Rozmáhající se rusofobie nás vede na nebezpečnou cestu

22. 6. 2023

čas čtení 7 minut

V západním narativu o válce na Ukrajině se objevuje velmi nebezpečná tendence. Jedná se o rozšíření nenávisti k Putinovu režimu a jeho zločinům na celý ruský národ, ruskou národní tradici a ruskou kulturu. Tato tendence je samozřejmě trpce známá z historie nepřátelské propagandy, ale právě proto jsme se jí měli naučit vyhýbat, míní Anatol Lieven a Goerge Beebe na webu Responsible Statecraft.

Zákazy ruských kulturních akcí a výzvy k "dekolonizaci" ruské literatury a rusistiky připomínají propagandu za první světové války, která téměř znemožnila její mírové řešení.

Nejnovějším projevem této situace byl úspěšný nátlak na americkou spisovatelku Elizabeth Gilbert, aby zrušila vydání své poslední knihy, a to nikoli proto, že by byla jakkoli proputinovská nebo proválečná, ale pouze proto, že se odehrává v Rusku. V jiném nedávném případě se ruská politická emigrantka žijící v USA, tvrdá kritička Putina a rozhodná odpůrkyně ruské invaze Máša Gessen, cítila být nucena odstoupit z představenstva PEN America, které vzniklo jako sdružení spisovatelů na obranu svobody projevu, poté, co z něj byli vyloučeni dva ruští spisovatelé - sami emigranti, kteří válku odsoudili. Předseda zahraničního výboru britského parlamentu Tom Tugendhat vyzval k vyhoštění všech ruských občanů z Británie bez ohledu na jejich legální pobyt. Český prezident zase v souvislosti s Rusy žijícími v Evropě odkazoval na internaci japonských Američanů za druhé světové války.

Démonizace tohoto druhu je sama o sobě morálně špatná; je obecně intelektuálně chybná v detailech; je neslučitelná s liberálním internacionalismem; zrazuje pluralitní demokracii na Ukrajině; je katastrofální pro budoucí mír v Evropě; podněcuje paranoiu a násilný samolibý extremismus, který v posledních letech tolik poškodil politiku USA; a tím, že pomáhá blokovat kroky směřující k rozumnému urovnání konfliktu, zvyšuje nebezpečí pro Spojené státy, Evropu, svět i samotnou Ukrajinu. Možná nejšílenější na tom je, že lidé, kteří vyjadřují takové pocity vůči Rusku, sice tvrdí, že jsou proti Putinovu režimu, ale jejich činy a texty ve skutečnosti poskytují Putinovi lepší domácí propagandu, než by kdy mohl vymyslet on sám.

Obzvláště křiklavý příklad tohoto druhu šovinismu napsal minulý týden Peter Pomerancev, jehož rusky mluvící rodina emigrovala ze sovětské Ukrajiny, když byl ještě dítě, a který nyní žije v Británii. Tento článek stojí za pozornost jak kvůli širší tendenci, kterou reprezentuje, tak kvůli místu, kde vyšel - v britském liberálním deníku Guardian.

Pomerancev si bere příklad ze zničení přehrady Kachovka, z něhož automaticky viní Rusko - navzdory tomu, že, jak upozornil Kelley Vlahos v článku Responsible Statecraft, zůstává zcela neprokázáno, kdo přehradu vyhodil do povětří, a z výsledků mohla těžit jak ukrajinská, tak ruská strana. K tomu přidává celou litanii přehnaných nebo zcela vymyšlených ruských zvěrstev a na základě toho prohlašuje:

    "Pod slupkou ruské vojenské 'taktiky' se skrývá hloupý závan ničení pro nic za nic... Zdá se, že v ruských válkách má smysl právě nesmyslnost... K ruské genocidě přidejte ekocidu."

Odvolává se na ukrajinskou literární kritičku Tatianu Ogarkovovou:

    "Ve svém přebásnění klasického ruského románu Fjodora Dostojevského Zločin a trest, románu o vrahovi, který zabíjí prostě proto, že může, nazývá Ogarkova Rusko kulturou, kde máte 'zločin bez trestu a trest bez zločinu'. Mocní vraždí beztrestně, oběti jsou trestány bezdůvodně."

