Z filmu Český mír Klusáka a Remundy vyplývá, že formanovsky oba filmaři prostě instinktivně čichají člověčinu. Zajímá je všechno čím se – příznakově, zvláštně – projevuje v současnosti český člověk. Ve filmu Český mír nemuseli konstruovat problém neexistujícího supermarketu. Materiál se jim vyloženě vnutil do kamery.

Film Český mír mapuje velmi odpovědně a podrobně historii pokusů vybudovat ve středočeských Brdech americký protiraketový radar, a to od doby, kdy to konečně oznámila Česká televize (Britské listy přinesly informaci o tom, že se prvky americké protiraketové obrany mají stavět v Česku poprvé v červenci 2004, dva roky před českými médii) až do doby onoho nedávného popůlnočního telefonátu prezidenta Baracka Obamy premiéru Fischerovi, v němž mu Obama oznámil, že protiraketovou obranu pro ČR ruší.

V rozhovoru s diváky po promítání 103 minutového filmu (je to k nevíře, ale divákovu pozornost udrží, možná je jen místy trochu dlouhý, vystřihl bych snad jen tak 10 minut) uvedli Klusák a Remunda, že jim přišlo, že případ americké protiraketové obrany a lidového odporu proti ní je dobrým materiálem, na němž je možno ukázat stav současné české společnosti. Je to pravda a film Český mír je skutečně pozoruhodnou sondou do dnešního Česka.

Až natolik, že, obávám se, trochu ta sonda šokovala Emmu Čulíkovou, která nevěřícně zírala na proradarové aktivisty a jejich vulgární urážky namísto argumentů, i na to, že kdokoliv, kdo kritizoval George Bushe a Spojené státy, je podle nich komunista, bolševik či člen páté kolony Ruska. Proč proboha by Rusko mělo mít zájem o zemičku ve střední Evropě? ptala se po čtyřech letech života v Rusku Emma. Pro Rusy je Česká republika rájem, v kterém všichni chtějí bydlet. Proč by mělo mít Rusko zájem Česko kolonizovat? Proč tito lidé pořád bojují v minulých válkách? Proč jsou tak primitivní a zakomplexovaní? Je Česká republika vůbec k životu? Zdá se mi, že se Klusák a Remunda hodně inspirovali Michaelem Moorem, hlavně v tom, jak pozorují lidi.

Musím uznat, že se Klusák a Remunda opravdu objektivně a svědomitě snažili zachovávat nestrannost a dávat prostor oběma stranám. Mají citlivost pro komické, paradoxní situace, a ty vyhledávali u obou stran – tak například moc pěkná je scéna, kdy jeden místní brdský protiradarový aktivista hovoří při lovu o tom, že Američané mají na rukou krev, kamkoliv vstoupí – a přitom zuřivě střílí ze své pušky po veškerém ptactvu…

Jenže navzdory všemu úsilí film nakonec vyznívá zcela logicky ve prospěch protiradarových aktivistů. Je pravda, že mezi nimi bylo pár urputných starých či mladých komunistických dogmatiků (jeden mladý komunistický dogmatik je zesměšněn, když chce oslovit davy a je tak neobratný, že mu upadne koncovka od mikrofonu), jenže – navzdory tomu, že i protiradaroví aktivisté podnikali poněkud infantilní happeningy, měli na své straně věcné argumenty a byli schopni je přesvědčivě předložit. A ty argumenty všechny ve filmu jsou. Jan Tamáš hovoří neuvěřitelně přesvědčivě. Slyšíme i argumenty amerických odborníků, které jste všechny dávno četli v Britských listech například Theodora Postola. Film cituje i Noama Chomského. Argumenty Topolánka, Parkanové, či různých herců !, které si vládní mašinerie vzala na pomoc, jsou naproti tomu všemu zoufale neinformované a povrchní.

Proradaroví aktivisté se většinou ve filmu zmůžou jen na vulgární nadávky – bohužel se naprosto zesměšní básník Ivan Martin Jirous, který všem vulgárně nadává a pak dodá, že nesnáší lidi s brejlemi, i když on sám je má na nose. Případně tvrdí, že Česko musí být spojencem Ameriky, protože ta jediná zajistí jeho svobodu. Je to trauma z minulosti, ale to přesvědčení, že "nás Amerika vždycky zachrání, a proto se musí Česko stát její střelnicí", v kontextu s protiradarovou argumentací ve filmu není přesvědčivé.

