Change Biology Bioenergy prognózuje výnosy Jatrophy v současných i budoucích klimatických podmínkách. Dochází k závěru, že areál možného pěstování se rozšíří do oblastí, kde vlivem klimatických změn budou mírnější zimy, ale oproti dosavadním předpokladům ukazuje, že výnosy jsou ve větší míře závislé na srážkách, než se mělo dosud za to.

Žijeme v cenové totalitě a iluzi. Špatné iluzi. Jsme uměle udržováni v nevědomí, jsme přesvědčováni politiky i masmédii, že ceny, za kterých žijeme v České republice, jsou normální, ba dokonce, že je u nás všechno levné. Ale není, píše Petr Hynek.

Přesun 2 miliard z obrany do školství rozhněval zelené uniformy. Snížení platu o 5% a příspěvku na bydlení o 36% zabolí. Mnozí chtějí z armády odejít.

Petr Jánský po krátkém výčtu toho, co armáda v moderních dějinách tohoto státu (ne)udělala, navrhuje armádu v rámci rozpočtových úspor zcela zrušit a namísto toho finančně přispívat NATO. S takto postaveným řešením ovšem lze sotva souhlasit: Za prvé proto, že armáda toho ve skutečnosti v československých dějinách vykonala mnohem více, než jí Jánský přisuzuje, a tam kde "selhala", selhali ve skutečnosti politici, kteří ji měli řídit; za druhé proto, že nic takového jako obranu českého území jednotkami ostatních zemí NATO nám rozhodně nikdo nenabízí; za třetí proto, že se od ČR v NATO naopak očekává, že do zahraničních misí bude přispívat vlastními expedičními jednotkami. A konečně za čtvrté, ve středoevropských podmínkách by zrušení armády nebylo reálnou variantou ani v hypotetickém případě neutralizace České republiky.

< Jan Hřebejk v Karlových Varech

Právě jsem zhlédla nejnovější Hřebejkův film Kawasakiho růže . Psycholog-disident Pavel Josek má dostat státní vyznamenání za zásluhy pro českou společnost. Jako součást příprav na toto vyznamenání natáčí televizní štáb (jehož zvukař je shodou okolností Joskův zeť) dokumentární film o jeho životě, současném i minulém, vzpomínky tam vypráví Josek sám, jeho rodina i lidé, s nimiž se v životě setkal. Během natáčení vyjde najevo, že Joskova minulost není tak bez poskvrny, jak se zdá: že za komunismu udal tehdejšího milence své budoucí manželky.

Tento film je napínavý, krásný a tragicky poctivý.

An English version of this article is in

Recenze Hřebejkova filmu Kawasakiho růže od Jana Čulíka je v BL ZDE

< Filip Remunda a Vít Klusák v Karlových Varech

Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy byl nezaostřený, zmatený, a hlavně byl do značné míry konstrukce. Autoři nevěděli, co chtějí říct, a vlastně nic co říct ani neměli, tak se pokusili zkonstruovat kontroverzní, fiktivní polopříběh. Uplynulo několik let a tvůrci vyzráli. A dostal se jim do rukou materiál, který se snad natáčel a stříhal úplně sám – pimprlovská komedie týkající se plánů prezidenta Bushe vybudovat prvky protiraketové obrany v České republice.

Jedna ze zvláštních sekcí letošního festivalu se zaměřuje na belgický film. Dva z těchto filmů, které jsem viděla, oba pojednávají o mladých chlapcích, kteří dělají první kroky na cestě k nezávislosti, o dospělých okolo nich, a o prospěšných nebo škodlivých účincích, které tito dospělí způsobují.

An English version of this article is in

Já hlupák jsem se včera v Karlových Varech oddala propagandě. Rozhodla jsem se navštívit jednu ze zdejších „mimořádných akcí“, promítání iráckého filmu z loňského roku, nazvaného Son of Babylon, o období krátce po pádu Saddáma Husajna. Dvanáctiletý chlapec a jeho babička cestují přes celý Irák ve snaze najít chlapcova otce, ženina syna Ibrahima, který je od první války v Iráku r. 1991 nezvěstný.

