Izraelská válka zabila 31 členů mé rodiny. Přesto je životně důležité vystoupit proti Hamásu

15. 4. 2024

V okamžiku, kdy jsem viděl, co se stalo během útoku vedeného Hamásem 7. října – strašlivý masakr více než 1 000 Izraelců – jsem věděl, že Gaza tak, jak jsme ji znali, přestane existovat.

Izraelská válka, která od té doby následovala, nebyla ničím jiným než katastrofou. Většina infrastruktury a bytového fondu v Pásmu byla do určité míry zničena izraelskými bombami a celé rodiny byly vyhlazeny v kampani, která se občas jeví jako nevybíravá. Zažil jsem to zblízka, když jsem ztratil více než 31 členů své rodiny při izraelských náletech na oba domy mého dětství, ve městě Gaza a v Rafáhu. Celá moje rodina je nyní bez domova a několik jejích členů bylo trvale zmrzačeno.

Obvinění, že Izrael používá nástroje umělé inteligence k útokům na Palestince na základě jejich pravděpodobnosti, že jsou militanty, jsou obzvláště znepokojivá. Celé týdny jsem zoufale hledal sebemenší vysvětlení toho, co by mohlo ospravedlnit nálety na domy mé rodiny, které zabily desítky žen, starých lidí a dětí ve věku tří a čtyř měsíců.

Znám dobře svou rodinu a od té doby, co jsem opustil Gazu, jsem s nimi v úzkém kontaktu; nejsou zapojeni do Hamásu. Ale možná, že se spolu s mnoha dalšími civilisty po celé Gaze stali obětí technologie náchylné k chybám, která urychlila získávání cílů pro politické účely bez ohledu na záchranu životů civilistů.

Rozsah zbytečného zabíjení a ničení v Gaze – spolu s násilím izraelské armády a osadníků na Západním břehu, které předcházelo 7. říjnu – rozzuřil globální svědomí a propalestinské obhájce a aktivisty, a to právem.

Problém je však v tom, že tyto energie nejsou využívány konstruktivně, způsobem, který by podporoval nejlepší zájem Gazanů nad rámec jejich osvobození od izraelského útlaku. Místo toho, aby odmítli násilí a uznali destruktivní dopad Hamásu na palestinský lid, někteří z nich přiživují nenávistnou rétoriku proti soužití s Židy a Izraelci a vdechují nový život narativu, který Hamás prosazuje.

V propalestinském diskursu je jen málo prostoru pro různé názory a myšlenky, přičemž jakýkoli nesouhlas nebo odlišnost názorů jsou označovány za zradu a zbabělost. Někteří z těch, kteří nám pravidelně říkají, že Arabové a muslimové nejsou monolitičtí, rychle odmítají odlišné názory a prosazují rigidní konformitu toho, co znamená být propalestinský a co by mělo řešení konfliktu obnášet.

Došlo také k jasnému a nespornému nárůstu otevřeného antisemitismu a v mnoha koutech světa k nezodpovědnému pokusu pohnat všechny Židy k odpovědnosti za činy Izraele.

Byl jsem zděšen neschopností mnoha lidí, kteří tvrdí, že podporují práva Palestinců, vidět a uznat lidskost izraelských civilistů, kteří byli nemilosrdně a náhodně zabiti bez jakéhokoli ohledu na právní, morální a dokonce i náboženskou ochranu, která by jim měla být poskytnuta jako civilistům.

Někteří rychle prohlásili, že všichni Izraelci jsou vinni okupací a jsou spoluviníky nespravedlností proti palestinskému lidu, a proto jsou všichni legitimními vojenskými cíli. Toto zvrácené uvažování je nejen neetické, ale je srovnatelné s některými následnými prohlášeními Izraelců, že v Gaze nejsou žádní nevinní civilisté.

Vzájemná dehumanizace mezi mnoha Izraelci a Palestinci od té doby je jedním z hlavních důvodů, proč vystupovat proti Hamásu, válce a binárnímu narativu, který se zformoval. Hamás a jeho vůdce Jahjá Sinvár pomohli zatáhnout obyvatele Gazy do této války bez jakékoli strategické vize, kromě násilného extremismu a mesiášského nihilismu.