Oba filmaři se snažili nastavovat mikrofon vládním zmocněncům Klvaňovi i Vondrovi, dokonce s Klvaňou jeli i na jednáni do Washingtonu. Proradarová vládní PR kampaň však byla nesmírně ubohá. Naprosto ji převálcoval lidový odpor.

Film vzkvétá, objeví-li se v něm, co se děje ve společnosti. A nejrůznější akce všech možných aktivistů poskytly tvůrcům obrovské množství pozoruhodného vizuálního materiálu. Jedna věc byla možná trochu zavádějící, ale to není vinou Klusáka a Remundy. Protože mají formanovský zájem o to, jak ze sebe lidé dělají idioty, soustřeďovali se na detaily. Tento film se málokdy odehrává v celcích. Vzniká z toho dojem, že protiradarové demonstrace byly monumentální a obrovské. Jako by se proti americkému radaru zvedl celý národ. Film toto občanské hnutí monumentalizuje – protiradarové demonstrace byly ve skutečnosti malé, ale tady jsou pod lupou.

Musím před oběma tvůrci smeknout. Pokusili se objektivně zaznamenat realitu, jaká je ke konci druhého desetiletí vlády demokracie v České republice a podařilo se to opravdu mnohovrstevnatě. Není jejich vinou, že materiál nakonec svědčí ku prospěchu protiradarových aktivistů. Zároveň je totiž výmluvným dokumentem o idiocii české vlády, jejího mezinárodního vyjednávání a jejích PR kampaní. Díky Bohu, že České republice v současnosti nic nehrozí.

Vládní garnitura, která je ukázána ve filmu Český mír, je strašná. Až na tolik, že je to možná pro tuto zemi opravdu nebezpečné, kdyby skutečně mělo dojít k nějaké krizi. Jak je možné, že jsou znovu ve vládě Vondra a Schwarzenberg, kteří se – jak tento film dobře dokumentuje – už jednou stoprocentně znemožnili?

Film zaznamenává první relativně velkou vlnu občanského aktivismu ve svobodném dvacetiletí Česka. Velkou otázkou je - a to je opravdu deprimující - zda ta vlna něco zmohla. Aktivisté v závěru filmu argumentují, že se množstvím protestů podařilo dosáhnout odložení ratifikace dohody o raketové základně v parlamentě až na dobu, kdy Obama projekt zrušil, takže se nestalo, jak plánovali Bushovi spojenci, že radar už bude rozestavěný a zrušit ho nebude možno. Je tomu asi tak, ale deprimující zůstává skutečnost, že konečné rozhodnutí o tom, co se má dít v Brdech, nečiní čeští občané, ale dělá se dnes ve Washingtonu. Kdyby Obama nebyl zvolen americkým prezidentem, zdá se, že by demonstrace protiradarových aktivistů nic nezmohly - anebo by musely být daleko větší.

Zachovali si tvůrci filmu potřebnou nezávislost? Přistupovali, jak uvedli v rozhovoru s diváky po promítání v Karlových Varech, k problému s otevřenou myslí. Během práce na filmu se však seznámili se všemi argumenty, a to i těmi, které většinou česká média nepřinesla, a která jsou právě jen v jejich filmu. (Mimochodem, je skandální, že při Moravcově speciálu ČT vysílaném z Brd seděli na pódiu jen představitelé vlády a protiradaroví aktivisté Neoral a Tamáš mluvili z obecenstva. Moravec by se měl za takovou žurnalistiku stydět.)

Nakonec Klusák a Remunda při diskusi s diváky přiznali, že jestliže se prokázalo, že česká vláda o radaru lidem lhala a šlo o zcela nefunkční systém, vyvíjený jen v zájmu zbrojovek, i oni by zřejmě hlasovali proti radaru.

Je to poučná lekce ohledně toho, jak funguje česká politika, česká občanská společnost i média.

Český mír je opravdu záslužnou sondou do charakteristiky současné České republiky, občanské aktivity, zadřenosti v minulé bigotnosti, neefektivních státních struktur, hloupých ministrů, prodejných médií, nutnosti organizovat přihlouplé, a tedy lidu přístupné happeningy, má-li si mě kdo vůbec všimnout, a pošetilé mocenské PR. Kdo chce poznat tuto zemi, doporučuju zhlédnout tento film.