< Mohammed al-Daradji

An English version of this article is in

V neděli večer se na karlovarském filmovém festivalu promítal "irácký" film režiséra Mohameda Al-Daradji Son of Babylon. Ve skutečnosti to byla učebnicová ukázka šíření západních stereotypů o zemi a o kultuře, kterou Západ nezná, názorům jejíchž obyvatel nerozumí a nesnaží se je ani zjistit.

Ve skutečnosti šlo o irácko-britsko-francouzsko-holandsko-palestinsko-spojenoarabskoemirátskou produkci. Scénář k filmu napsala Angličanka a jeho narativ odpovídal přesně hollywoodské produkci.

K tomu, Emma Čulík, "The art of tear-jerking" ZDE

Krysztof Kieslowski v jednom rozhovoru vysvětloval svůj přechod od dokumentárního filmu k fiktivnímu dramatickému filmu tvrzením, že situace, které si nevíce přejete natáčet a které nejvíce musíte natáčet, nejlidštější a nejvýznamnější okamžiky – to jsou místa, kam se nikdy nechodí s kamerou. Možná se totéž vztahuje i na Sergeje Loznicu, který po patnácti letech u dokumentárního filmu (včetně historických kompilačních dokumentů sestříhaných ze sovětských němých filmů) právě natočil svůj první hraný film - Mojo Ščasťje, My Joy.

< Sergej Loznica

An English version of this article is in

Emma Čulík srovnává v anglické recenzi český film Normal Julia Ševčíka a anglický film The Killer inside Me od známého britského režiséra Michaela Winterbottoma ZDE. Ševčíkův film je ve srovnání s mezinárodním filmovým standardem nesmírně slabý a plný klišé. Srovnání ukazuje, proč jsou české filmy v současnosti často tak chabé.

Winterbottomův film The Killer Inside Me je založen na stejnojmenném románu Jima Thompsona z roku 1952, v němž zabiják v první osobě předkládá své názory na lidi kolem, jejich reakce na sebe, nebo spíše to, jak je on sám vnímá. Winterbottom se v tomto filmu pokouší znovuvytvořit efekt vypravěčovy subjektivity na plátně, přičemž divák nevyhnutelně věří tomu, co je mu předkládáno, pokud mu není výslovně řečeno, aby tak nečinil. Jediný problém tohoto filmu spočívá v tom, že nekonzistence mezi tím, co vidíme spolu s protagonistou, a tím, co vidí zbytek jeho světa, není dostatečně explicitně prezentována. Je možná dobře, že Winterbottom s materiálem pracuje jemně, protože blízkost jeho policistovi Lou Fordovi dovoluje divákovi sledovat jeho akce z psychologického stanoviska. Vidíme, že nemá žádné zvláštní motivy, že je veden sexuálními aspekty jeho vztahů k ženám a pak jejich vražd. Ale to, jak se v něm tyto myšlenkové procesy objevují, vidíme přirozeně, není to vynuceno amatérským psychologickým dotazováním.

An English version of this article is in

Množství víceméně nevýrazných, "úsměvných" českotelevizních komedií "laskavého humoru" rozmnožil o další jednu režisér Robert Sedláček zdlouhavým filmem Muži v říji. Soustředil se na drobnokresbu venkovských postav z valašské (?) vesnice Mouřínov, jejíž starosta potřebuje, aby pražská vláda zaplatila stavbu silnice do vesnice, a tak za pomoci svého známého, ministra zemědělství, pozve do vesnice lidoveckého ministerského předsedu na poněkud absurdní mezinárodní soutěž v napodobování ryčení jelenů v říji.

Přestože film finacovala televize Nova, Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka (2010) jsou překvapivě profesionálně napsanou i realizovanou situační komedií, která pobaví a přitom v ní divák objeví i nejrůznější zajímavé komentáře k sociologické situaci v dnešní České republice.