Vyrostl jsem v Gaze a zažil jsem vzestup Hamásu k moci a jeho postupné ovládnutí pásma a palestinské politiky a společnosti, skrývání se za narativ odporu a využívání extremistické politiky k sabotování vyhlídek na mírové řešení konfliktu s Izraelem. Měsíce před 7. říjnem protestovaly v ulicích desetitisíce Gazanů na protest proti Hamásu, stejně jako v letech 2019 a 2017.

Protestní hnutí "Chceme žít" kritizovalo životní podmínky a nezaměstnanost v Gaze, stejně jako nedostatek politického horizontu pro smysluplnou změnu reality a příležitostí na tomto území. Režim Hamásu se skládal ze zločinného a despotického podniku, který využíval Gazu jako útočiště pro členy a přidružené organizace této skupiny a měnil tamní Palestince v subjekty závislé na pomoci a závislé na mezinárodním společenství. Hamás se obohatil v procesu přeměny Gazy na "citadelu odporu", která byla součástí hanebné regionální aliance s Íránem.

Blokáda Gazy po převzetí moci Hamásem v roce 2007 je z nemalé části výsledkem jeho násilných rozhodnutí, která měla strašlivé následky pro lidi, zatímco se skupina od následků izolovala. Nespravedlnosti, které zažívají Palestinci v Gaze kvůli izraelské politice, nelze oddělit od role Hamásu jako vládnoucího správního orgánu, který chce zároveň fungovat jako militantní odbojová skupina.

Když byl na začátku války dotázán, proč Hamás nikdy nepostavil jediný protiletecký kryt pro civilisty, jeden z vedoucích představitelů skupiny, Músa Abú Marzúk, řekl, že Hamás buduje tunely, aby se chránil, ale že za ochranu a blahobyt obyvatel Gazy je zodpovědná OSN a mezinárodní společenství.

Tento postoj shrnuje téměř dvě desetiletí vlády Hamásu v Gaze, během níž tato skupina podněcovala zbytečné války s Izraelem, které nedokázaly osvobodit ani píď palestinské půdy a místo toho zabíjely Gazany a pustošily pásmo.

Hamás by pak těžil z obnovy financované mezinárodním společenstvím a z práce humanitárních nevládních organizací, čímž by se zbavil odpovědnosti za správu věcí veřejných a za své násilné a destruktivní činy by čelil jen malým následkům.

Ačkoliv otázka Izraele a Palestiny vždy přinášela rozdělující politiku, vysoké napětí a obtížnou dynamiku, diskurs se od 7. října stal neuvěřitelně toxickým – a v podstatě se zcela rozpadl. Obě strany jsou natolik zakořeněny ve svých příbězích, že nedochází k téměř žádnému dialogu nebo konstruktivní angažovanosti.

Bohužel, některým propalestinským aktivistům dominují extrémní hlasy, které normalizují akce Hamásu proti civilistům a tvrdí, že jde o přirozený projev odporu a nevyhnutelný důsledek okupace. Protesty, univerzitní kampusy a sociální média jsou plné rétoriky a sloganů propagujících narativ ozbrojeného odporu a rámcování dialogu, soužití a míru jako zbabělých a nežádoucích. Tyto hlasy zamlžily vinu Hamásu a podcenily vlastní iniciativu palestinských úřadů a soustavné chyby a omyly vedení, které přispěly k selhání palestinského národního projektu.

Velká část propalestinského aktivismu v jeho dnešní podobě je do značné míry neúčinná při prosazování pragmatických možností, které skutečně pomáhají palestinskému lidu a zlepšují jeho vyhlídky nad rámec proklamací a prohlášení pro dobrý pocit. Mnozí jsou sice motivováni upřímnými pocity soucitu s hrozným utrpením v Gaze, ale často jsou mylně informováni o realitě Hamásu, jeho vládě a spojenectvích.