Opravdu si Ogarkovová myslí, že Dostojevskij schvaloval Raskolnikovův zločin, a že naopak neukázal, že je za něj spravedlivě potrestán? Nebo se spoléhá na přesvědčení, že její západní publikum bude ochotno nenávidět ruské autory, aniž by je četlo?

Pomerancev na to navazuje téměř neuvěřitelnou pasáží:

    "Ogarkovová a Jermolenko si všímají rozdílu mezi Hitlerem a Stalinem: zatímco nacisté měli určitá pravidla, koho trestat (neárijce; komunisty), ve Stalinově teroru se mohl stát obětí kdokoli a kdykoli. Náhodné násilí prochází ruskými dějinami."

To je to samé staré odporné pokrytectví. Oni jsou nacionalisté, my jsme vlastenci. Jejich bombardování civilistů odráží slepou touhu po ničení, která má kořeny v jejich národním charakteru, naše je buď čistě náhodné, nebo je nešťastnou součástí spravedlivého boje. Jejich mučení podezřelých nepřátel je důsledkem jejich vrozené kolektivní divokosti. Naše "není to, co jsme".

Jedná se o klasický příklad toho, co psychologové nazývají "základní atribuční chybou" - tendence racionalizovat vlastní prohřešky jako výsledek obtížných okolností, zatímco hříchy druhých vysvětlujeme jako důsledek jejich zlovolné povahy.

Tím, že tito autoři připisují ruská zvěrstva na Ukrajině trvalým, kvazi-rasovým aspektům ruské národní povahy, se snaží představit Rusko jako jedinečně šílené a zlé; zatímco ve skutečnosti se zločinů spáchaných Ruskem během ukrajinské války dopustilo v moderních válkách také několik západních států, mezi nimi i Spojené státy. Některé z nich byly skutečně zcela bezdůvodné. Jiné, jak připomněl generál Sherman, jsou vlastní válce samotné. Pomerancev a jemu podobní nemusí být profesionálními historiky, aby to věděli. Stačí, když se podívají na film Bitva o Alžír nebo na jakýkoli dobrý film o válce ve Vietnamu.

Ti, kteří to přičítali jedinečným rysům americké a evropské tradiční kultury a volali po tom, aby se celá tato kultura v důsledku toho vyhodila do koše, byli většinovým míněním v těchto zemích právem odmítnuti. Navrhl by snad někdo se špetkou slušnosti nebo zdravého rozumu, že bychom neměli číst Hermana Melvilla a Nathaniela Hawthorna, protože americká armáda bombardovala civilisty ve Vietnamu a nezákonně napadla Irák?

Jen tak mimochodem by se dalo poznamenat, že v době vrcholící studené války Hollywood produkoval filmy "Vojna a mír" a "Doktor Živago" a sovětská kinematografie vytvořila skvělé verze "Hamleta" a "Krále Leara".

Erupci, jako je ta Pomerancevova v deníku Guardian, lze přičíst slepému, ale pochopitelnému hněvu na ruskou invazi a zkázu, kterou způsobila. Má však také velmi praktické a katastrofální důsledky. Nejenže odrazuje od hledání kompromisního míru v současnosti, ale tím, že prezentuje Rusko jako inherentně zlé; naznačuje, že jakékoli budoucí mírové soužití s jakýmkoli budoucím ruským státem bude morálně špatné, a proto by mělo být trvale nemožné.

Julien Benda ve svém velkém díle "Zrada intelektuálů", napsaném po první světové válce, odsoudil ochotu příliš mnoha liberálních intelektuálů podléhat - ať už z emocí, nebo oportunismu - politické a zejména národnostní nenávisti; a až příliš prozíravě varoval, že toto podněcování nenávisti může v příštích letech vést k ještě větším katastrofám. Předpověděl, že 20. století "bude správně nazýváno stoletím intelektuální organizace politické nenávisti".

Měli bychom si dát pozor, aby to o současném století neříkali naši potomci, pokud nějací budou.

 

Celý text v anglickém originále ZDE

-3
Vytisknout
3467

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2023