Film Jana Svěráka Kuky se vrací je, jak se zdá, poněkud osobním, trochu násilným pokusem o návrat do dětství. Proč? Protože, jak říká v závěru filmu postava vandráka, dětství je z lidského života ten nejlepší věk. Takže Svěrák dětství romantizuje. Zcela předpověditelně v souladu s poetikou českého postkomunistického filmu za posledních dvacet let (je pozoruhodné, jak snad jedině s výjimkou Jana Švankmajera, čeští filmaři říkají ve svých filmech nyní pořád totéž, znovu a znovu) vidí Jan Svěrák dětství své hlavní postavy, asi desetiletého chlapce, trpícího astmatem, jako zdroj kreativity, imaginace a tvůrčí volnosti. A to v kontrastu s dobře mínícími, avšak autoritativními a každodenními dospěláckými starostmi ubitými rodiči.

Nechci vyvracet námitky, které vůči Stanislavu Komárkovi vznesli Jan Keller a Lukáš Zádrapa – dílem se (zvláště v oblasti sinologie) necítím kompetentní něco takového činit, dílem s Kellerovým i Zádrapovým základním gestem v zásadě souhlasím. Přesto bych se rád Stanislava Komárka krátce zastal.

Strávil jsem s manželkou několik dní ve Varšavě a měl jsem možnost zažít závěr prezidentské volební kampaně před rozhodujícím druhým kolem. Nedělní večer jsme se potulovali před prezidentským palácem Radziwill v Krakovském předměstí na Královské cestě, kde byla improvizovaná stanoviště televizních štábů, a nedalekým štábem Jaroslava Kaczyńského. Viděl jsem bezprostřední reakce lidí na ulici i v novinářských štábech na první průzkumy i přiznání porážky Jaroslavem Kaczyńským a jeho gratulaci vítězi a výzvu jeho příznivcům do dalších voleb. Slyšel jsem naživo na ulici komentáře Aleksandra Kwasniewského. V noci a na druhý den jsem se snažil porozumět všem komentářům v televizi i v novinách a určitě se mi to nepodařilo. V úterý ráno jsme dorazili nočním vlakem do Prahy. Naše země si připomínala významná výročí Cyrila, Metoděje a Mistra Jana Husa a v sobotním Právu na mne čekal článek Václava Bělohradského o pěti poučeních z českých parlamentních voleb.

V pořadu Vzkaz na ČT2 z 5.7.2010 nás pan Svatopluk Karásek obtěžuje snůškou banalit a frází, kouří a patrně pod touto párou hlásá nesmysly, např. cituje Jana Husa, ačkoli jde o slova J.A.Komenského: "...vláda věcí tvých..." Řeknete si, tak na to nekoukej! Máte pravdu! Stejně mi to tam naskočilo omylem...

Pod poněkud ironickým názvem Zemský ráj to na pohled (2009) zfilmovala režisérka Irena Pavlásková na motivy románu Terezy Boučkové Indiánský běh (1991) historii rodinných příslušníků dramatika-disidenta Pavla Kohouta z hlediska jeho dospívající dcery Gábiny, od roku 1968 s těžištěm v sedmdesátých letech.

Tohle je typicky ženský film a je to velmi dobře. Ženy-režisérky v posledních letech v České republice vytvářejí ty nejlepší celovečerní hrané filmy. I Pavlásková prokázala pozoruhodnou schopnost empatie a dokázala vytvořit přesvědčivý obraz světa, jak musela vidět patnáctiletá Gábina, kterou kvůli jejímu „kontrarevolučnímu“ otci nevzali ani na střední školu, přestože byl rozvedený s její matkou od její tří let a v podstatě se s ním nestýkala.

V lednu 2010 zjistilo Středisko empirických výzkumů (STEM), že 80 % občanů ČR zastává v různé míře názor, že dnešní čeští politici jsou „na nižší morální úrovni“ (než politici z komunistického režimu z doby před rokem 1989. (Nebo si někteří z nich myslí, že jsou dnešní politikové možná na stejné úrovni jako politikové před rokem 1989; otázka STEMU byla formulována nepřesně; viz ZDE) („Pouze 20 % lidí si myslí, že dnešní vedoucí politici jsou čestnější a poctivější než komunističtí funkcionáři minulého režimu“, píše STEM; dodejme, "nebo že jsou stejní"). 40 % občanů je si tím názorem pevně jisto. 84 % občanů si podle tohoto průzkumu myslí, že výsady dnešních českých politiků jsou nejméně tytéž, jako byly výsady politiků za doby "komunismu"; 87 % zastává názor, že čeští politici při svém rozhodování nedbají dostatečně na veřejné mínění. Názory na odborné a morální vlastnosti českých politiků jsou nejzápornější od roku 1993, zdůrazňuje STEM.