Většina také přehlíží, jak užitečný byl Hamás machiavellistickým a protipalestinským plánům izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Netanjahu tuto skupinu dlouho využíval jako prostředek k udržení Palestinců v politickém rozdělení a k zabránění vzniku palestinského státu. Hamás tuto roli svědomitě sehrál tím, že sabotoval nedokonalý, ale životaschopný mírový proces, čímž posílil pravicové extremisty v Izraeli.

Od 7. října jsem vystupoval jak proti Hamásu, tak proti vedení války a komunikoval jsem s židovským a izraelským publikem, z nichž někteří slyší palestinský hlas a perspektivu poprvé. Patří mezi ně centristické, středopravicové a sionistické segmenty židovského obyvatelstva, které jsou často ignorovány, pomlouvány a očerňovány mnoha propalestinskými aktivisty, kteří trvají na tom, že jediné židovské publikum, se kterým stojí za to komunikovat, je to, které je výslovně antisionistické.

V propalestinském hnutí je naléhavě zapotřebí intelektuální renesance, aby se vybudovala nová spojenectví s židovským a izraelským publikem a aby se rozvinul podstatně odlišný étos založený na pragmatismu a ukončení rétoriky s nulovým součtem a vzájemně se vylučujících přístupů.

Moje zkušenost, dokonce i uprostřed nesmírně destruktivní a trýznivé války, která ničí Gazu, je taková, že je možné být propalestinský a zároveň zachovat lidskost Izraelců, kteří mají právo žít v bezpečí a jistotě, stejně jako palestinský lid má nepopiratelné právo žít bez vojenské okupace a neustálé dehumanizace extremistickou politikou.

Najít sebemenší společnou řeč není snadné, ale je to plně dosažitelné a možné. To vyžaduje pragmatické kompromisy a uvědomění si, že čas není na straně palestinského lidu. Svět je čím dál unavenější z toho, že musí každých pár let znovu budovat Gazu.

I když chápu, že pro mnoho lidí v Gaze a na Západním břehu Jordánu může být obtížné vidět věci jinak (i když pro mnohé ne) kvůli každodenním bojům života pod nespravedlivou okupací, je frustrující a skličující, když tolik spojenců v diaspoře, intelektuálů, akademiků a aktivistů nedokáže změnit kurz a zkusit něco jiného.

Je povinností těch z nás, kteří mají privilegia a přístup k bezpečí, zdrojům a svobodě projevu, aby promluvili a pomohli palestinskému lidu vytvořit nový program a hnutí, které pohánějí jeho spravedlivou a naléhavou věc kupředu. Stačí se podívat do jiných částí arabského světa a na destruktivní dopad extremismu od arabských povstání v roce 2011, abychom si uvědomili neslučitelnost skupin jako Hamás a Muslimské bratrstvo s aspiracemi mas v postkoloniálním moderním světě.

Zapotřebí je komplexní rebranding a omlazení toho, co mír v palestinském kontextu skutečně znamená – což je definice, která se vymyká tomu, co nabízejí palestinští lídři. Zahrnuje pragmatické přijetí faktu, že po 75 letech nezdarů izraelský lid zůstává, a že musíme najít způsob, jak vytvořit společnou budoucnost, která přijme a uzná vzájemnou existenci.

Přirozeně to bude také vyžadovat významné kroky ze strany izraelské vlády a lidu, aby uznaly práva Palestinců na existenci na jejich území jako suverénní lid a zvrátila desetiletí rozšiřující se okupace.

Mnozí izraelští politici často poukazují na Gazu pod vládou Hamásu jako na důkaz selhání palestinské kontroly – jak nevede k míru, ale místo toho vede k neustálému násilí a terorismu. Palestinské vedení po pádu Hamásu však musí pohlížet na poválečnou rekonstrukci Gazy jako na příležitost dokázat a demonstrovat životaschopnost takového způsobu vlády, jehož je Palestina skutečně schopna: Takový, který dokáže účinně nastolit nezávislý a suverénní stát.

Mír může a musí být skutečně přejmenován na jediný způsob, jak zabránit dalšímu umírání a okupaci palestinských životů a půdy – mír je odvážný a stojí za to o něj usilovat.

Podrobnosti v angličtině: ZDE