Pozoruhodné výsledky těchto průzkumů veřejného mínění nás vedly k tomu prozkoumat věc podrobněji. Rozhodli jsme se zjistit, jaká mytologie žije v roce 2010, dvacet let po pádu komunistického režimu, v definovatelném vzorku současné populace v České republice.

Čtenáři Britských listů posuzují jak dnešek, tak minulost víceméně negativně. Většina respondentů při hodnocení "politických představitelů" a "režimu" před rokem 1989 a poté (otázky 1-2, 183-184 průzkumu BL) šetřila kladným hodnocením. Detailní pohled na hodnocení přináší odpověď i na otázku, jak hodnotí politiky a režim voliči jednotlivých politických stran. Ukazuje se, že hodnocení doby "komunismu" ještě i dnes společnost polarizuje, a vytváří tak logické politické koalice.

Miroslav Polreich: Utajená zákulisí. Domácí a zahraniční politika očima bývalého diplomata, Petrklíč 2009

Memoárová literatura poskytuje vedle sebeospravedlňování autorů obvykle i cenné informace o zákulisí, názorech, pohnutkách a často neznámých okolnostech minulých dění. Vzpomínky Antonína Novotného (interpretované Rudolfem Černým), Bohuše Chňoupka, Vasila Biľaka, Lubomíra Štrougala a dalších zprostředkovávají zasvěcenější a diferencovanější vidění jinak plochého a schematického obrazu minulého režimu. S časovým odstupem se dostávám ke knize Miroslava Polreicha, která se kategorii memoárové literatury zcela vymyká. Ač i v ní nalezneme řadu cenných informací o dění minulém, zprostředkovává především zasvěcenější a diferencovanější vidění toho současného.

Zaujal mne článek „Studna“ a peripetie občanů kolem ní. Podstata celého problému se odvíjí od jednání a postupu místní veřejné správy, tedy magistrátu města Brna, místní samosprávy v městské části Brně-Bystrci, potažmo zainteresovaných občanů. Nebudu popisovat vše, co je uvedeno v článku, jen se zmíním o inspirativním a vše vypovídajícím závěru, kde jsou položeny dvě otázky.

KD│ V první polovině tohoto eseje jsem nastínil neznámý terén, který se začíná otevírat před komunitou ropného zlomu, zatímco koncepce pevných energetických limitů prosakuje zpět do povědomí veřejnosti - po třiceti letech v exilu na Sibiři imaginace, kde naše společnosti vězní své nežádoucí pravdy. Jedním z pravděpodobných rysů této krajiny je vzestup revitalizačních hnutí mezi obyvateli průmyslového světa. Minulý týden jsem mluvil o těchto hnutích v obecné rovině, ale je možné objasnit tuto problematiku mnohem zřetelněji, pokud řekneme, že revitalizační hnutí se snaží vyrovnat s drastickými a nevítanými společenskými změnami prostřednictvím rituálního jednání.

O nutném dialogu civilizací a možném moderním ekonomickém modelu, jehož hlavní komponentem jsou chování jednotlivce vůči přírodě a zdrojům, agrární sektor se svým potravinářským monopolismem a s ním spojenou kulturou výživy, a otázky distribuce včetně energie, tvoří obsah tohoto příspěvku.

Více žen ve vedoucích pozicích prospívá ekonomice - ale výhrady proti německým kabinetem navrhovanému zákonu, jenž stanoví kvóty pro ženy, jsou značné. Zatímco v Německu je diskuse o kvótách víceméně potlačována, naši sousedé jsou již mnohem dále - a prožívají zákonem nařízené revoluce, napsala v Manager Magazinu Helene Endres.

V dubnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 202 osob celkovou částkou 38 685.45 Kč. Příjem z reklamy byl 8750 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.4 2010 částku 15 861.28 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 608.13 eur a 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.